TIM A DIM-6

Část šestá

Dim obřadním způsobem zapálil sirkou knot svíčky, přičemž se v jejím mihotavém světle zadíval do tváře Tima.

„Jsi nějakej rudej? Co se děje?“ zeptal se hned.

„Zadržuju dech, aby ta svíčka hořela,“ zamumlal sípavě Tim.

„To se jako hodláš udusit?“

„To teda ne!“ vyhrkl Tim, přičemž se zakuckal a plamínek svíčky se zatřepotal.
„Dejchej třeba ušima, ale hlavně nefuň hubou!“

„Už si někdy zkoušel dejchat ušima?“

„Neměl jsem potřebu.“

„Já ji taky nemám.“

„Ty by si mohl svým dechem nafukovat měchy,“

„To sem nikdy nezkoušel,“

„Tak to radši nezkoušej! Kdo ví, coby se stalo.“

„Hele, já naleju to, co je v tom džbánu.“

„Počkej, nejdřív naleju sobě. Kdo ví, co je v tom džbánu za tekutinu,“ řekl Dim a nad pohár před sebou nadzvedl džbán. Poté se zadíval na to, co nalil do poháru.

„To je víno!“ vyhrkl vzápětí.

„To je skvělý!“ pronesl Tim a hned si také nalil. A oba zanedlouho pocítili, jak jim víno stoupá do hlavy.

  Tim se na židli kynklal, usmíval se jako sluníčko a poté jedním lokem dopil pohár.

„Dime, to chlastání vína je báječný. Je mi úplně jedno, že jsme zabloudili!“ pronesl rozesmátě.

„Víno se nechlastá, ale popijí!“

„Tak popíjíme chlastavě. Nemáme se zrovna nádherně? Je válka, po nás ale nikdo nestřílí, a všechno je nám u prdele.“

„To zase bude průser, až se vrátíme k naší jednotce.“

„Jen nás poručík seřve.“

„Tak si dáme do uší vaty.“

„To je dobrej nápad. Já si jednou dal do uší bobule a voni mě nabobtnali.“

„Ty si vopravdu blbec.“

„No co. Všichni co mluvili, tak vypadali jako ryby, když lapou na suchu.“

„Nás ta sranda zejtra ráno přejde.“

„Hlavně když přežijeme. Já začínám mít hlad. Ten kdo sem dal to víno, měl taky myslet na jídlo.“
„No jo. Ale kdo tady to víno nechal?“

„Já nevím. Co když tu někdo je?“

„A ty tady někoho vidíš?“

„Jo. Tebe!“

„A já zase vidím tebe!“

„Tak jsme tady jen my dva!“

„To dá přeci rozum, ne!“

„Ale to víno sem někdo musel dát.“

„Tak ho sem dalo nějaký strašidlo.“

„Třeba bílá pani. Místo strašení se po nocích vopijí.“

„Vožralá bílá pani? To může fakt napadnout jen tebe.“

„No vidíš. A tebe to nenapadlo!“

„Ty už to víno nepij. Hele, někdo sem jde!“

„Třeba nám nese něco k jídlu.“

Za chvíli se na stole objevily dva tácy s jídlem a oba dva jen nechápavě hleděli.

„To byl zvláštní číšník, co,“ pronesl Tim.

„Měl brnění. Jsme přeci na hradě,“ mínil Dim a zakousl se do masa.

„A neměl hlavu. Asi mu jí ustřelili,“ řekl Tim a též začal jíst. Oběma však brzo klesla hlava a zanedlouho do místnosti vstoupila postava bílé paní. Ta se u stolu zastavila, jen nevěřícně zakroutila hlavou a poté prošla zdí.

KONEC ŠESTÉ ČÁSTI

---