Pražskej den

Jonz-deemzetpeeee Jen-Ne ty ne to K.-Phaedra první učitelka-Vachatová druhá učitelka-Ullschmiedová

Jonz a K. teď svorně zírají před sebe. V jejich pohledu je cosi tupého, jako by se nacházeli každý na úplně jiném místě než ve třídě výběrového gymnázia. Zírají skrze ženu, která před nimi poskakuje a štěbetá, že Sokrates byl především velice ošklivý a z toho důvodu se dal na filosofování. -„Cože?“, lehce sebou škubne Jonz. -„No to fakt není možný.“, skládá hlavu do dlaní K. „Aneb, kdybys byl hnusnej, nebyl bys blbej a vopačně.“, děsně se šklebí. Jonz a K. teď svorně zírají před sebe. Zírají skrze mladou ženu, která jim cosi velmi intenzivně hrne do hlavy. Končí se skvělou pointou: -„…protože já se narozdíl od vás o vaší maturitu bojím.“, na chvíli se odmlčí, hledí na Jonze s K. a pokračuje: -„Vy, vy vypadáte jako, že je vám to všechno tak nějak…“, krčí rameny, „tak nějak…“ -„My máme toxoplazmózu.“, pronese Jonz smutně rezignovaným tónem. Učitelka neodpoví, obrátí se k tabuli a píše své řádky o tom, kde hledat hranice čehokoliv. -„Já se z těch nekonečen zbláznim. Jímá mě z toho existenciální tíseň a to se mám pak soustředit na něco dalšího a jen tak s klidem psát, že odečteme-li od nekonečna třeba tisíc dvě stě padesát sedm, zůstane nám nekonečno, protože náš tisíc dvě stě padesát sedm s ním vůbec nehnul.“ -„No jo, K., C´est la vie,“ pravil Jonz a pastelka v jeho ústech se náhle podobala cigaretě, „Když umřeš, s vesmírem to taky nehne, tak to tak ber.“, řekl potom a mírně se uchechtnul. -„No právěže tak to beru a pak mi začíná připadat úplně dementní, že tady dřepíme a počítáme limity.“, K.-ina rozhořčená tvářička teď Jonzovi připadá něčím roztomilá, položí jí tlapu na koleno: -„Vyser se na to, K..“, a pak ji na tu tvářičku políbí. „Seš kóča, bych tě sněd.“ Crrrrrr, zvoní na přestávku, učitelka ještě dopisuje svou rozdělanou limitu, zbytek třídy si pilně, ale hlučně zapisuje. Jonz a K. už opouštějí třídu: -„Mě to v tý škole tak mrdáááá!“, huláká Jonz a jeho slova se spolu s rachotem zvonění tříští o stěny chodeb. -„Vyser se na to, Jonzíčku.“, konejší K., „zejtra spolu budem spát, bude dobře.“ -„Hmmmm, se moc těšim.“, zasněně a slastně hledí kamsi před sebe, „To je fakt, nebudu si tady s tim ústavem kazit život.Poď ven, tady to už bude stát za hovno.“ Jonz a K. vychází hlavním vchodem ze školy, je něco před polednem. Dojdou na roh Hellichovy ulice, čekají na přechodu a drží se za ruce, Jonz žádá kolemjdoucího o cigaretu a ten mu ji se slovy: ale nekuřte, je to nezdravý, a bohulibým úsměvem dává. Když přejdou na zelenou, spatří na Újezdě Jena, kterak si to vykračuje ve svém kabátě, šále a s baťůžkem na zádech. -„Čus kedry, co tu děláte?!“ -„Zatahujem a ty?“ -„Já mam volno, tak si du sednout do tráfy. A vy dete kam?“ -„No my eště nevíme. Co, K.?“ -„No já nevim, asi taky do tráfy.“ -„Tak jo.“ Všichni tři teď sedí u stolu v zakouřené kavárně. Kromě nich tam vysedává ještě pár dalších studentů. Místností se line hlas Edith Piaf. -„Kde ta čubka zase je?”, mručí znechuceně Jonz „Já tam skočim pro popelník.” Vrátí se ke stolu k Jenovi a K. a prohlásí: -„Já nevim, proč sem eště chodíme. Smrdí to tu, obsluha tu neni, lezou sem malý děti, hraje tu furt ta samá hudba. Už mě to tu fakt mrdá.” -„Já nevim proč sem chodíte, mě to tu už taky sere, nejhorší sou ty lidi ze školy, co se tu učej kouřit. Na to se fakt nepotřebuju dívat. A mimoto, už se tu cejtim skoro, jak ve škole. ”, říká rozhořčeně K. -„No já nevim”, mumlá Jen mírně, „já už sem si ňák zvyk.” -„No právě! To mi na tom vadí nejvíc.” Konečně přichází servírka oděná v batikovaném šátku: -„Co si dáté?“ -„No konečně. My skutečně existujem.”, pokračuje K. -„No já nevim, co vy?“, táže se Jen a je opět rozzářen. -„No já nevim. Co, K.?” -„No, nevim ták, co si budeš dávat ty, Jene?” -„No, já myslel, já si dam asi… nedali byste si…?“ -„…ňákej chlast?“ -„Dáme si chlast!“ -„Třikrát vodečku.“ -„A děkujem.“ -„No a co? Jak se vám jinak daří?” -„No hele, stojí to za hovno, …………… ale někdy je to fakt dobrý.“ -„Tak, tak.“ -„Ámen ámen pravím vám, tak nááá…?” -„Na všeobjímající lásku.“ -„Na nekonečnej vesmír.“ -„Na velkou Houbu.“ Cink cink cink.

---