Nezávislí 2.

       Když se ráno Dlouhovlasá probudila, uviděla Hnědookou, jak vedle ní leží na boku, opřená o loket a prohlíží si její štíhlé nahé tělo.
"Kdes vůbec včera byla?"
"Různě. Potkala jsem kamaráda,"
"Aha, zahraješ mi něco?"
"Mmm," protáhne se Dlouhovlasá, zatímco si spokojeně prohlíží nahou Hnědookou, "Dobře, ale uvaříš snídani,"
    Bylo brzké letní ráno. venku svítilo slunce a vzduch krásně voněl. Den jako stvořený pro procházky venku a sladké nicnedělání.
Dlouhovlasá vstala, stáhla si vlasy do culíku a oblékla si flanelovou košili, na které zapla jenom jeden knoflík. Šla ke dveřím a vzala svou kytaru. Vrátila se k posteli a zahrála několik svých písní. Mezitím přišla Hnědooká. Na sobě měla třičtvrteční džíny a černé tričko na ramínka. Nesla velký tác se snídaní. Položila ho na stůl vprostřed pokoje a zapnula rádio, které stálo na stolku u zdi.
Dlouhovlasá uklidila kytaru. Vzpomněla si na Růžovou. Okolo deváté v kafevarně u kostela. Bylo půl osmé. Cesta tam trvala necelých deset minut. Má spoustu času. Usmála se, když si vzpomněla na včerejší večer.

      Když dopila poslední doušek černé sladké kávy a dojedla poslední sousto rohlíku s máslem, bylo asi osm hodin.
"Už musím jít. Rasta chodí většinou dřív, než se domluvíme. Určitě má hafo jiné práce, tak ať zbytečně nečeká."
"Poslední sezení, že?"
"Jo, od Barevné mám slíbený nový talíře. Uvidíme se večer?" Hnědooká se dvojznačně usmála.
Dlouhovlasá vstala a políbila ji.
"Mám to chápat jako souhlas?"
"Co myslíš?"
"Tak se měj,"
"Ty taky,"
     Hnědooká vyšla z domu a vydala se do svého ateliéru. Pracovala na portrétu kamaráda. Jeho přítelkyně jí za ten obraz udělá novou sadu talířů. Výměnný obchod.
Dlouhovlasá umyla nádobí a odešla do koupelny. Osprchovala se a učesala si světlé vlasy. Prohlédla se v zrcadle.
Vypadáš dobře. Jsi šťastná. Žiješ. Co chtít víc?
Hodila si přes rameno kytaru a žebradlo a odešla.

Když odešla z hradeb, seděla jsem tam ještě dlouho a pozorovala jsem město a oblohu. Všude mimo náš dům a škou je tak hezky. Zamilovala jsem se? Co od ní můžu čekat? Jaká vůbec je?
Oči jí září štěstím. Jde pěšky domů. Těší se na ráno, až uvidí Dlouhovlasou a uslyší její kytaru. Domů nespěchá. Její táta emigroval chvíli poté, co se narodila. Matka se pořád stresuje kvůli práci a navíc je doma Rick, "úžasný přítel" její matky. Bydlí tam i jeho syn. Osmiletý fracek Lukáš. Růžová se prochází ulicemi. Obloha září hvězdami.
Zítra bude pěkně. Půjdeme ven, zajdeme na oběd. Zítřek strávím s ní.
     Bezstarostně prochází jedním z těch malých temných parků, které touto dobou zejí prázdnotou. Odpoledne tu bývá spousta dětí, důchodců a psů. Ale ne teď. Jde zahloubaná do svých myšlenek, takže si nevšimne dvou vysokých mužů posilněných několika pivy a pár panáky kořalky.
Jejich ženy nejsou, co bývaly. Starají se o domácnost, po dětech přibraly a už nemají takovou chuť strávit se svými muž noc. Jsou nespokojení se svým životem. Každý den do práce a pak domů. Občas zpestření v podobě večera jako tenhle. Pořádně se nalít. Zachlastat nudu všedního dne. Vybít si agresivitu v hospodě. Z té je teď vyrazili. Sedí na lavičce a koukají do prázdna.
Jde kolem nich. Vůbec je nevnímá. Nemá tričko. Ta holka jde jenom v podprsence! První poklepe kamaráda po rameni a ukáže na ni.Oba vstanou a jdou za ní.
Zvláštní, myslela jsem, že jdu sama. Co jsou to za kroky?
Ohlédne se. Vidí oba ožralce. Pomalu se probouzí z růžového snu. Přidává do kroku. Oni taky. Rozběhnou se. Než stihne cokoliv udělat, leží povalená na zemi s ucpanou pusou. Brání se. Kope. Snaží se. První ji několikrát uhodí. Pusa se jí plní krví. Už není schopná křičet. Druhý z ní rve oblečení. Přvní si na ní mezitím udělal dobře. Ještě ji několikrát praští. Už nevnímá. Nic necítí. Necítí ani Druhého ve svých útrobách. Necítí další facky, rány ani kopance do těla, ani to, že se z ní stala zkrvavená panenka.
Její podoba s panenkou je teď až děsivá. Leží v parku, bez oblečení. Otlučená a zakrvácená. Studená na dotek, bez pohybu, bez života.

      Slunečné ráno. Dnes nemusí do kavárny. Bude malovat. Tvořit. Další obraz, výměnou za potřebnou věc. Kde jsou ty honoráře, o kterých snívala?
Rozhodla ses, že budeš umělkyně. Tak neremcej.
Odemkne dveře starého domu a vyjde po schodech do svého půdního ateliéru.
Měl by tu být každou chvíli
Oblékne si plášť a do skleniček nalije tonic.

Tak sakra, kde je? Měl tu být už před čtvrt hodinou. Vždycky chodil včas.
Slyší rychlé kroky na schodech. Rasta vešel do místnosti. Vypadá jak mrtvola a v očích má prázdný výraz.
"Promiň, že jdu tak pozdě, ale dnešní ráno bylo fakt šílený,"
"Co se stalo?"
"Šel jsem sem, a řekl jsem si, že se projdu a koupím si nějakou snídani. Procházel jsem jedním parkem. Na zemi ležela mladá holka, nahá, celá od krve. Zkoušel jsem ji probudit. Pak jsem si uvědomil, že je úplně studená. Nedýchala.... No, a než se vyřídilo všechno papírování s policií a záchrankou, uplynula ta hodina, za kterou jsem tady chtěl být."
Hnědooká mezitím vstala a podala mu sklenici s tonicem.
"To je šílený. Nechceš to malování nechat na jindy?"
"Ne, sedět ještě zvládnu. Je to poslední a Barevná se na ten obraz moc těší."
"Tak se nachystej a já si namíchám barvy."
Rasta si svleče obleční a posadí se na zem.

Poslední tah štětcem.
"Hotovo. Checeš se podívat?"
"Ani ne, když budu chtít, podívám se do zrcadla,"
   Malířka uvaří kávu. Ti dva si spolu ještě nějakou chvíli povídají.

    Hnědooká vstane a zabalí už uschlý obraz do balícího papíru. Napíše věnování Barevné. Mezitím vstane i Rasta.
"Takže se ještě uvidíme?"
"Časem," dívá se za ním, jak odnáší její obraz.

     Vyšla z domu a zhluboka se nadechla letního vzduchu. Svižnou chůzí vyrazila na svou snídani s Růžovou. Sedla si k malému stolu pro dva v zahrádce. Objednala si ledovou kávu. Už si zvykla, že někteří lidé chodí pozdě.
Půl desáté je pryč. Kávu už vypila. Je netrpělivá.
Takhle pozdě nechodí nikdo
Za dest minut deset.
Nepřijde. Mohl z toho být dobrej vztah. Asi si to rozmyslela a je teď ve škole...
Zaplatila a šla hrát na ulici.

---