Přejedené město - musim k tomu jeste něco dopisovat, neboť protože je to pod tímto názvem už dost dlouho v konceptech, nedostalo by se to do doporučených děl. A to by byla škoda.

Ač už to není příliš v módě, přesto miluji velká města a metropole. Jejich ruch a šarm. Vznešenost a ubohost. Starobylost a pomíjivost. Rád se procházím ulicemi a pozoruji to, co už jsem tisíckrát viděl a co se od našeho  prvního setkání také tisíckrát změnilo. Ovšem více než domů, parků, chrámů, soch, dlažeb a fontánek si všímám lidí. Snadno se ztratíte ve směsici tváří, kroků, barev. Anonymně proplouváte, míjíte a vnímáte.. Rozevláté kabáty; veselé výkřiky; klapot střevíčků; cvakání fotoaparátů; dlouhé štíhlé nohy, neoholené mužské tváře; naparfémované svítíci výlohy; hluboké výstřihy, čisté venkovské úsměvy a přepálený tuk; klapot nohou nestíhajících schůzku; útržky vět, dvě držící se ruce a zpěvy bezdrátových přístrojů. Němý údiv miminek, co poznávají svět.

Nedávno jsem něco zařizoval právě v centru jednoho většího města. Měl jsem čas a tak jsem se bezstarostně tím vším procházel. Nakonec sem došel na tramvajovou zastávku, naštěstí v pěkně upraveném centru. Kromě příjemného, zamlženého nádechu staroblosti zde byl i onen veselý ruch včetně obchodů se všemi věcmi běžné potřeby - trafika, elektronika, pizzerie, textil. Kolem mě prošla dívka s černým punkovým účesem. Oblečená byla také do černa  a nepohybovala se příliš koordinovaně. Přišla ke koši na odpadky a začala se v něm přehrabovat. Pak přestala a postoupila k dalšímu koši. Její hlava  a ruce zmizely uvnitř. Chvíli nebylo vidět, co se s nimi děje. Náhle se zase vynořily se dvěma kousky pizzy. Dívka ji do sebe začala hladově ládovat. Nebyl to moc příjemný pohled. Dokonce by se dalo říct, že až odporný. Nějací lidé, kteří stáli poblíž, se na ni podívali pohrdavým pohledem a pak jeden prohlásil: "Podívejte, hrabe z koše pizzu a jí ji!" Najednou mi nepřipadala odporná ona, ale ti lidé. Ano, to oni byli ty zrůdy. Špína světa. Zubožené přežívající stvůry. Dívka mi byla hned od začátku něčím sympatická. Neviděl jsem ji do tváře, ale představoval jsem si ji hezkou a jemnou. Teď, po tom proslovu spořádané rodinky, jsem s ní hluboce soucítil. Díval jsem se, jak dál šťastně jí každý objevený kousek. Potom mi přijela tramvaj a já do ní nastoupil. Už jsem neviděl ten strašný, bezohledný svět. Tiše jsem stál a díval se z okýnka.Pozoroval jsem lidi a ruch v ulicích, jak to rád dělávám. A zase byli všichni jiní a všichni stejní. Všichni slušní a všichni ohavní.