povidlové koláče

Přímka dne končí a nemám z toho strach jak jsem kdysi míval. Nemám strach z řady dní, které se mi kdysi připletly k cestě a můžu konečně jít vedle ní. Otevřu dveře, jedny druhé, odhrnu skálu. Hořící les projdu, vody se ještě trochu bojím po přímce ohněm za obzor, místa tušeného. Vmáčknu se pod kámen a nadýchám teplo jezevcům do kotle. Bezpěčí kolem nechám si zdát. Nad sněhem rozletím se po řece lehce, tiše jako červnová bouře. Zahřmím a zapadnu do polí. Žitné pole skřivani - bratři nevinní skřivánci. Je poledne, v okolní vesnici zemřela stařená, otvírají okna, člověk odchází z otevřenými dlaněmi. Čekám do setmění abych si vychutnal cigaretu, nikdy jsem nekouřil... ale ta byla. Pec dohasíná, měsíc se zvedl. brat měsíc. Štěknu si na něj přes stíny osik. Ještě to nekončí, hledám chytám, beží nohy a pádí, žádný výstřel, žádná rozbitá hlava či hrnec. Někdo přimkl dveře a tiše mluví. Povídají si o švestkových koláčích. Cesta mizí rovnoběžky se střetávají v nekonečnu.  Je čas