To se nemělo stát...

Sněží. Jedna vločka sněhu pronásleduje tu druhou. Ještě než dopadnou, jsou krásně bílé, neporušené a nevinné. Nevinné malé děti, co neví ještě nic o životě, těší se do budoucnosti, netuší, co se stane. Pak dopadnou… tvrdě. Sněhové vločky se válí jako smetí různě po chodníku, silnicích, špiní se a ostatní po nich šlapou. Auta je rozjíždějí svými koly, lidské oko o pár vteřin později zahlédne pouhou hnědou břečku, jak taje, umírá, zbavená svých plánů a budoucností. Pak je konec. Odchází ze světa špinavá, unavená, zničená a zklamaná.

Stejně jako já, napadne mě, když procházím po nábřeží, ve starých kozačkách, co jsem si narychlo nazula, natržené sukni, jedné z mých nejlepších a zachumlaná v černém kabátě. Ten jsem dostala od manžela přesně před rokem, vzpomenu si. Hrál si tenkrát na to, jak moc mu na mě záleží. Musel na mě být hodný, ležela jsem tenkrát na jednotce intenzivní péče se zlomenými dvěma žebry a s otřesem mozku. Uklouzla jsem na chodníku…. Prostě na mě musel být hodný!

Dojdu k jedné z nejbližších trafik a hrábnu do kapsy. Kam jsem to do prdele dala…? Moje ruka nahrábne ušmudlanou pětistovku. Mojí poslední… Teď už je to vlastně jedno.

„Tak co to bude slečinko?“ usměje se na mě prodavač u okýnka, starý, milý pán.

Rozhlédnu se po vystaveném zboží. No, výběr by mohl být lepší…

„Flašku vodky… jo a ty červený malborky.“ vyhrknu a hodim mu pětistovku pod ruce.

„Ale slečinko, taková pěkná a takhle si kazit život?“ stařík se snaží být příjemný.

„Život? Tohle je dost zkurvenej život, nemyslíte? Teď už s tim nic neudělám, tak proč si ten konec neužít, ne?“ sbalim si svůj nákup, ani nečekám na vrácení peněz a utíkám pryč. Trafikantův pohled mě pálí ještě v zádech…

 

Začalo sněžit ještě víc. Ze všech stran se ne mě valí sníh. Sedím na zábradlí na mostě, pode mnou protéká řeka, která s sebou valí kusy ledu, polámané větve, kusy prken…. Jako můj život. Byl klidný jako ta řeka v létě. Líně jsem si proplouvala mezi břehy, občas přeskočila nějaký kamínek. Nejhezčí léta. A pak přišel on. Velká zamilovanost, láska, štěstí, vše, co jsem si kdy přála mít. Jako moře… klidné, vlnky se převalovaly jedna přes druhou a Marek si se mnou pohrával jako delfín, který si vyrazil na procházku skrz mě, velké, široké moře. A čas plynul, dny utíkaly, přišel podzim a pak zima. Marek začal pít, střídat ženský, utrácet všechny peníze. A já zase byla ta rozbouřená řeka. Vše se změnilo. Po moři ani památky a mě cestou čekal vysoký, nebezpečný vodopád…

Mocně si přihnu s flašky, ve které už zůstala asi necelá čtvrtka vodky. Vítr se mi dostává pod kabát, zimu už ale necítím. Jsem ztuhlá a kdyby do mě někdo strčil, ani bych nezměnila polohu, kdybych padala. Jsem taková socha. Jako bych jí nebyla celý život… Socha nebo loutka, je to jedno. Ovládaná vlastním manželem, chlapem, který se vloudil do mého života a který mě uměl ovládat naprosto dokonale. I když pil, jeho charisma ani zdaleka nevymizelo…

Šáhnu do kapsy, zmrzlou rukou nahmatám krabičku cigaret a snažím se si zapálit. Nikdy před tím by mě nenapadlo, kolik věcí mi bude bránit zapálit si to zatracený cigáro. Zmrzlé ruce, vodka, která mi nedovoluje manipulovat s rukama, tak jak bych chtěla a do toho ten šílený vítr, který s sebou nese zimu. Tu hnusnou zimu, kterou všechno končí. Všechno…

Konečně se mi povede škrtnout a zapálit si. Vdechnu kouř. Konečně, úleva. Tenhle zlozvyk jsem se naučila až v manželství. Tenkrát mě poprvé uhodil. Marek přišel domů opilý a začal na mě křičet, že jsem mu neudělala večeři.

„Ty jedna mrcho, co si o sobě vůbec myslíš? Válíš se celej den doma, já přijdu domu a ty mi tu cpeš nějaký studený lečo. Víš co se ti na to můžu?!“

Tenkrát jsem byla ještě otrlá holka. Trhla jsem rameny, talíř jsem zase vrazila do trouby a chystala jsem se odejít. Poprvé mi v tom zabránil... Přiletěla mi facka, ztratila jsem rovnováhu a spadla jsem na roh stolu. On spokojeně zabručel a odešel. Tehdy to byla první, ale nejmenší nakládačka, kterou jsem od něj dostala. A tehdy jsem si poprvé zapálila, protože jsem měla vztek a věděla jsem, že začíná nová etapa života. Nevěděla jsem, jak dál, tak jsem se snažila něčím uklidnit…

Vítr mi odhrne kousek kabátu a odhalí mi nohy, vykukující z minisukně. Modřiny, jizvy, oděrky… bití se stalo naším každodenním rituálem. Já končila v nemocnici, Marek dělal nevinného, tvrdil, že už to nikdy neudělá, že se změní a že mě moc miluje. Pak následovaly drahé dárky, milující pohledy… vždycky to trvalo tak půl dne, víc nikdy ne.

Řeka s sebou nese mrtvého, zmrzlého ptáka. Proč ten takhle skončil? Ublížil někomu, zkazil někomu život? Proč, když někdo kazí tomu druhému život, proč se nezačít bránit? Proč se nemůže člověk pořádně vzepřít a udělat si všechno po svém, se vším se vypořádat? Proč, když si člověk stěžuje ostatním, ho nikdo neposlouchá, všichni se od vás odvracejí zády, nechtějí s vámi nic mít? Když si stěžujete policii, hledáte pomoc u jiných, proč nad tím všichni mávnou rukou a řeknou, že se vlastně nic nestalo. Co to je za zkurvenej svět, kde žijete a který vás nechce ochránit?

A pak, když se s tím vypořádáte sami, tak potom to hodí na vás. Vy jste byli ti špatní a vy jste to všechno zkazili. Prostě jenom vy, protože jste přežili…

A já jsem se s tím sama vypořádala. Nechtěla jsem tady zůstat a pikat za něco, čeho jsem vlastně vůbec nelitovala. Udělala jsem, co jsem musela. Zbavila jsem svět jednoho hajzla, který tady neměl co dělat. Nikdy nezapomenu na ten pohled, na ten jeho vystrašený pohled, který na mě koukal, když jsem na něj mířila zbraní. Poprvé jsem ho slyšela prosit. Poprvé měl strach. A poprvé jsem byla na vrcholu já. Poprvé a naposled. Pak jen rána, výkřik a spěch pryč. Trafika, vodka a most…

Nemůžu říct, že se to nemělo stát. Ne, toho nelituju a nikdy litovat nebudu. Spíš jsem nikdy neměla dopustit, aby mě takový člověk ponižoval. Měla jsem bojovat dřív. Nemuselo to takhle skončit. Neměla jsem si ho nikdy vzít…

Zmrzlá sedím na mostě, po tvářích mi tečou slzy. Mísí se s těmi sněhovými, začínám řvát: „Světe, proč?“

Z ruky mi vyklouzne prázdná láhev a letí přímo do rozbouřené řeky. Voda jí unáší a mě zmizí z dohledu.

Na tomhle světě jsem toho zažila dost. Děkuji, už nechci. Vím, že se stačí jenom převážit. Strká do mě nějaká neviditelná síla. Už je konec, jsem na konci dlouhého vodopádu. Teď už bude jenom klid.

Najednou padám. Nebojím se. Vím, že teď už přijde jenom vysvobození. Zima pomalu končí… Zimou končí hodně věcí. I jeden zničený, mladý život…