I cry when angels deserve to die

 Poslouchám ty tóny. Je to snad jedna z těch mála věcí, který mě dokážou aspoň na chvíli dostat z těch pocitů, které mám tak nerada. I ten nepříjemnej pisklák trenérky mi v uších zní, jak symfonie Mozarta a španělské kastaněty dohromady.

           Je za deset půl sedmý. Poslední trénink před mistrákem. Ne! Nedám se. Nenechám si zkazit jedinečnou příležitost kvůli nějakýmu volovi.

            „ Martino!!!“ Hrklo ve mně jak v náklaďáku, kterýmu praskla pneumatika. „ Pokud chceš jet do Prostějova na mistrák a reprezentovat naši skupinu, tak bys měla začít vnímat! Dělej, běž do tvaru. Tohle je poslední nácvik, pokud ti to ještě nedošlo!!!!!! “ Jen tiše odpovím: „ Promiň, trochu jsem se zamyslela.“ I když ve skutečnosti jsem nechtěla myslet na nic. Hudba začala. Dvacet holek ve stejných kostýmech, mezi nima i já. Ta svižnost, ta hudba, to, že musím vnímat jen rytmus.

          Nic víc, nic míň.

Poslední rána, poslední pohyb. Konec. Můžeme domů.

          „Marťo, jedeš s náma metrem?“ Jen ztlumeně jsem vnímala hlasy Hedviky, Káji a Reginy, které očekávaly, že jako obvykle prohodim nějakej ten sjupr džouk. Naštěstí nad mojí chabou odpovědí, že se musim ještě pro něco stavit, se vůbec nepozastavily. Sedla jsem si na kamennou zeď, abych je nechala odejít a já mohla zase nerušeně proplouvat myšlenkama, i když mně trápily.

       Kolem projelo auto.

Auu, co je to za hovado!? …Zapálilo mně v očích, když se ke mně otočila jeho dálková světla. Z červenýho sporťáku vylezl napomádovanej typan. I v tom šeru bylo poznat, že vypadal jak dinosaurus, kterej si nevšiml, že jeho druh vymřel. Z toho bouráku se ozývalo samý duc duc…. a pořád dokola…

       …fuj, techno!

Drásalo mi to uši jak bruska dřevo. Když se na mě sexichtivě podíval, znechuceně jsem nasadila sluchátka a šla směrem k metru. Ani jsem už neslyšela jeho „Cool kéry“

       Měla jsem sice bundu, ale ten chladný pocit proudil v mém nitru. Ucítila jsem na tváři kapku deště, která mi i v těch šesti stupních celsia, připadala horká jak písek Sahary. Došla jsem k metru, prošla turniketem a kašlala na to cvaknutí, kdy jsem típala lístek. Nemusela jsem naštěstí dlouho čekat. I když pro mě čas v tu chvíli nic neznamenal. Prudký závan a vagón je tady. Nastoupila jsem dovnitř a po usazení jsem pozorovala lidi kolem.

      Byli naprosto bez výrazu,

      bez emocí…..

      bez problémů.

Naštěstí se tam žádnej  technař, skejťák ani rapper neobjevil.

      Byl klid.

 

….. Ležím ve vaně a poslouchám jen to tichoučké šumění koupelové pěny s vůní malin. Z vody stoupá pára, ale já si stejně připadám jak kostka ledu která nikdy neroztaje.

       Nechci na to myslet….

       sakra nechci….

Vždy když si vzpomenu, vyhrkne mi z očí moře slz. Vana už je plná, nechci mít tu vodu slanou.

        Chci se rozpustit jako ta poslední bublinka z mýdla. Jako Buddhista, který dosáhl nirvány. Být lehoučká jak motýl ve větru, jak poslední výdech……

        Aspoň nějaké vytržení z těch stereotypních ba dokonce monotypních vteřin koloběhu.

 

…. Procházím chodbou s batohem učebnic na zádech a v ruce s tou nechutně modrou třídnicí, na který učitelskýmu sboru záleží víc, než na vlastním životě. Je mi fajn, sluneční světlo je pro mě zázračným elixírem života a naděje. S holkama zas drbeme češtinářku a její anglickou výslovnost. Nevrrr mórrr a nevrrr van. Tu spasitelku světa a zastánkyni zdravého životního stylu, bez tabáku a lihovin. Přitom je důležitá jak prášky na sraní.

      Jenže v tom se to zkazilo.

 Víš proč?

      Ze dveří s cedulkou učebna chemie vyšels ty, zrovna když jsem procházela. Jeden pohled a střepy vzpomínek jsou zpátky. Ta rozesmátá holka se rozplynula jako mlha, zmizela jak domeček z karet po drcnutí do stolu.

      Vidíme do sebe jak do křišťálu.

Vím, na co myslíš a ty víš, na co myslím já.

      A stále mi v hlavě zní ten tázavý hlas:PROČ?

      Pořád hlasitěji a hlasitěji, až se to nedá vydržet.

 

 ……Pamatuješ si na naše první setkání?

Bylo to na lyžáku. Byli jsme všichni ještě malí. Ten první ploužák. První pohledy. A pak to pokračovalo. První rande, první polibek. Oba jsme se chvěli, tvé rty byly horké jak láva tryskající z vrcholu sopky. Moje nohy nemohly vydržet gravitační sílu, která mě táhla k zemi. A motýlci v břiše šimrali stejně jako nitka, která mi teď visí z trička a lechtá mě na boku.

     Ale přišel ten osudný den po létě. Já se na tebe těšila a ty na mě taky. Jenže jakmile jsem tě uviděla, zapracoval můj šestý smysl. Říkal mi, že se stane, co se má stát, že si mám dát pozor a já ho poslechla.

     Jenže večer se objevily výčitky svědomí, že jsem ti bezdůvodně utekla. A já kráva jsem se vykašlala na intuici a omluvila se ti. Bylo to dalších pár šťastných týdnů dokud…..

     Byl pátek večer, jako všechny ostatní pátky. Ale mně přišla od tebe smska.

Proč jsem ji otevřela? Sakra, proč jsem uslyšela to pípnutí? Proč mi ten mobil nespadl do kanálu?

     A zase to PROČ. Nejdřív ses mi omluvil a pak následoval ten smrtící text, který natrhl mojí aortu. Propadla jsem se do černoty. Tušila jsem to, ale láska oslepuje i šesté smysly.

      Co to bylo za holku?

      Proč si mi to udělal?

      Sakra proč?

      Nebo ne! Zadrž!

      Nechci nic vědět.

      Teď už vůbec nic.

Krvácela jsem i když moje tepny zkameněly a z krve byl písek. Byly to pro mě týdny utrpení. Každá květina se mi vysmívala, každej kámen na mě ukazoval.

      Vím to, vždycky už budu poslouchat svůj vnitřní hlas.

Jediný z koho jsem cítila pomocnou duši byl můj pes. Jeho kulatá hnědá očíčka mě naplňovala pocitem, že všechno bude v pořádku. Slyšela jsem, že ke mně promlouvá a uklidňuje mě. Znělo to jako hlas dobré víly, či domorodského šamana.

      Ty jsi ale byl taky na dně.

      Omluvy mi ale nepomohly.

      Miloval si mě a litoval té osudové chyby.

Uběhly další dny, další sekundy a můj instinkt znovu zapracoval.

      Cítila jsem, že oba bychom chcípli, kdybychom nebyli spolu.

Mělo to ale jednu závažnou podmínku, znějící:

       POSLEDNÍ ŠANCE!

       Ano, to bylo to správné.

       A na tom si trvám.

Přišly zase ty nádherné okamžiky jako dřív. Já vím, že jsme na sebe neměli tolik času. Bylo hrozné, vídat se jen ve škole. Ale silné srdce to vydrží. Tvoje srdce je sice po okraj naplněné mnou, ale to nestačí.

      Musí mít odvahu. A tu bohužel nemělo.

Když se ozvala ta věta:

       „Je konec. “

Nemohla jsem uvěřit.

      Chtěla jsem se probudit, ale nešlo to.

Stála jsem na kolejích a nemohla se hnout z místa. Ocelové závaží mě táhlo pod vodu.

       Byl si vědom toho, že jsem řekla poslední šance….

       Poslední šance….

       Dvě slova, na kterých záleží mnoho věcí.

Moje aorta praskla úplně.

      Nevím už, jak dlouho to trvalo. Ale pomalu se z toho dostávám.

      Nemyslím na tebe.

Jenom slyším dokola pořád to samý:

      PROČ?

Tohle slovo má tolik významů, že ani básník z jiné galaxie by nedokázal popsat všechna jeho poslání.

 

……drrrrrrrrcrrrrrrrrrdrrrrrrr!!!!!!

Bylo to jen pár minut, ze kterých mě vytrhlo děsivé drkotání školního zvonku. Odpornější nebylo ani tehdy to techno linoucí se z krvavě rudýho sporťáku, tuším, značky Lamborgini.

     Ještě míjím ty puberťácký hovada, který umí jen vopruzovat život. A každou přestávku na mě pokřikujou a nadávaj mi.

     Nikdy jsem si jich nevšímala, i když mě to sralo. Ale samotná holka s metrem šedesát čtyři proti pěti dvoumetrovým věžím moc nezmůže, když jim hřebínek nesrazí ani kat se samurajským mečem.

A ty?

       Vím, že trpíš, a dělá mi to dobře. Moc dobře. Taková škodolibost na oplátku.

       Lituješ toho.

Všichni mi to říkají, i já to moc dobře cítím. Ale nechci propásnou celej život jen kvůli tvým chybám a omylům.

      Láska není jen slovo a jediný pocit.

      láska….

      Láska by se dala rozepsat do několika světů a časů. 

 

….. Je odpoledne asi 16.00 a já  jdu někam.

Vlastně ani nevím proč.

Tlukot srdce je stále rychlejší, ale náhle se zase zpomaluje. Co se to se mnou děje?

      Můj vnitřní hlas neodpovídá.

Ale obloha se zatáhla a moje sluneční sedativum se schovalo.

Začali padat kapky vody, ale tentokrát těžké a studené.

Zarážejí mě do země a zmrazují mě.

Potácím se tím slejvákem a cítím strach a zároveň vysvobození.

Jsem promočená, třesu se zimou, pramínek vlasů se mi přilepil na tvář. Pod očima vytryskly černé pramínky od řasenky.

     Jak se tomu říká?

     Deprese?

     Smutek?

Nevím!

Nic necítím.

Jenom chladno a odpuzující smrad kanálů.

       Ani jsem si nevšimla kde stojím , ale přibližují se ke mně dvě bílá světla.

Dálkové od dalšího sporťáku nebo světlo na konci tunelu?

       Za A je správně.

       Moc dobře to vím, ale můj mozek nevydává žádnou instrukci k pohybu.

       Blíží se to.

Chtěla jsem vědět, zda je pravda, že člověku se před smrtí promítne před očima celý život? Zda ho doprovází andělé ke světlu. Zda slyší melodie, jak to vidíme na televizních obrazovkách. Nebo jen naposled vydechne a usne bez dalších procesů.

       Možná na mě teď někdo křičí, neznám ten hlas.

       Ani ho nevnímám, neslyším.

       Snažím si užít poslední nádechy.

       Světlo je už tak blízko, že nevidím ani obrysy.

Čekám jen na tu ostrou bolest nohou a břicha, která má přijít za jednu setinu vteřiny. Prasknutí vnitřností, zvuk brzdy a pád na asfalt, který se má stát mojí smrtelnou postelí.

       Ale místo nárazu a poslední bolesti, mě něco strhlo a já padám k zemi.

Místo tvrdého asfaltu cítím měkkou trávu.

      Cítím teplo.

      Ano,

      ležím někomu v náručí, ale prší stále.

      Ne.

      Nejsem mrtvá.

Vrací se mi smysly.

Už i slyším ten milý chraplák, který byl ten neznámý hlas, co na mě před nějakou tou vteřinou volal. Horká dlaň mi otřela černé skvrny pod očima, a když ten hlas prohlásil, že vypadám jak panda, musela jsem se podívat, co se vlastně děje.

       Nadzvednu hlavu a polije mě zvláštní pocit štěstí.

Nade mnou neznámá tvář,

       milé oči,

       srdíčkový úsměv.

Nevím kdo to je, ale líbí se mi být v jeho objetí.

…………………….Nikdo nenahradil slunce, můj elixír života, tak dokonale jako on…………………..…

 

---