Tlusťoch

             Odpornej tlustej špekoun stojí jen pár metrů ode mne na zastávce autobusu. Před chvílí jsem kolem něj prošel.

Okamžitě jsem ucítil děsivej zápach sádla........ vlastně si nejsem jistej, jestli „ucítil“ je správný výraz. Spíš to byl jakýsi druh vlnění, a já každým pórem těla cítil hnus.

Představil jsem si jeho ropuší konstituci se vším všudy, jak leží rozvalená ve velkých bílých slipech na obrovské posteli ve světlým pokoji s plakáty populárních zpěváků. Vedle něj stojí jeho matka v tmavých šatech, pravděpodobně mu donesla nějaký hranolky s majonézou a k tomu koblihy plný meruňkový marmelády. Koblihy byly ještě zalitý šlehačkou a ta pomalu mastila talíř i ruce ženy, která je přinesla. Ale hlavně ten zvláštní zápach,  co se držel v celé místnosti. Takový podivný a vlastně neznámý odér, který připomínal sádlo, nebo cokoliv, co je sádlu v jakékoliv rovině podobné. A takový zápach nemytého těla, mastných vlasů a vyschlého semene. Do toho zpívala v jednoduchých verších nějaká holka z Británie, nebo z Las Vegas o šíleném světě, ve kterém se netočí nic jiného než peníze a porno.

 Ale nebylo to moc nahlas, tlusťoch potřeboval svůj klid. Jakmile matka odešla, začal snít. Ano, bylo by velice poetické, kdyby snil o skákání přes švihadlo a o hrách s kamarády, nebo o tom, jak „prostě stojí“ sám na vysoké hoře neznámo kde a v cizí a krásné zemi pozoruje rudý západ slunce z toho nejvyššího vrcholku v kraji, ale jeho mozek pracoval zrovna tuto noc jinak. 

Aniž by věděl jak, proplul z představ do snu.  Byl v tmavé místnosti a asi byla noc. Ležel přikrytý lehkou dekou a probudil se. Vlastně ne sám, udělalo to za něj světlo pode dveřmi a kroky v kuchyni. Najednou v ní stál, ale místo v kuchyni se procházel v obchodě plném různých regálů a světel. Obchod byl plný sladkostí, ale taky masa a hranolek, různých druhů už připravených hamburgerů a limonád. Kromě kuřecích stehen viděl taky svá vlastní chodidla, jak se vzrušeně sunou po lesklé podlaze. Sáhl po čokoládě, kousl do ní a její sladkost se mu konečně rozproudila v těle. Střecha tím rázem odletěla, stěny se proměnily v prostupnější stromy a on stál v bílé kutně uprostřed louky. Bylo chvíli před soumrakem, žvýkal čokoládu a přemýšlel, odkud to místo zná. „Vypadá to tu jako na Hradišti..... je to tu ale větší a jasnější. I když ten soumrak.....“  nemohl přesně určit, kde vlastně je. Lesem šuměl vítr a sháněl listí do úžasných stád, která hnal s šíleností sebevraha oblohou až k šedému obzoru. Tlouštík se za nimi díval se značným zalíbením, a opět kousnul do tabulky čokolády.

Slunce začalo zapadat a vítr utichal. Měla přijít noc a tlusťoch v ní zůstal sám. S tabulkou čokolády.

V tom přišlo ráno, opravdové ráno a tlusťoch ležel s prázdnými ústy a rukama volně položenýma na dece a nebylo v nich nic. Lehko se mu dnes z postele nevstávalo, potřeboval čtvrt hodiny aby se vůbec postavil a další minutu, než udělal první kroky ke koupelně. Podrbal se běžně na zadku a zmizel za dveřmi toalety.  /tam s námi čtenář nemůže již, pouze autor a Tlouštík představu mají, co za tenkými stěnami toaletními událo se bylo/

Ale když vyšel ze záchodu, upřel svůj pohled přímo do zrcadla nad umyvadlem. Viděl stejnou tvář, jakou vídal každé ráno, stejně oplácaný obličej s rozcuchaným chomáčem vlasů a zalepenými víčky. Díval se na sebe vlastně dost neurčitě, bez zájmu a jediným, přesně vedeným pohybem vylovil odkudsi ze skříně kartáček. Začal si čistit zuby a bílá pěna mu kolem úst vytvářela zvláštní  obraz, který po dvou třech minutách zničil  proud nemilosrdné vody. V pokoji si sbalil tašku, postavil jí do kuchyně a ještě se vrátil do koupelny, aby se učesal.

Pomalu přešel  opět do kuchyně, nasnídal se  a kromě housek s máslem vzal s sebou do tašky také čokoládu. V tom momentě si vzpomněl na sen. V hlavě se mu vyjevila atmosféra lesa a louky, nepochopitelný a neznámý pocit, který byl záhadným způsobem spojený s nocí.  

          Nesl se ránem a nespěchal, ale s jistotou kata mířil do školy. Došel na zastávku a nastoupil do autobusu. Řidič byl nepříjemný šedivý muž a tlouštíka okřikl, když si chtěl vzít lístek a s důležitým gestem mu ho podal sám. Autobus byl plný unavených lidí a tak se posadil na jedno z mála volných míst vedle postarší ženy. Ta se chvíli prohrabovala v tašce a pak se na něj usmála.

Vystoupil z autobusu a před školou nikdo nebyl. Podíval se na hodinky a bylo tři čtvrtě na osm. Ve škole se většinou vyhýbal jakémukoliv kontaktu, měl problém i s obyčejnou odpovědí na nějakou otázku. A tak si napsal písemku z češtiny,  pár hodin koukal z okna a přemítal nad zpěvačkou z Británie, nebo z Las Vegas a po škole vyrazil do obchodu pro nějaké to mléko, rohlíky a vůbec moc potřebný věci.

Když stál u kasy, slyšel lidi, jak si šeptají a věděl, že o něm, břichem se těsně dotýkal muže v obnošené kožené bundě a riflích ve frontě před ním a najednou neměl kam uniknout. V obchodě hrála hudba, regály byly osvětlené a tlouštík se začínal potit. Orosená pleť odrážela zářivky a kapky se po chvíli valily po čele. V očích ho zaštípala sůl a nekonečně dlouho se muž před ním nepohnul oni o milimetr.

Když se konečně pohnula, obrovská vlna, tucet bytostí jedním směrem a vlastně zázrakem se dostal ke kase.

„Rohlíků?“

„Šest.“

Počítala mléko, máslo, půlku chleba a tabulku čokolády.

„Sedmdesát tři padesát.“

„Sedmdesát čtyři.“

Byla docela hezká, v očích měla vodu a hodila mu na pult lístek. Nechal ho tam ležet, naskládal nákup do tašky a prošel dveřmi do podzimního dne. Odporní lidé. Rozhlížel se kolem sebe. Neměl ani s kým a o čem si promluvit. Z nějakého důvodu si nikdy nenašel přátele, to mohl být jeden z důvodů, proč neměl lidi rád. Mohl být.

„Nemáš oheň?“

zaznělo směrem od muže v kožené bundě, který se za ním záhadným způsobem objevil. Byl to ten muž z fronty u kasy č. 5.

„Jo.“ řekl tlouštík a podal mu zapalovač. Muž si  dvakrát potáhl a řekl: „Děkuju....... co já budu....... kurvy zasraný. Ne? Co je mi po nich, chceš pivo?“

A tlouštík kromě cigaretového kouře bezpečně rozeznal pach rumu a piva.

„Ale jo.“

Vzal  si láhev a rozpačitě se díval na muže. „Chceš jí otevřít?“ zeptal se a tlouštík kývnul. Sebral mu flašku a otevřel ji o lavičku, která stála před obchodem. Podal ji tlouštíkovi a odcházeli.

„Ty jsi odsud?“

Tlouštík kývnul. Asi pořádně nevěděl, proč se s tím mužem vůbec baví. Pokusil se ale nad tím nepřemýšlet a šel s ním podél řeky dál. „Chceš vidět, jak bydlím?“

Tlouštík tou dobou dopíjel třetí pivo, na což vlastně nebyl vůbec zvyklý.

„Jasně ty jo.

To víš, že jo.“

Přešli most, prošli městem a vyrazili do kopce. Procházeli lesem a jemu se opět začal vybavovat jeho dnešní sen. Z dálky uslyšel něco jako štěkot  a vytí.

To žije s vlky?

„Mám psí útulek. To jsou psi.“

Aha.

 Za pár minut prošli otevřenou zelenou branou na plácek plný štěrku. Štěkání neustávalo, ale teď už alespoň viděl, že to nejsou vlci.

Chvíli se rozhlížel kolem sebe a díval se na kotce.

Napočítal jich patnáct.

„Kolik jich tady je?“ zeptal se.

„Padesát pět. Počkej, podrž mi to pivo.“ řekl muž a odemkl dveře jakéhosi příbytku na konci útulku.

„Padesát pět. Chceš je vidět?“

Tlouštík mlčel a prohlížel si muže. Mohlo mu být tak pětatřicet, měl hodně krátké světlé vlasy a vypadal trochu unaveně.

Pod koženou bundou, kterou si teď rozepl, měl starou ošuntělou flanelovou košili. Vlastně vypadal spíš jako blázen, psychopat nebo vrah.

„Nechceš, hmmmm?

Nedivím se ti.

Je jich padesát pět. Jsou tam zavření, nikdo je nechce, mají jenom mne.“

Na chvíli se odmlčel. Tlouštík byl ochoten, poslouchat tu zvláštní zpověď.

„A já...... já mám jenom je.“

Psi štěkali a oba muži pili pivo a kouřili. „Na, cvakni si,“ řekl muž a podával mu láhev rumu, kterou vylovil odkudsi zpod postele.

„Ti psi nemají nic. Je jich tu tolik..... a všichni jsou sami.“

Tlouštík se napil rumu a znovu se na muže podíval. Byl unavený, ale vypadal docela spokojeně.

„To jste tu koupil po.....“

„Jsou sami, jako já.“ vskočil mu do řeči muž.

A taky dost zvláštně.

A já, pomyslel si, já snad nejsem sám?

Lidé mne míjejí, vím proč, jsou ke mně protivní nebo mne ignorují.

„A jako ty.... oni jsou ale v klecích. Ta já nejsem.“

Tlouštík se rozhlédl po pokoji, ve kterém spolu trávili odpoledne a podvečer. Ošuntělý žlutý nátěr světlo jakoby neodrážel, ale spíše je pohlcoval. V rohu stála kamna a po zemi se válelo dřevo, kusy hadrů a vše bylo cítit po psech. Oni jsou v klecích?

A on, on ne?

Z nějakého důvodu si vzpomněl na čokoládu a začal jíst.

„Ty jsi ve stejné....... kleci. Byl jsi někdy na Hradišti? Je to kousek odsud.“

Byl. A dnes v noci také.

Tlouštík se rozhodl, že odejde.

Musím jít, ten nákup už měl být dávno doma.

„Jasně, ale někdy se tu zastav. A přines něco těm potvorám tady, ať  se taky pomějou“ řekl a usmál se.

A Tlouštík se vydal na zastávku.

Psi v klecích. A ten zvláštní muž. Přemýšlel o tom, co říkal. Muž v kleci není- on ano?

Dojídal čokoládu a procházel znovu svým snem.

Ve snu byl v obchodě a čokoláda ho přenesla do Hradiště. A zůstala mu v ruce až do konce snu.

Byl na zastávce.

A teď, ten odpornej tlustej špekoun stojí vedle něj a čeká na muže v kožené bundě a jeho psí útulek, pštrosí farmu

nebo blázinec.