Marie

Klučina se proháněl na kole a celej den byl vstatej levou nohou. Napřed se v tý tramvaji nedalo dejchat a pak se nedali vobejít ty revizóři v metru. Chvilku jsem hrál nemám – nedám, ale když na mě zamrkal zpoza sloupu policajtskej kšiltík, smířil jsem se s cestou na Bojiště. Do schodů jsem vyběh pozdě, právě když už se ta stařenka odhodlala a zřítila se na znak, právě když ten studentík ty schody vypnul. Rázem jsem přestal bejt hrdej na to, že ty schody jsou ty nejdelší z celýho metra v Praze. Takže mi ujela tramvaj a kromě křeče v noze jsem měl i skluz.

A tak jsem tomu klučinovi, co se tam proháněl tou ulicí, vzal to kolo a fofroval kolem Ípáku na Karlák. To je tam, co ty koleje zahejbaj nalevo napravo. To je tam, co jsem vlít do žlábku a kolo jelo do Nuslí a já na Lazarskou. U školy jsem byl potlučenej a pozdě, takže už tam nebylo proč chodit, a celej den byl vstatej levou nohou. Tak jsem se na ní votočil a votočil jsem se na ní. Skoro vod toho sloupu nešla rozeznat, jak tam stála, jako by jí syna sňali před nosem.

–Mohl bych vás zváti Lotka, setřel jsem jí slzu se tváře. –A nebo Lacrimae.

A Marie se prvně usmála.

–Spíš bych vás však pozval na kávu, ale káva odvodňuje mozek a vy už jste té vody ztratila až dost.

–Myslíte-li na lásku, tak mé srdce pitvá jistý medik, řekla Marie. Zanech vší naděje, čí noha sem se šine.

–Chtěl bych vám pouze sejmout s beder břímě. Mám rád totiž slzy, které nekanou.

–Jste-li kněz, vězte, že má víra odpočívá s pradědečkem mého otce na krchově. Jste-li básník, usmála se opět, –můžete mi nést můj batoh.

A tak jsem popad tu zásobárnu vědění a přemejšlel kam a kudy. A když jsem konečně rozhoupal nohu, aby udělala první krok, Marie na mě koukla a dala mi pusu. A já, páč jsem to nečekal, jsem tam čuměl jako z kopru a furt se vohlížel, kde že je ten medik, co mu to udělala naschvál, aby na ní žárlil a mně aby dal jednu přes držku. A jak jsem tam čekal, vodkaď že to koupim, vona tam stála, docela natočená naproti mně, a trochu mi přišlo, že se dost baví, jak nemám tuchy, která bije.

Už jsem jí chtěl jednu vlepit zpátky a nebo jí říct něco, aby pochopila, že jsem nezustal tak netečnej, a vona se už votáčela, jako že pudem na to kafe, který vodvodňuje mozky, když vtom vodcvaknula na hodinách desátá, protože ty hodiny na nároží nemaj zvony, aby bily, a bijou tim, že maj tlustý rafičky, co cvakaj, když se posunou; takže bila desátá, a než jsme stihli udělat cokoliv dalšího, tak se vedle nás votevřely vrata a ze školy prchali první lidi. A jak na potvoru tré grácií se vynořilo a taženo samospádem k nejbližšímu průhledu na hrad, co se píše s velkym há, nás zaplavilo. A dejmem, co je zahalil, jsem zaslech první z nich.

–Ale, ale, drahouškové! To se budou divit profesóři, až vás spatří tady za..., eh vlastně, před školou.

–Uprav si límec, krasavo, ať si nepocucháš kštici, řekl jsem tý, co jí pámbů nepomoh, a již se blejsklo dopolední slunko druhý grácii v lupách, co nabeton Romula a Rema nevodkojily, a ze třináctý komnaty se vyloudaly zlatý slova:

–Ale drahouškové, vy randíte?! Tak to pardón, nenechte se rušit!

A ač jsem si ještě nerandil, přestal jsem si medit v tomhle klání. Ale to už loupla po mně vokem třetí bestie a votevřela tlamu k náporu. A Marie se dobře bavila, jako by je znala vod jednoho prsu. A já se třás a čekal, kdy to uhodí, a vono neuhodilo, páč se třetí grácie jen votočila, přes rameno houkla nazdar na pozdrav a ztratily se všechny jako kapka v prachu cest.

A jak jsem se vobrátil a koukal po Marii, jestli v tom nemá prsty, uviděl jsem toho kterej zahání. Po kratičkejch schodech, co vedou mezi ty sloupy, co jsme stáli, připlouval k nám ofousalej lodivod svym heroicky pevnym krokem, kterej se vážností vyrovná šejkspírovský tragédii a svou loudavostí ruskejm klasikum. Proto teda vzaly roha.

Dva plavčíci nad strniskem uviděli přístav a zacinkali na můstek vo změnu kursu. A důstojná příď rozrazila vlny dejmu, co tady zbyl po těch gráciích. Majestátní kapitán spustil kotvu, vytáh fajfku úsměvu a vopustil svůj škunér.

–Zdravíčko, pane kolego, pozdravil rozvážně kapitán kolega Rychlý a Marii to zacukalo v kotníčku, jak už si honem chtěla vodvodňovat mozek. –Tak jsem si na vás tuhle vyvzpomněl, když jsem se probíral jedním antikvariátem a padl mi do ruky jeden význačný mongolský classique. Koupil jsem vám ho pro potěšení, ale netušil jsem, že se dnes s vámi setkám, a zanechal jsem ho doma. Bohužel.

–Co naplat, odvětil jsem. –Nemohu tvrdit, že by mne zajímali mongolští classiqueové, zvláště ti, jichž neznám, což, abych pravdu děl, jsou všichni, leč! a tady jsem volil mezi dvěma zlama, páč jsem nemoh riskovat, že by se mi Marie někam vypařila sama, –leč právě se odebíráme zde s... (dyk já ještě ani nevěděl, že se jmenuje Marie) ...kolegyní na dvě deci kávy a nebylo by na škodu, ba co více! přineslo by nám jistě potěchu, neb jste onu knihu dozajista ráčil přečísti, kdybyste se uvolil jít s námi a držel krátkou řeč na téma mongolská literatura včera, dnes a zítra.

A při sám bůh, že tou chvílí prokmit Mariinou tváří kyselej ousměšek.

–To mne mrzí, to mne mrzí, opravdu mne to mrzí, leč musím vaše pozvání odmítnout. Jaksi jsem s tím nepočítal a spěchám právě na jeden velmi pozoruhodný a obzvláště zajímavý seminář o vzdělávacím systému a školství, jež založili před čtyřmi sty lety v dnešní Kambodži ctní mniši z Palerma. Slibuji si od tohoto semináře mnoho, neboť je veden panem profesorem Šmátralem, který je beze sporu největší, byť jedinou, auktoritou a kapakitou ve výzkumu na tomto poli a právě se z Kambodži vrátil. Avšak pojďte se mnou! Myslím, že nám bude třeba dalších výzkumníků.

–Omlouvám se, ale pro mne bude lepší, když nejprve prozkoumám pečlivěji mongolskou literaturu, jak jste mi ráčil doporučit, a nemohu tudíž, vzhledem k své omezené mozkové kapacitě, počínat, byť jistě neopakovatelně významné, studium počátků kambodžské vzdělanosti církevní a evropskoprávní.

–Nu, co se dá dělat. Buďte tedy zdráv. Já musím běžet. A nepijte té kávy přes míru, odvodňuje mozek!

A kolega Rychlý nastoupil zas do svýho škunéru a vyplul za poznánim. Marie si voddechla, jako by jí jeho přítomnost vobtěžovala, a já měl pocit, jako by ho zahnala tim oušklebkem, a von že mě zval na palubu, aby mě před něčim spasil. Ale když jsem se kouk znova na Marii, došlo mi, že by mě chtěl asi spasit před něčim, před čim vlastně ani nechci, páč to mám za spásu já.

A tak jsem pravil Marii něco vo slunci, co už jako pokročilo k poledni, a že je třeba jít. A vona mi zas dala pusu, teďkonc dokonce na ucho, a špitla mi do něj, jako že by nebyla proti. A já, protože už jsem byl vod toho prvýho polibku vostřílenej harcovník, jsem jí popad za rámě a vyrazili jsme.

No a jak jsme došli ke křižovatce, tak tam přecházel na červenýho paňáčka přítel K., kterej nás poznal, zastavil se u nás a voptal se, že kampak. A já mu na to, že nikam, a Marie, ať prej jde s náma. A von šel a já se naprd. A tak nám cesta ve třech ubíhala rychlejc vod nohy. A jak jsme tak šli a voni si povídali, tak jsem byl udivenej tim, jak když náš národ vymírá, je nás tu až až, a vzpomínal jsem usilovně, kterou že jsem nohou vstal.

A pak jsem uviděl toho klučinu, co jezdil na tom kole, jak ho teďkonc vleče pochroumaný, a hlo se to ve mně a přišel jsem k němu a podal jsem mu žvejkačku a řek jsem mu: –Tady máš ty kluku prdelatá, aby ti to líto nebylo. A von položil to kolo, co se na něm ještě ráno proháněl, vzal si žvejku, strčil si jí do pusy a fláknul mě po kebuli dlažkou, která tam ležela, jak měli vopravovat ten chodník, co tam nebyl.

A Marie se smála a dala tomu hajzlíkovi pětikačku a von jí taky majznul kostkou po hlavě a zastrčil si bůra do kapsy. Ale přítel K. tak blbej nebyl a dal tomu mrňousovi co proto a nakonec mu hodil kolo do řeky, což byl výkon, protože musel přehodit celej blok. A ten klučina se rozeřval a přítel K. nás vodtáh pryč.

A když mi Marie setřela s oka krev a já jí vosušil zkrvavenou líc, seděli už jsme nade vroucí kávou u velkýho stolu a přítel K. zrovna rozverně rozkládal vo svejch hrách a básních a tři grácie, který tu taky seděly, ač mi to nebylo vůbec po chuti, ho poslouchaly s obdivem a nadšenim a to ho činilo tak šťastnym, že ty svoje historky, co už jsem slyšel tisíckrát, vomílal znova a znova z nich vylejzal, coby skromnej hrdina, ale přesto jsem byl rád, protože s rozbitou lbí jsem si s Marií na rande ve dvou netroufal.

A Marii už krev netekla a mně jo, a já už neměl co votírat a vona jo, a tak jsem se na ní votočil, jako že se jí zeptám, jestli by se mě nedotkla zasejc krz ten kapesník, že už pro krev nevidim. A jak jsem na ní krz tu krev kouknul, všim jsem se, že už jí nezajímám, poněváč poslouchá, jak přítel K. zrovna recituje báseň vo slunci, co tančí na louce, a přišla mi v tý chvíli stejná jako ty tři pipiny a nehodná mý lásky, co se ve mně chtěla zrodit. A tak jsem se sebral a že pudu. A vona se na mě podívala, usmála se a řekla: –Takže v úterý? –I kdyby mne měli na vozíčku přivézt, odvětil jsem a byl jsem celej tak šťastnej, že jsem máchnul radostí rukou a rozbil jsem profesoru Mrňousovi, co stál za mnou, brejle, takže jsem se rač zdekoval fofrem ven.

A tam už mě čekal ten klučina, teď už bez toho kola, zato s bráchou, kterej se jevil boxérem, a ten klučina řek: –To je von! a ten boxer mi rozmlátil traverzou koleno levý nohy. A jak jsem se kácel, tak mi napadlo, jak vstaneš, ulehneš. A ten boxér mi to stvrdil tim, že mi eště tou traverzou zlomil štyry pravý a botou pět levejch žeber. A jak jsem se tam tak bezmocně válel, tak už si ten malej spratek rozepínal poklopec, jako že mě zneuctí, ale to už jsem necejtil, páč mě uspal direkt toho boxéra.

Zdálo se mně, že se topil. Klikatý uličky mě svíraly a každou chvíli jsem si rozrazil hruď, jak jsem narážel na vostrý rohy domů.  Pichlavý voči ďábelskejch chrličů mě bodaly po těle a z mejch ran mi crčela krev rovnou pod nohy, co mi klouzaly po stínech a krysích zdechlinách. V patách mi byly mraky švábů, hadi mi vobepínali ruce, z voken valil sliz a nebe bylo zelený. Celý to vodporný město, co jsem míval rád, se rozhodlo, že mě zabije.

Nespěchal jsem. Brouzdal jsem tou hrůzou a nechával za sebou kusy svýho života, jako nechává děvka s každym dalšim chlapem na ulici kus svý cti. Každym krokem jsem byl lehčí, a jak na mě dosedala smrt, bylo mi víc a víc, abych si zpíval. Kochal jsem se příšerností kolem sebe a nechával jsem se pohltit, a moje árie aby už byla završená tím finálnim akordem. Fakt už nevim proč, ale bylo mi tak, že ani ksicht ďábla, co mi zastoupil cestu, mě už nemoh vodradit.

Motal jsem se uličkama, a zatimco jsem si v klidu umíral, von se topil. Brodil jsem se svojí krví a von bobtnal vodou, až byl jak houba, co jí ženský mejou nádobí. Nafukoval se a já řídnul. Neslyšel jsem jeho křik, ani jsem ho neviděl, jen jsem věděl, že má na kahánku, ale že ho vytáhnu. Švábi rostli mojí krví, hadi mi lezli do mejch ran a krev, co jsem vypouštěl co sépie, když zdrhá, se měnila ve slizu dlažby v inkoust, kterym jsem si dělal poznámky na střední škole.

Prošel jsem průjezdem. A nic. Nahoře na schodech byl chlap. Starej vilnej chlap, co si za nemravnou knihu kupoval lásku nevinnýho stvoření, který z toho jeho ďábelskýho ksichtu taky radši zkamenělo. Přišel jsem k němu, abych se ho voptal, jak se má, ale von, když mě viděl, dal si tu knihu tý ženský, votevřel vokno a vyhodil mě ven. Co dělali potom, nevim, protože jsem se rozplác na dvoře, jak širokej, tak dlouhej.

A když jsem viděl, že mi chybí noha, tak jsem vstal a šel se napít ke kašně, co tam stála v rohu, a tam seděl von. Na dně. Byl velkej jak ropucha, co vody nasál, že jsem ho skoro nevytáh. A když se mi to nakonec povedlo, kutálel se po dvoře jak mičuda, až jsem ho musel prokopnout tou nohou, co mi upadla, aby z něho voda vytekla. Pak si sed a přidělal mi tu nohu zpátky, podival se na mě a povidal: –Nevytáhl jsi mne, ale sebe, protože jsi mne nevytáhl ty, ale já tebe.

Kdybych ho neznal, tak bych se divil, ale takhle mi to nemohlo bejt jasnější. Takže jsme si přičapli k tý kašně, vopřeli si záda a von pokračoval: –Jestli se domníváš, že nevím, co činíš, co chceš učinit a co učiníš, pak se domnívej raději naopak, neboť tvé záměry, byť vycházejí z čistého, směřují k zkáze. A jako ty jsi podal ruku mně, podám já svou tobě, a třeba tisíckrát, neboť doufám, že jednou dojdeš prozření svých pošetilých mlžin počínání svého, mé ruky se chopíš, abys byl očištěn svých chyb. Neboť ta, jíž věříš, není tou, již vídáš, a ten jejž neznáš, je tím, jímž si přitížíš. Levou’s nohou vstal a káva odvodňuje mozek!

–A ty nejsi pámbů, katolíku evandělická! jsem na něj křik, drap jsem ho za límec a byl bych ho v tý kašně bejval utopil, kdybych se byl nebyl probudil.

Nejdřív jsem votevřel levý voko, pak pravý a vobě najednou jsem zavřel a zas votevřel. Nade mnou se skláněla nebeská tvář pozemský nádoby a její hnědý vlasy mě šimraly pod nosem, takže jsem kejch, až mě z toho chytnul celej břuch. U mě dřepěl maník v bundičce a cosi provozoval s nohou.

–Nevomlouvejte se, já jsem na prskání zvyklej, pravil a trh mi tou nohou, až mi slza vyhrkla.

–Já se nevomlouvám, já se divim, co to se mnou provozujete.

–To je doktor, řekla Marie a pohladila mě po vlasech, co jsem měl eště slepený tou krví vod dlažební kostky.

–Máte kliku, prál ten chlap, –zlomený to neni. A ty žebra, ty jsou taky v klidu. Měl byste jen krapet přibrat, abyste byl, až vás zase někdy bacej, v cajku uplně, jak já! A rozepnul si tu svoji bludičku, ze který se mu vyvalil vohromnej pupek v hnědý flanelce. Pak se zasmál a vodešel.

Přítel K. mi pomoh na nohy a už jsem zase seděl nad sklenicí horký kávy.

–Zřídili tě pěkně, ale ještě že tak, jinak bys nám utek bez placení, pravil K. a významně zamrkal na grácie, který pochopily signál vtipu a začaly se chichotat. Pak se ke mně naklonil a povidá: –Mezi náma, taky jsem jednou dostal přes držku, teda málem. Moc zle to vypadalo, ale stih jsem zdrhnout, páč jsem na ně tak dlouho nevejral jak ty. Ale něco ti na tom bylo dramatickýho, jak jsem tě ti z toho vokna viděl. Asi vo tom napíšu hru. Zdá se to bejt dobrej námět. Chtěl bys vědět, vo čom to bude?

Kouknul jsem se na něj jako na vraha a von pochopil, že bude lepší, když svejm krásnejm svěřenkám zas něco recitne. Marie mě pohladila po dlani a já chtěl najednou vědět, jak je to s tim medikem, kterej pitvá to její srdíčko.