Bez názvu

Ve chvílích nejtěžších se točíme ke Kristu.

Přestrojeni za zlo v něj doufáme, oddalujeme všechny schůzky se Smrtí, bojíme se pohnout uprostřed noci, na prázdné posteli.

Nemůžeš, nesmíš ulpívat na květinách-

můžeš je milovat, se zimou ale květiny umírají.

Nemůžeš, nesmíš ulpívat na květinách.

Dětské říkanky jsou jako všechno, co může život přinést.

Ve chvílích nejtěžších prosíme Ježíše.

„Bože! Proč musela Marie odejít!

Proč?! Nikdy jsem o Tobě nepochyboval, co jsem udělal špatně?

V neděli jsem byl v kostele....“

Vzpomínky se pomalu zatemňují a hledají cestu ven.

Dětské říkanky se opakují-tidli midli, bába mydlí, elce pelce kotrmelce, máma mele maso a Éda hodil granát do atomové elektrárny, zlatá brána otevřená, kdo do ní vejde, tomu spadne kebule.

Vzpomínky jsou jako víno, vzpomínky jsou jako droga.

V jiné říši, jinde snad, by bylo k smíchu naše pachtění, komusi padají 

papíry

z rukou,

jako listí ze stromů, které se vrací,

jako lístky z květin, které umírají.

V nejtěžších chvílích........ nemyslíme na konec, kdy se podíváme zpět a z našich životů nám zůstanou jen plíce plné sazí.

V nejtěžších chvílích se vlastně trochu smějeme, napadají nás situace.......

„Co bys dělal, kdyby se vrátil až zítra?“

„Asi bych to musel udělat sám.......ale pravda je, že jsme spolíhali na tu prodlužku....“

„Nic jinýho nám asi stejně nezbyde.“

„Jasně.“

„Třeba ale vážně  přijede dneska.“

„Jo.“

Poesie už je krátká na lehkost a vznosnost, je krátká dokonce i na vulgárnost a perverzi, je totiž krátká na všechno........

„Jsem Žid, protože jsem buddhista, můj vztek je vodní pára.....“- mlátím kladivy.

Chlapci, kteří tenhle výjev minulý pátek viděli, se dnes znovu sešli a posadili se vedle sebe na zídku pod kostelem. Všichni mlčeli. A mlčeli do západu slunce. A slunce zapadlo.

Viděli v něm záblesky z minulého pátku, játra a všechny ty věci, které má člověk uvnitř......

Můžeš se ponořit kamkoliv.............bude ti to k ničemu.

Při první onanii myslel každý z nich na něco úplně jiného, než je sex.

Byl to pocit, obrazy nebyly zapotřebí.

Můžeš se nořit do vagin celým tělem.............bude to jen prázdná cesta bez pohledů.

Utři si slzy a modli se dál. Poesie už nestačí, ne že by byla mrtvá- je z ní stará bába na kolečkovém křesle a točí se dokola v malém oprýskaném pokoji s rozbitou televizí.

Můžeš se ponořit v cokoliv-dokud se neponoříš sám do sebe,

 nazastavíš se na cestě.......