Jak se vyvarovat předsudků

 „Říkám ti, že to je nějaký podivín. Má hrb, panděro jak garáž, šišlá, slintá, mluví sprostě…“

 „Neodsuzuj ho hned,“ odvětil jsem s úsměvem. „Na každém se ti něco nezdá. Všichni jsme lidi, ne?“

 „On tak nevypadá….“

 „Vždyť je jedno, kdo to je. Potřebujeme třetího, abychom dostali slevu do kina.“

 „No jak myslíš.“

 Došel jsem k prostorově výraznému človíčkovi, který postával nedaleko. Po krátké diskusi, během které mě celého poprskal a během které stihl utrousit několik velmi vynalézavých sprostých frází, se nechal přesvědčit, aby si šel s námi koupil lístek. Zamířili jsme tedy ke vstupu. Během cesty nás několikrát svým kolébavým krokem zvládl vystrčit z chodníku na silnici, kde jsme ovšem mistrně uhýbali jedoucím autům.

 Konečně jsme stanuli před vstupem. Byl tam již obrovský houf lidí, ale náš společník se úspěšně procpal dopředu. Pak ovšem chtěl vejít do dveří a neprodyšně je ucpal. Snažili jsme se mu pomoci, ale bez úspěchu. V našem snažení náš přerušil až křik, který se ozval zevnitř kina.

 „Allah agbar!“

 Následující explozi naštěstí zadrželo ono obrovské tělo, které blokovalo dveře. Tlouštík ze dveří vylétl a přistál na druhé straně ulice. Tam se otřeseně oklepal a zamířil kamsi pryč. Jak jsme později zjistili, terorista v kině neuspěl právě kvůli našemu známému, který mu zabránil, aby vběhl do houfu lidé přede dveřmi. Útočník se od něj odrazil a přistál v prázdné šatně, kde jeho nálož explodovala.

 Všichni se radovali, že nikdo nebyl zraněn, a znovu se začaly prodávat lístky. Jen my jsme opět neměli třetího, abychom dostali slevu.

 Ukázal jsem na druhou stranu ulice, po které kráčel jakýsi multikulturní člověk.

 „A co se zeptat támhle toho?“ navrhl jsem.

 „Toho? Vždyť má snědou kůži, ručník na hlavě a nejspíš se jmenuje Ali Muhammad.“