Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seSousedka I
11. 11. 2006
0
1
818
Autor
P.N.
Dneska ráno se nic zajímavýho nestalo. Vyšlo slunce, jinak by to nebylo ráno, a šel jsem na záchod, jako každý člověk. Teď, po obědě - těstovina s tvarohem - sedím na židli, je vedro, pot mi teče po břiše a prdel se lepí na sedadlo židle. Vzduch je nehybný, do očí mi padají slepené chomáče vlasů. V hlavě cítím dusno, ono jaksi vysí ve vzduchu. Je mlčenlivě přítomné mezi slunečními paprsky. U okna v zácloně
bzučí moucha. Pod oknem na parkovišti je slyšet řev dětí. Dovádí, a co by dělali?
Dívčí vzlykot za stěnou z papíru mě vyřušil z odpoledních úvah. Měl bych si uvařit kafe? Škoda, že nemám televizi a pivo v ledničce. Nebo aspoň zmrzlinu.
"No nic." pomyslel jsem si. "Proč Anna pláče?"
"Seš necitlivej sobec!"
Protože Jakub je necitlivej sobec. A co jí chybí?
"Seš chladnej necitlivej sobec! Nemůžu za to, že jsem citlivější než ty!"
"A já zase nemůžu za to, že se nedokážes sama zabavit. Nechci s tebou být pořád. Nech mě být. Běž do prdele!"
Tak Jakub si Anny nevšímá a tečou slzičky.
Anna je Jakubova žena, a jak ho má ráda. Můj škleb, prozrazuje nudu, odpolední nudu, jenže televizi si zapnout nemůžu a do hospody se mi nechce - stojí to prachy. Takže budu tiše lízat cizí vášně - navíc člověk nikdy neví, jak to skončí. Ten příběh totiž ještě není napsanej.
Teploměr ukazuje 34°C. Horečka středečního odpoledne a po silnici jezdí auta. Jedno za druhým.
"Nemůžu a nechci s~tebou být pořád."
"Jenže já nikoho nemám!"
"A Marta."
"Marta tady není." A slané slzičky a krůpěje potu, tečou po její mladé tváři.
Anně je tak dvacet, dobře živená, má hladkou pleť, dostatek vitamínů. Jakub je zaměstnaný muž, který svoji ženu zabezpečuje. A ona se nudí. Co takhle napít se vodky, holka. Deci, dvě deci a bude po srandě. Jenže jeho milá má řachu a vodku ještě nepije, je milá se svým moučným úsměvem, ale Jakube počkej za pět let. Za osm, dítě, samota, další kila, co si kdo navaří, to si taky sní.
"Ahoj."
"Ahoj." Tak jsme se pozdravili, mezitím jsem napustil do konvice vodu na čaj.
"Co myslíš bude dneska pršet?" zvědavě se ptá Anna.
"Nevím nejsem rosnička." stručně odpovídám a odháním otravnou vosu, která poletuje nad špinavým nádobím. Se mnou není žádná zábava, to jsem jí řekl, hned jak jsem ji poprvé uviděl,moc toho nenamluvím. Není můj typ.
A co dělá Jakub, Jakub se živí jako grafik, pracuje ve vydavatelství časopisů s lesklou obálkou. Peníze vydělává, postavu má hubenou, nekouří, nádobí nakoupili v IKEI. A žerou celozrný chléb.
"Dej mi pokoj, a buď už zticha." Napomíná svou ženu. Nemá náladu na žerty.
Jeho milá musíš si dlouhou chvíli ukrátit sama. "Co třeba skočit z okna," pomyslel jsem si. "A nebo vzít nůž a vrazit mu ho do srdce a pak romanticky skočit z okna." jako Petr a Lucie. "Jen se neboj. Šup na parapet! Hop!" do hlavy ti nikdo neuvidí.
"Umyla jsem ti boty a tys mi ani nepoděkoval."
"Prosím tě, nech mě!" "Nech mě!!" poprvé je pořádně slyšet Jakuba.
Tak jí dej peníze, ať si koupí člověče nezlob mě. Pak si bude házet kostkou, nebo by,kurva drát, mohla umít nádobí. Jakube, navrhni umívání nádobí.
bzučí moucha. Pod oknem na parkovišti je slyšet řev dětí. Dovádí, a co by dělali?
Dívčí vzlykot za stěnou z papíru mě vyřušil z odpoledních úvah. Měl bych si uvařit kafe? Škoda, že nemám televizi a pivo v ledničce. Nebo aspoň zmrzlinu.
"No nic." pomyslel jsem si. "Proč Anna pláče?"
"Seš necitlivej sobec!"
Protože Jakub je necitlivej sobec. A co jí chybí?
"Seš chladnej necitlivej sobec! Nemůžu za to, že jsem citlivější než ty!"
"A já zase nemůžu za to, že se nedokážes sama zabavit. Nechci s tebou být pořád. Nech mě být. Běž do prdele!"
Tak Jakub si Anny nevšímá a tečou slzičky.
Anna je Jakubova žena, a jak ho má ráda. Můj škleb, prozrazuje nudu, odpolední nudu, jenže televizi si zapnout nemůžu a do hospody se mi nechce - stojí to prachy. Takže budu tiše lízat cizí vášně - navíc člověk nikdy neví, jak to skončí. Ten příběh totiž ještě není napsanej.
Teploměr ukazuje 34°C. Horečka středečního odpoledne a po silnici jezdí auta. Jedno za druhým.
"Nemůžu a nechci s~tebou být pořád."
"Jenže já nikoho nemám!"
"A Marta."
"Marta tady není." A slané slzičky a krůpěje potu, tečou po její mladé tváři.
Anně je tak dvacet, dobře živená, má hladkou pleť, dostatek vitamínů. Jakub je zaměstnaný muž, který svoji ženu zabezpečuje. A ona se nudí. Co takhle napít se vodky, holka. Deci, dvě deci a bude po srandě. Jenže jeho milá má řachu a vodku ještě nepije, je milá se svým moučným úsměvem, ale Jakube počkej za pět let. Za osm, dítě, samota, další kila, co si kdo navaří, to si taky sní.
"Ahoj."
"Ahoj." Tak jsme se pozdravili, mezitím jsem napustil do konvice vodu na čaj.
"Co myslíš bude dneska pršet?" zvědavě se ptá Anna.
"Nevím nejsem rosnička." stručně odpovídám a odháním otravnou vosu, která poletuje nad špinavým nádobím. Se mnou není žádná zábava, to jsem jí řekl, hned jak jsem ji poprvé uviděl,moc toho nenamluvím. Není můj typ.
A co dělá Jakub, Jakub se živí jako grafik, pracuje ve vydavatelství časopisů s lesklou obálkou. Peníze vydělává, postavu má hubenou, nekouří, nádobí nakoupili v IKEI. A žerou celozrný chléb.
"Dej mi pokoj, a buď už zticha." Napomíná svou ženu. Nemá náladu na žerty.
Jeho milá musíš si dlouhou chvíli ukrátit sama. "Co třeba skočit z okna," pomyslel jsem si. "A nebo vzít nůž a vrazit mu ho do srdce a pak romanticky skočit z okna." jako Petr a Lucie. "Jen se neboj. Šup na parapet! Hop!" do hlavy ti nikdo neuvidí.
"Umyla jsem ti boty a tys mi ani nepoděkoval."
"Prosím tě, nech mě!" "Nech mě!!" poprvé je pořádně slyšet Jakuba.
Tak jí dej peníze, ať si koupí člověče nezlob mě. Pak si bude házet kostkou, nebo by,kurva drát, mohla umít nádobí. Jakube, navrhni umívání nádobí.