Zpověď

Seděla jsem na špinavé, studené podlaze. Někde v dálce kapala voda, z rohu bylo slyšet pištění myší. Zrovna mi jedna přeběhla po ruce. Už mi to nevadilo, za těch pár dní jsem si zvykla.

Malým okýnkem sem doléhalo povykování vojáků, kteří stavěli šibenici. Oprátka už se hýbala za malé pomoci větru a čekala… čekala na mě.

 

Seděla jsem, koukala do zdi a loučila se. Loučila jsem se životem, který se mi opustit nechtěl. Až teď se začal vyvíjet, jak jsem chtěla. Až teď to všechno začalo být, jak jsem si představovala a vysnila. Až teď jsme mohli být spolu. Až teď…

Osud je však nevyzpytatelný. Začal si se mnou pohrávat a hodlal svou hru dokončit. Za chvilinku…

„Pochválen buď Ježíš Kristus.“

„Až na věky pane faráři, až na věky…“ zašeptala jsem a pokřižovala se. Jakoby s ním do místnosti vstoupilo zářivé světlo, které uklidňovalo a naplňovalo mě vírou a nadějí. Jakoby byl svět čistší a můj hřích, který jsem v sobě těžce nesla, se trochu ulehčil. Dostal křídla, ale nemohl vzlétnout. Ještě ne…

„Vybrala jsi si, dcero, jako poslední přání zpověď. Jsem tomu rád a rád ti dám rozhřešení. Půjde se ti do nebe lehčeji, s čistší duší.“ řekl a ustrašeně se podíval ven, kde už bylo vše připraveno.

Nechtěla jsem otálet. Chtěla jsem mít vše co nejdříve za sebou, a i když bych si měla vážit každé minuty života, která mi ještě zbývala, už jsem na to neměla sílu. Neměla jsem sílu na to, abych žila dál bez NÍ.To JÍ jsem potřebovala a ONA mi scházela.

„Otče, zhřešila jsem.“ zašeptala jsem a klekla jsem si před něj. Místností proplouval slabý vánek, který odnášel má slova od úst, nesl je hnusnou špinavou celou, pryč, do farářových uší. Klidně naslouchal, občas se mu mihla mezi očima ustrašená vráska, která hned zase zmizela. Jakoby nechtěl dávat najevo svoje pocity. Jakoby tam byl jenom z povinnosti, jakoby to ani nechtěl slyšet. Přitom ale vnímal velmi, velmi dobře. Jeho oči ho prozradily…

„Aničku jsem poznala před třemi roky. Pracovala u svého strýce na statku, ke kterému jsem později nastoupila do služby i já. Z počátku se mi zdála strašně tichounká, od všech se stranila..“

S úsměvem si vzpomenu na to nevinné stvoření, které vždycky sedělo v koutku s krajícem chleba k obědu. Smutně koukala kolem, hledala pomocnou ruku, která by jí k sobě přitáhla, pohladila, nahradila tu ztracenou, mateřskou, kterou nikdy nepoznala.

S Aničkou se z nás za pár dní stala dvojice, která bez sebe neudělala ani krok. Vyšlapaly jsme si k sobě cestičku, která byla sice zarostlá a trnitá, ale ne beznadějně neprůchodná. Staly se z nás přítelkyně, které se vzájemně podporovaly. Já jí učila poznávat svět, Anička mě svojí veselostí držela při dobré náladě a pomáhala mi překonávat těžkou práci, které jsme měly každý den dost a dost.

„Otče, potkal jste někdy takového člověka? Takového, bez kterého nemůžete být, s kterým se zdá vše krásné, s kterým všechno překonáváte?“

Mlčel, hlavu skloněnou, nezakryl ale krátké pousmání. Vzpomněl si a možná i proto mě dokázal lépe pochopit. Dopomohly mu vzpomínky, které mu najednou vypluly v mysli na povrch a usadily se. Pochopil!

„Když jsem byla s ní, ostatní lidi jsem nepotřebovala. Vystačili jsme si sami, ostatní se stranili nám, my se stranily jim. Vzájemně jsme si pomáhaly a podporovaly se, když nám bylo nejhůř.“

Na chvilku se odmlčím, nevím jak pokračovat. Každý začátek příběhu bývá jednoduchý. Když všechno začíná, je to všechno pěkné, čisté. Pak člověk nasedne do rychlíku, který se rozjede a pak už není čas vystoupit. A já už jsem pak vystoupit ani nechtěla. Líbil se mi vagón, ve kterém jsem byla. Byla jsem v něm s Aničkou a nechtěla jsem si uvědomovat, že vlak musí někde zastavit a někde že je i konec. Trošku jsem s tím počítala, ale doufala jsem, že konec nepřijde tak brzy, že to bude trvat delší dobu. Můj odhad mě bohužel zklamal…

Mlčela jsem a klečela na špinavé zemi. Myšlenky, které mi proudily hlavou, jsem nechtěla vypouštět z úst. Styděla jsem se, jak sama před sebou, tak před ním. Před svatým mužem, který toho asi o životě moc nevěděl. A nebo ano? Copak má neznalý člověk tak moudré oči? Copak má neznalý člověk tolik vrásek, z kterých se dá číst jako z otevřené knihy? Knihy života, ve které se najdou dobré stránky, ale i ty špatné? Tak kdo je tady neznalý?

„Zamilovala jsi se dcero?“ vyslovil těch pár magických slov a mě se rozbušilo srdce. Vzpomínky bolí, moc bolí…

Zahanbeně jsem sklonila hlavu, cítila jsem, jak mi žílami pulzovala krev rychleji, jak mi z očí tekly slzy… Stavidla se uvolnila.

„Otče, ona byla… ona byla výjimečná. Já jsem takového člověka nikdy nepoznala. Ona… ona byla originál, nevinnost… Otče, co pro vás je Bůh, to pro mě byla ona!“

Když se mě padala tato slova, cítila jsem, jak se ve mně uvolňuje to velké napětí. Konečně někdo, kdo pochopil. Spása! Konečně!

„Co jsi provedla? Proč jsi tady? To ona je všeho příčinou?“ zvedl ke mně ustaraně oči a čekal na odpověď.

Mysl se začala bouřit. Neříkej mu zbytek příběhu. Odnes si to s sebou. Nesmíš jí zradit! Mysl sice nesouhlasila, srdce ale toužilo po svobodě. Chtělo se odlehčit od hříchu, chtělo být zase volné…

„Svůj vztah jsme si uvědomovaly obě a obě jsme přitom věděly, že je to zakázané, nesprávné… Nikdo se to nesměl dozvědět. Chtěly jsme si našetřit pár peněz a pak utéct. Někam pryč, kde by jsme byly spolu jenom samy…“ slabě popotáhnu, ale pokračuju dál. Jsem připravena říct celou pravdu.

„Peníze… šetřilo se pomalu, do budoucnosti nám pár korun nestačilo. Svět nebyl v tu dobu dobrý a nám se všechno občas hroutilo pod rukama. Útěk se odkládal a my začínaly být netrpělivé…

Otče… porušila jsem svaté přikázání… zabila jsem!“ cítila jsem, jak mi z očí tečou slzy, celá jsem se třásla, můj hřích se dostával ven. Vyplouval na povrch jako jed, který se prodírá kůží, bere s sebou všechno zlé a člověk trpí znovu a znovu… Chtěla jsem to vydržet. Za chyby se platí…

„Spal s ní! Pelešil se s ní a ona s nim v tý posteli byla jenom kvůli tomu, aby měla práci, aby mohla zůstat se mnou! Ona celou dobu trpěla, celou dobu… jenom kvůli mně! Otče… s takovym prasákem, proč?!“ celým mým tělem otřásal vztek. Začala jsem si trhat vlasy, klidná atmosféra vymizela. Ďábel chtěl vyplout…

„Nemohla jsem… nešlo to. Ve stodole…“ řeč se začala zastavovat, drhnout… Slova nestačily, pocity doplňovaly tu bláznivou atmosféru.

„Zabodla jsem do něj vidle. Ten hajzl si to zasloužil. Musel umřít! Neměl ubližovat Aničce!“

 

Nad rozpadlými hradbami pomalu svítalo. Červánky se rozprostíraly po obloze. Vzduchem se nesla těžká atmosféra, kterou dokreslovala houpající se oprátka. Pár lidí se přišlo podívat. Někteří ze zvědavosti, někteří, aby se ujistili, že na tom ještě nejsou tak špatně, někteří ze soucitu. A někdo… někdo aby naposledy viděl milovaného člověka.

 

Stála jsem na dřevěné židličce a čekala na smrt. Proč takových řečí okolo? Všichni věděli, co jsem provedla a přitom nikdo kromě faráře neznal pravdu. Smutně jsem se loučila se světem, životem, který mi moc hezkých věcí neukázal, ale dovolil mi poznat lásku a Aničku. Na tu jsem myslela nejvíc a na to, jak teď je možná někde šťastná a spokojená.

Slunce vycházelo, když mi nasazovali oprátku na krk. Někde nad hlavou mi proletěla vrána a já jsem si tak moc přála být svobodná jako ona. Odletět pryč, jenom rozpřáhnout křídla a vznést se. Letět jinam, tam, kde neodsuzují lidi jako mě, tam, kde uznávají spravedlnost. Tam, kde uctívají lásku…

Poslední vteřiny, sbohem Aničko, buď v životě šťastná. Teď… teď už se musí stát jenom zázrak. Modlila jsem se. Modlila jsem se k Bohu, ať mi odpustí, modlila jsem se, ať to nebolí, ať je to rychlé a modlila jsem se za Aničku. Bože, vyslyš mě!

Zavřela jsem oči. Tak teď…

Dusot kopyt, křik, rány a pláč. Kolem mě vojáci z jiné země, střílí kolem, začínají ovládat naší zem. Prudce si strhávám provaz z krku, padám dolů, pronásleduje mě tma…Co se děje? Bože?!

„Podej mi ruku, Sáro!“ natahuje se ke mně dívčí dlaň. Usměvavé modré oči si mě našly. Vrátila se. Bože… díky!