Postupujte, prosím, dále do vozu

         „Góól“ řval sportovní komentátor z televize. „Češi vedou 2:0!“ Celou hospodou se ozýval jásot fotbalových fanoušků. Bušili pěstmi do stolů, objímali se navzájem, řvali si do obličeje a ze zcela obsazeného rohu zaznívala fotbalová hymna. Hospodský vesele balancoval mezi zákazníky a v rukou nesl další čtyři piva. Na obličeji mu zářil spokojený úsměv, možná radostí z fotbalu, možná kvůli velkému výdělku. Vždycky v sobotu na večer má hospodu narvanou k prasknutí, když v televizi dávají fotbal. „Zelená je tráva, fotbal to je hra …,“ zpívali mladíci u rohového stolu a pustili se při tom do dalších piv. Na lístku se jim zatím rozmnožovaly čárky za piva, která již do sebe stačili nalít.

            Jediný, kdo nejásal z českého reprezentačního gólu, byl muž sedící u výčepu zahleděný do svého poloprázdného půllitru. Na lístku měl už šestou čárku a určitě to nebyla jeho poslední. „Raduj se, Martine,“ povzbuzoval ho hospodský úsměvem. „Gól, ne gól, to je jedno,“ brumlal si muž pro sebe. Na neoholeném strništi mu zůstala bílá pěna, která bublinku po bublince mizela.

            Na obrazovce se míhali červeno-bílé postavičky na zeleném trávníku a stav zápasu byl 1:1. Pan Martin Mrkva seděl přímo naproti televizi a hru napjatě pozoroval. Křeslo, ve kterém si hověl, bylo hned vedle konferenčního stolku. Časopisy na něm byly rozházeny, kolem misky s brambůrkami se válelo pár drobků a v prázdné sklenici zbývalo ještě pár kapek piva. Jakmile dala česká reprezentace první gól, pan Mrkva se přestal obtěžovat sklenicí a pil pivo přímo z láhve. Seděl teď tedy u televize v pokydaném triku, vytahaných teplácích a na nohou měl zdravotní papuče. V rukou držel láhev s pivem a nervózně komentoval mezinárodní utkání. Ve vedlejším křesle seděla paní Mrkvová. Křehká starší paní, která žila jen pro práci a svého muže, trpělivě sledovala se svým manželem televizi a čekala, že po pracovním dnu si spolu na chvíli posedí, popijí kafe a popovídají si. Čekala v obývacím pokoji, až bude poločas, aby mohla vyřešit domácí problémy typu protíká nám kohoutek v koupelně, potřebuju přibít hřebík v ložnici kvůli obrazu, nebo kdy teda vymalujem. Seděla a poslušně poslouchala komentování nerozhodného souboje. Na okenním parapetu ležela mrtvá moucha. „Kapánek dostává přihrávku … dostává se přes Greena  …,“ hlásil nadšený hlas moderátora. Martin zrovna držel v ruce mísu s brambůrkami a v celém tom napětí nečekaně pohodil rukou. Slané kousky opečených brambor dopadly na koberec. „Dnes jsem tady vysávala,“ řekla na to vše suše paní Mrkvová. „Tak vysaješ znovu,“ zněla odpověď. 

            Co na to říct? Paní Mrkvová se nijak nerozčilovala. Vysávala totiž celý dům každý druhý den. Díky své nenamáhavé a krátké práci měla spoustu volného času. Takže každý den vařila teplý oběd, teplou večeři, chystala snídani i manželovu svačinu, uklízela, utírala prach a také vysávala. Když ale pan Mrkva proseděl celou přestávku na záchodě s časopisem v ruce, rozhodla se, že čekání dnes nemá cenu a o malování se rozhodne až zítra. Běžela už šestá minuta druhého poločasu a paní Mrkvová se pomalu zvedala k odchodu. „Ráno ti nachystám snídani a svačinu, jo? Co chceš snídat?“ zeptala se ještě než šla spát. Odpovědi se ale nedočkala, protože český tým měl zrovna nad Angličany nevídanou převahu. Po další minutě čekání bylo jasno. „Dobrou,“ řekla a skláněla se nad svým manželem, že mu dá pusu na dobrou noc. „Góól!“ řval televizní komentátor. „Góól,“ opakoval po něm pan Mrkva a při tom vystřelil zaťatými pěstmi do vzduchu. A trefil paní Mrkvovou.

            Zápas pomalu končil a hospoda už předčasně slavila velké vítězství. Celým lokálem se ozýval šum horlivých rozhovorů, z rohu se nadále ozývala fotbalová hymna a hospodský roztáčel další řádek piv. „Tak sme to vyhráli, Martine,“ mluvil výčepní dál na smutného pijana. „Tak jsme je porazili, raduj se, ty hňupe.“ Obtloustlý zákazník něco zabručel. Tak tak se držel na vratké židličce, jeho tlustá postava překypovala přes okraj sedátka a nohy visely bezvládně ve vzduchu. „To se může stát jenom mě,“ vzdychal Martin Mrkva již nad sedmým pivem, které taky pomalu mizelo. „Ale houbelec,“ odmlouval mu hostinský. „Podivej se, čas všechno zahojí. Pamatuješ si, jak se po městě tři měsíce povídalo, že mlátíš Danu? Jak chodila s tím monclem pod vokem? A taky se na to zapomnělo. To se musí nechat vyšumět.“ „To nevyšumí,“ kroutil hlavou pan Mrkva. „Na to se nikdy nezapomene. Já na to nikdy nezapomenu,“ bědoval a kopl do sebe zbytek piva. Oči se mu zaleskly a po tváři mu stekla slza.

            V pondělí začínala panu Mrkvovi práce až v jedenáct, a tak stíhal každé pondělní ráno návštěvu pošťáka. Avšak na tuto návštěvu se netěšil kvůli případným došlým dopisům, rád stával v okně za záclonou a představoval si, jak místního sebevědomého pošťáka prohání jejich pes. Pan Mrkva si totiž vždycky přál nějaké pořádné bojové plemeno, třeba boxera nebo dobrmana. Úplně toho svého mazlíčka viděl, jak se po zahradě řítí k pošťákovi1 a jak ho vyhání za plot. Ale paní Mrkvová mu psa nedovolila, že prý je to nebezpečné zvíře a že by se o něj neměl kdo starat, protože pan Mrkva by s ním každý den na procházku určitě nechodil. A tak ho dál doslova žrala představa pošťáka, který si suverénně otevře jeho branku, rozvážně a klidně se projde po jeho chodníku a zazvoní na jeho zvonek. Pak on musí jít otevřít a s hraným úsměvem převzít poštu. Jak on ty pondělky nesnáší!

            „Nazdar, Laďo,“ zdravil mladý muž už ode dveří hospody. Pověsil si kabát na věšák a přisedl si k výčepu vedle pana Mrkvy, kterému už pomalu padala hlava. „Jedno?“ zeptal se výčepní automaticky. Měl své stálé zákazníky a jako každý správný hospodský si pamatoval jejich zvyky, i co kdo pije. Mladík jen pokynul hlavou na souhlas a vrhl lítostný pohled na svého souseda. „Vždycky byl tak milý, když jsem mu nosil poštu. Je toto normální,“ a kroutil hlavou nad Mrkvovým trápením. „On nespí,“ upozornil pošťáka hospodský. „Poslední dobou si na něj často vzpomenu,“ přeskočil poznámku výčepního a vykládal dál. „Vybaví se mi pokaždý ta jejich upravená zahrádka … kolik si na ní asi musela dát paní práce. Vždycky mě tak radostně vítal, byl to už takovej zvyk, víš. Zvykl jsem si na to vrzání jejich branky, na zvuk zvonku. To máš jako ty, taky si pamatuju, u kterého domu mají jakou schránku, anebo kde ji nemají vůbec. Pamatuju si melodii zvonku. No nekoukej tak na mě, já za to nemůžu, že si lidi začali pořizovat zvonky, který nezvoní, ale hrajou. Mě se to taky nelíbí. Právě proto mám moc rád ten jejich zvonek. Je to přesně takovej zvonek, jakej má být. Podobnej jsme měli i my, když jsem byl malej.“ Hospodský dotáčel další pivo, pěna mu přetékala přes okraj skla na ruku. „Ještě nemáš v sobě ani pivo a už ses nám rozpovídal, mladej,“ usmíval se výčepní. Takovýchto upovídaných nátur tu má za celou otevírací dobu spoustu. „Ale nejvíc mě zabolí při vzpomínce na pana Mrkvu, když si vybavím jeho výraz, jak jsem mu onehdá přinesl to předvolání k soudu.“ Oba muži trochu zvážněli. Jako kdyby si znovu uvědomili, vedle koho sedí. Pan Mrkva zvedl hlavu od piva a nenávistně se na pošťáka zadíval. „Počkej, až budu mít psa, ty modrá bestie,“ a znovu mu hlava sklouzla k pivu.

            „Můj otec, jestli se mu tak dá říkat, je sobeckej, nepřejícnej, zamindrákovanej a sterilní primitiv, kterého se až do jeho smrti nezbavím,“ říkala často o Mrkvovi jeho jediná dcera Helena. Ta odešla už v šestnácti na internát do velkoměsta, kde studovala střední policejní školu. Podala si tenkrát všechny přihlášky do vzdálených měst, aby tam musela bydlet na internátě. Doma se tedy ukázala jen o víkendu a to navíc jen každých čtrnáct dní. Byla morální i psychickou podporou pro svoji matku, která na internát odjet nemohla. I tak pro ni ale ty dva dny byly noční můrou.

            „Zajeď pro rohlíky,“ zavolal na ni otec ze záchodu. „Procházka by ti neuškodila,“ zněla odpověď. „Jenže zavírají už za čtvrt hodiny,“ namítl už vztekle pan Mrkva ze záchodu. „Tak to máš co dělat,“ řekla mu na to a posadila se k televizi. Ozvalo se spláchnutí a hlasité natékání vody. „Okamžitě se zvedni a zajeď pro ty rohlíky!“ řval na ni otec ve dveřích obývacího pokoje. Další typická rodinná atmosféra u Mrkvových. Dítě si zaslouží největší ohleduplnost.-  Decimus Iunius Iuvenalis. Kolem objemného břicha svého muže se ve dveřích protáhla paní Mrkvová. Pod záminkou, že jde pro kostkový cukr do dózy, vrhla na dceru prosebný pohled. Jen kvůli lásce k matce se tedy Helena zvedla z křesla. „Dobře, zajedu tam,“ řekla rezignovaně. Šla si převléct kalhoty a obout se. „A nezapomeň na helmu,“ připomněl jí otec z kuchyně. „Cože?!“ Helena nemohla věřit svým uším. Ve dvaceti letech přece nebude jezdit po městě s helmou. „To teda ne!“ „Ale ano, děvenko,“ klidným hlasem jí odpověděl. „V žádným případě! Je mi, prokristapána, dvacet. Nebudu jezdit po městě s helmou jak malej harant!“ ječela Helena, zatímco otec na její tón už nereagoval a s úsměvem seděl v kuchyni u stolu. „Ale ano, pojedeš. Tobě je dvacet, ale mě je už čtyrycet vosum, navíc jsem autobusák, takže vím, že na silnici je to nebezpečný. Vezmeš si helmu a hotovo.“ Konec diskuze. Vzhledem k tomu, že byla sobota ráno a že Helena většinou odjíždí v neděli večer, rozhodla se dál nehádat, aby se její matka nervově nezhroutila. Už teď seděla v obýváku na gauči a bez komentáře poslouchala jejich další hádku. Helena se tedy obula, nasadila si helmu a zavřela za sebou dveře se slovy: „Helma je na hovno. Je to jak kondom, jednou ji použiješ a můžeš ji zahodit.“ Pan Mrkva se pomalu zvedl, přešel rozvážným krokem k oknu a díval se za svojí dcerou, která s fosforově růžovou helmou na hlavě právě vyrážela na kole do obchodu.

            Na rozdíl od pondělních rán miloval pan Mrkva ty chvíle, kdy jezdil s autobusem. Vzpřímeně seděl v křesle, jeho váha se propadala do polstrovaného sedadla a mohutné ruce svíraly velké kolo volantu. Když pak lidé nastupovali a on zadával cíl cesty, užíval si to, jako když dovolíte dlouholeté modelce sníst plnou krabici zákusků. Jediné, co na své práci opravdu nenáviděl, byli školáci. Dělali mu v autobuse nesnesitelný randál. Ale všechno bylo prominuto, jakmile mohl ujet některému opozdilci ze zastávky přímo před nosem. Když pomalu zavíral dveře, malý školák s kvádrovou aktovkou na zádech utíká po chodníku, mává na něj, aby zastavil. Pan Mrkva ale pomalu rozjíždí svoje království a s potěšeným výrazem sleduje školáčka ve zpětném zrcátku, jak mu hrozí pěstičkami. Když do zrcátka pohlédne na podruhé, jeho úsměv z tváře zmizí, když uvidí drobný vztyčený prostředníček. Vyhrál, ale nemá z toho vítězství žádnou radost.

            Ale se školáky vážně není žádná legrace. Jednou pan Mrkva málem dostal infarkt, když do autobusu zběsile naskočil mladík, v ruce svíral průkaz a řval na něj přes celý autobus: „Policie České republiky, máte v autobuse bombu!“ Nakonec se ukázalo, že to byl jen nejapný žert jednoho středoškoláka, který jako policejní průkaz použil svoji průkazku na slevu jízdného. Bohužel, nemohl ho ani po takovémto hloupém vtípku vyrazit z autobusu ven. Náš zákazník, náš pán. Když se mu tohle všechno stalo třeba za jediný den, byl s trpělivostí u konce. Když se v šatně převlékal do civilu, netrpělivě se vztekal nad objemnou taškou, která nešla ze skříně ven, nad botami, z nichž se loupala podrážka, a nad cigaretami, které rozsypal, když tahal ven tašku. To už si pak ani nevšímal nových nápisů na své pracovní skříňce. Zdědil ji před rokem po jedné mladé uklízečce z vedlejší budovy. Jediná slova, která se nedala za žádných okolností přehlednou, byl silně vyrytý, velký nápis „Ukaž kozy!“. A pak kdo by se do práce netěšil?

            „Máme horké zprávy z místa dění, že překlopený nákladní vůz již stojí na silnici. Po dlouhých čtyřech hodinách se podařilo hasičům dostat auto na kola. Policisté hlídali provoz na dopravní  spojce, zatímco ostatní zasahující vyklízeli nebezpečnou látku z vozovky; Dnes odpoledne zemřeli další dva cestující autobusu, který havaroval před 3 týdny. Oba, mladá žena i čtyřicetiletý muž, se dlouho drželi při životě, ale dnes nakonec podlehli zraněním mozku. Jejich smrtí se počet mrtvých zvýšil na 11. Další zprávy: Schůzka britského premiéra a amerického prezidenta proběhla bez jakýchkoli komplikací. Těm bylo předejito početnou policejní ochranou, zvýšenou bezpečností na letištích a celá oblast konání byla pro dnešní den uzavřena. Hovořili o situaci na Blízkém Východě, o postoji Severní Koreji a také o problému AIDS v Africe. Dále ve zprávách ještě uslyšíte …“ Fotbal skončil. Hospoda se pomalu vyprazdňovala, hluk utichal, takže bylo dokonce slyšet, co s pečlivou výslovností četla moderátorka televizních novin. Byla stylově oblečená, jako každý večer, vlasy pečlivě načesané a obličej bezchybně namalován. Vedle televizní obrazovky visely na stěně četné obrazy, většinou staré a zažloutlé fotografie starého Skokálkova. Jedna fotografie zachycovala starou, seschlou babičkou, vedle ní stála malá dívka. V dalších rámech už byly jen diplomy místního fotbalového družstva, které mělo na protější stěně vystavené poháry.

            Pan Mrkva ještě stále seděl na barové stoličce, hlavu položenou na ruce. Vypadal, jako by spal. Omyl …

            Otevřeným okýnkem u sedadla řidiče foukal do kabinky chladivý podzimní vítr. Kolem silnice leželo spadané barevné listí, žluté, hnědé, červené, … Žádný ptačí zpěv sice uvnitř autobusu nebyl slyšet, zato se celým autobusem ozývala známá píseň Sladké mámení. Pan Mrkva si tiše pobrukoval s rádiem, užíval si ten klid v autobuse, když veze lidi na odpolední směnu. Žádné děti, žádní puberťáci, jen klid, seriózní a rozumní lidé, tlumeně si povídající o svých soukromých problémech. Slunce svítilo, právě projížděli dlouhým úsekem mezi vesnicemi. Jen barevné stromy, sklizená pole, úzké silnice v lesích, malé tůňky, spadené stromy zarostlé mechem a malá veverka přebíhající přes cestu. Krásný podzimní den. Martin Mrkva měl rád takovéto klidné jízdy. Měl rád tuhle práci. Miloval zvuk motoru, sykot dveří i vibraci celého kolosu, když se řítil silnicí. Narozdíl od ostatních řidičů mu nad hlavou nevisely fotky dětí nebo ženy. Byl tam jen připíchnutý výstřižek nejnovějšího autobusu z firemního katalogu. Bohužel, tohle jediné mu kazily jen ukřičené, hlučné děti, které vozil do školy a zpět. Nikdy mu neprošlo, aby nejezdil školní linky. Nenáviděl děti, dokonce ani vlastní dceru neměl rád jako každý jiný otec. Měl rád svůj autobus, své jízdy v klidná poledne, miloval svou práci … Jen tak si seděl na sedadle, vítr si pohrával s jeho vlasy a v hlavě mu zněla melodie známé písně …

            Ležel na pultu, ramena se mu chvěla vzlyky. Další pivo už neměl objednané, prázdná sklenice mu stála u hlavy. Na jejím okraji seděly dvě mouchy. V celém lokálu byl obvyklý počet lidí, tzn. že téměř všechny stoly byly obsazené. Hospodský měl piva roztočená, nastala mu rutinní, hospodská pohoda. Lidé se vesele bavili, nad nimi se vznášela oblaka cigaretového kouře a  světlo lustru tak bylo zamlžené. Pošťák dopil pivo na jeden lok, vedle prázdného půllitru položil peníze a odešel. U dveří, když si bral kabát, se naposledy smutně podíval na ležícího Mrkvu. Zavřel za sebou dveře a výčepní si už zase neměl s kým povídat. Televize byla vypnutá, protože nikdo z přítomných nesledoval ani dokumentární cyklus o rozdílech lidské společnosti, ani stupidní romantický seriál na druhém kanálu. Místo toho hrálo tlumeně rádio písničku Sladké mámení. Z koutu lokálu se sice ozývaly negativní ohlasy na tento hit, ale hospodský se neměl k tomu to přeladit. Pan Mrkva zvedl hlavu. Vlasy měl rozcuchané, oči červené a tváře mokré od slz. Prázdný pohled upíral na tu malou holčičku na fotografii. „Proč jsem si tenkrát nedal kafe? Proč jsem si tenkrát sakra nedal kafe?! Všichni mohli bejt ještě naživu. Všech jedenáct mohlo žít …“