El decameron negro I.

Ztracen v temném lese mám na sobě jen kápi, která zmírňuje déšť, jenž v mohutných poryvech smáčel vše, co mu stálo v cestě. Šel jsem asi hodinu, když tu náhle světlo. Přede mnou se objevila malá chata. Sporé světlo se linulo z malých a kalných oken jako v nějakém snu. Ztrouchnivělá barabizna se tak zdála být obydlená spíše jako dům a ne jako útočiště pytláků. I zaklepal jsem zrezivělou podkovou. Zanedlouho mi otevřel jakýsi shrbený stařec s holí a dlouhými bílými vlasy. „Co tě přivádí do těchto končin bídníče!“ Zakrákoral na mě.

„Vidím, že hledáš úkryt před deštěm.“

Vše jsem pak záhy starci vysvětlil. Řekl jsem mu, proč jsem poustevník a proč vyhledávám společnost moudrých lidí. Ani jsem ho nemusel pobízet, neboť stařec začal vyprávět sám, jakoby ta tíha vědomostí a zkušeností prýštěla sama z jeho pamětí zchátralého mozku. Příběh sám pak předčil jeho vypravěčské schopnosti, ukryté v hlubokém a temném hlase staří.

Spolu s bouří venku a poklidným krbem uvnitř se jeho verze příběhu poslouchala velmi pohodlně i když se značným odstupem času.         

 

 

Psal se rok 1793, nedaleko Paříže se odehrávala hromadná poprava zlodějů a vzbouřenců, kteří si dovolili byť jen bochník chleba ukrást. Na rozlehlé planině poblíž vesnice St. Etienne stála gilotina. Byl to hrůzný pohled, všude kolem byli vojáci a v řetězech spoutaný lid. Vedle gilotiny seděl nějaký důstojník, na stole měl plno papírů a brko na psaní. Ten papír byl však naneštěstí seznam odsouzených. Každý si tehdy přál být někde jinde až na toho člověka za stolem.

 

 Jatka která se tu zanedlouho odehrála, se samotnou hrůzou vymykala rozumu. Všude kolem ležely mrtvoly, usekané hlavy se válely v proutěných koších pod gilotinou, zem byla nasáklá krví. Voskové tváře mrtvých byly potřísněné onou tmavou tekutinou, oči nebožtíků vzhlížely bezvládně k ponurému nebi. Důstojník neustále omílal ten samý ortel stále a stále dokola. Bylo vidět, jak se v tom všem vyžívá, jak slastně přihlíží strachu obyčejných lidí.

 

Svist! Další hlava spadla do koše. Bylo to nechutné. Ten člověk ještě žil. Hlava oddělená od těla koulela očima, ve kterých se odrážela morbidní až šílená umělost výrazu. O něčem tak morbidním lidé v Paříži nemohli tušit. I zběhlí psi se zeširoka vyhýbali tomuto místu. Důstojník rutinně vyhlížející zpoza stolu se snažil tvářit vážně, byl to ale spíše škleb, který měl vystihovat situaci, ve které se Francie v posledních dnech nalézala. Hlas měl nakřápnutý, ale přesto zvučný. Křik lidu pod gilotinou však slyšet nebyl, neboť to byla tichá smrt.

 

Tenhle ukradl hospodyni vejce, tamten bez ruky klidně zabil pekaře, aby se nasytil. Tamtoho zase přistihli při krádeži kuřete, které si strčil pod klobouk na hlavu, o kterou před chvílí přišel. I ta nejděsivější noční můra se zdaleka neblíží tomu, čemu museli tito sedláci a rolníci přihlížet. Jejich těla zahrabávali do škarp a děr, které si museli sami vykopat.

 

Asi za hodinu se nad obzorem objevila asi stovka sedláku s vidlemi. Hnali si to z kopce přímo ke gilotině. Důstojník se cíleně podíval na jednoho z krví potřísněných vojáků a bez váhání ho zastřelil. Přímo mezi oči. Začal cosi řvát na ostatní, ale jeho čas už se neodvratně krátil, účty byli sečteny. „Zabte ty vidláky!“ Křičel naléhavě, ale to už ho nesli. Dav vidláků ho nadzvedl do výše, když se pokusil utéct, a takto ho sunul rovnou ke gilotině. Zmítající se důstojníkovo tělo bylo brzy potřísněno jeho vlastní krví, když sebou škubal. Ano, jeho tělo mlátili vším možným, hrstka vojáků, chlouba francouzské armády byla již zadupána do země. Důstojník však stále ještě žil. Pořád, nepřetržitě a hrdě vykřikoval: "Vive la France!" Kloktal krev, ale nepřestal křičet. Vive la France!... a pořád dokola.  

 

Ten křik mě dodnes straší ve snech. Vždy vidím toho starce, jak rudý a celý roztěkaný vzpomíná na něco, co nikdy neprožil. A přec byl moudrý, od slin celý ulepený jak prskal všude kolem, moudrostí věků zahlcený. Celá jeho barabizna byla plná nejrůznějších lektvarů, hadů a pavouků až oči přecházeli. Jeho černý kocour mu náhle skočil do klína a stařec pokračoval. Na konci příběhu jsem se zeptal na jméno toho kocoura. Dodnes si to jméno pamatuji. Kocour Jan. Veškerá další havěť nesla jména různých apoštolů, a tak nemohl jsem si pomoci, ale ten pán byl čím dál tím více zvláštní. Byl chytřejší než kniha sama, vyprávěl bez přestání, koktal a dusil se a já se jen bál. Přikrčený v rohu jsem se díval jak oheň neklidně plápolá a spaluje přitom zkažený puch starcovy světnice. Jakmile mi však hostitel sdělil vše co věděl, a já pochopil jeho příběh, byl konec. Už jsem se dále nic nedozvěděl. Stařec jen bezvládně seděl na své židli omotané pavučinami……. Zemřel.