Intelektuálovo ráno aneb tady to totiž poletí

Nádherné ráno.
Vstanu z postele a jednou nohou šlápnu do zbytku včerejší večeře. Chvilku se v tom jen tak matlám a pak se jdu umýt. Otočím vypínačem v koupelně a běžím k oknu v pokoji... Křičím na lidi dole.
Už mě to sere!
Každý den to samý. Pořád stejně blbej ksicht v zrcadle!
Cestou od okna se uklidňuju panákem vodky, který piju z černé dámské lakovky s oprýskaným podpadkem (Sakra, kde se tu vzala?)
V hlavě mně třeští jako kdybych včera flámoval. Je taky docela možný, že jo.
Nepamatuju se.
Ještě pár vodek a zapomenu i na bolest hlavy. Pak mě napadlo, že důvodem pro moji mizernou paměť je právě ten chlast. Zajímavá myšlenka.
Jsem zpátky v koupelně, čistím si zuby a střídavě popíjím vodku. Baví mě, když jako malý ocásek na konci té skvělé vodky zaznamenám fluor. Zkouším si pastu tlačit rovnou do pusy a panáky nalívám dvojitý.
Začíná mně být pěkně špatně. (No konečně! První hmatatelný pocit od rána.)
Kašlu na zuby a jdu do pokoje. Na pohovce leží parádně naleštěná trumpeta.
Zajímá mě. Chci něco zkusit. Nemůžu si přesně vybavit co, ale ta trumpeta v tom má zatraceně důležitou roli.
Sakra, nemůžu na to přijít.
Přece nebude nějaká blbá trumpeta (Jejíž přítomnost u mě je mimochodem taky nejasná.) zaměstnávat můj unavenej a vyčerpanej mozek. Prostě ji vyhodím z okna a......... Zrovna když lehkým obloučkem opouštěla můj pokoj tak mně to došlo.
Skočil jsem za ní.
Nejspíš vypadám jako blázen, ale mě fakt už od prvního pohledu na ni zajímalo, jestli bude vlivem proudícího větru hrát. Bydlím totiž v jednom z těch obrovskejch baráku, kterej má asi tak 230 pater.
Skoro u střechy.
Takže bych to mohl stihnout než bude dole. Vlastně vůbec nepochybuju, že to stihnu. Cítím, jak ve mně narůstá téměř vědecké nadšení.
Vítr kolem mě sviští a trumpetu zatím nevidím. Zato mám chuť na cigáro. Uvědomuju si, že jsem je nechal ležet na stolku vedle postele.
Doprdele! No nic, zakouřím si až dole. Tesně u vchodu do haly je taková malá, hezká trafika.
Ze 198. patra vyhodil tlustej chlápek ledničku a někomu telefonuje. Po chvilce letu zjišťuju komu. Olezlímu plešounovi ze stošedesátosmičky. Asi se vsázejí jestli mě ta lednička stačí předhonit. Elementární test fyzikálních zákonů v praxi.
Nejspiš to budou dementi. No jo! Ten plešoun se jako idiot i směje. Rád bych věděl co se mu honilo hlavou než mu ji utrhla ta lednička.
Lednička docela slušně nabrala rychlost a začala mě dohánět. Asi bude přece jen těžší než já. Ostatně, roky pijáckých večírků se na mé chabé tělesné schránce výrazně podepsaly.
Všímám si, že od 138. až do 122. patra na mě kouká pořád stejný, vyděšený obličej. Pak mně dojde, že jsem to já a hned jsem klidnější. Dokonce si potichounku broukám.
Takže lednička už letí souběžně se mnou.
Pozoruju, že na ní plešounova krev a mikroskopické částečky mozku tvoří docela zajímavou fresku. Ne že bych byl nějakej znalec umění, to ne. V galerii jsem byl možná jednou a ani tím si nejsem moc jistej. Ale je to hezký. To zase jo.
Vítr sviští čím dál víc a já mám zase chuť na panáka. Jenomže vodka zůstala v koupelně.
Doprdele! No nic, dám si ho až dole. V hale je takovej malej, sympatickej bar.
Najednou v hloubce pod sebou vidím trumpetu a to mně pořádně zvedne náladu. Na druhou stranu mně trošku přijde líto, že jsem pořádně neposnídal. Byl bych těžší a tím pádem i rychlejší.
Lidé už vykukují z oken anějakej nájemník z devětaosumdesátýho na mě plivnul.
Halzle!
Vítr mně serval sako (No jo, občas usnu tak jak jsem přišel.) a manžetový knoflíček na rukávu (Mám moc rád manžetové knoflíčky.) tomu parchantovi roztrhnul obočí.
Patří mu to.
Kolem trumpety jsem prolítnul jako blesk. Nehrála. Alespoň jsem nic neslyšel. Taky v tý příšerný rychlosti?
Podělanej život. Kdybych si víc hlídal váhu tak jsem moh chvilku plachtit vedle ní a možná i něco uslyšet. Teďka je všechno nanic. A mně je taky nanic. momentálně jsem na úrovni 48. patra a letím hlavou dolů. Začínám mít strach. Někde jsem četl, že je to hrozně nebezpečné. Krev se vám nahrne do hlavy, mozek praskne a člověk je v prdeli.
Snažím se otočit a po chvíli se mně to daří. Teď už jen počítám patra.
......37.........36..........32...........26
Lidé dole konečně zaznamenali mou přítomnost ve vzduchu. dost tomu pomohla lednička ze stodevadesátýho osmýho, která prohučela autobusem vezoucím emigranty z přístavu.
Zrovna v místě řidiče.
Autobus chvíli jen tak vangloval po ulici, pak vjel na chodník, srazil dvě popelnice a skoro porazil trojici čínských úředníků vycházejících z uzenařství Goldberg na rohu ulice. Nakonec se vřítil po eskalátorech do metra.
Nemám vůbec čas nad tím přemýšlet. Už vidím praskliny v povrchu chodníku.
......14........11.......8
Výbuch dole v metru.
......6........4
Zavírám oči a čekám.
Bungee jumping je skvělej!