Nejplnější okamžik

nejplnější z těch nejkrásnějších okamžiků našeho života se odehrává pod povrchem, skrytý v povrchnosti realistického myšlení a vyplouvá teprve tehdy, když se zaposloucháme do tepu svého srdce...

Sehnula jsem se jen na okamžik pod bar a když jsem zase zvedla hlavu, najednou vidím jak  neohrabaně leze na barovou židli.

Nepřišel sám a to mě zarazilo. Pozdravila jsem je. Proč vlastně přišli?

Mezi zoufalými pohledy na televizi, kde se řezali na Eurosportu dva nabušení černoši, mi jeho úsměvy připadaly jako největší klišé na světě.

Pil s kamarádem daiquiri, já chodila okolo s provinilým výrazem a nevinným pohledem říkala: "Nemám na Tebe čas."

Odešli. Když jsem jen koutkem oka spatřila, že se obléká, beznaděj a zároveň pořádná dávka zuřivosti mě polila od hlavy až k patě.

Blížila se jedenáctá. Po desítkách roznesených piv a po stovkách laciných úsměvů se tam zas objevil.

Každou minutu jsem se na něj musela podívat. Jestli tam pořád sedí-na baru-a číslo 20, vyryté na místě kde seděl-ta dvě římská X-si budu do smrti pamatovat.

Srkal už třetí kokteil, skleněný, ale svůdný pohled. Stačilo jen přijít a...

... říct, že něco chci.

Zeptal se!

"Kdy končíš?" a nebyl to jenom přelud-ta touha v jeho očích

Najednou patřilo mezi nejtěžší zkoušky, poprosit šéfovou ať mě pustí dřív...

Odešel a že se mám ozvat, až skončím.

Odnesla jsem do kuchyně pár talířů, odnesla kafe a nadechla se... a vypadlo to ze mě.

V jednu jdu domů...

... teda ne. Jdu někam s ním.

Přišel potřetí a naposled.

Sednul si na dvacítku a hodil na mě ten rozhodující psí pohled, ten, pod kterým se mi podlomila kolena.

Drze jsem si rozpustila vlasy a plná radosti běžela do šatny.

Nevěděla jsem co mě čeká, ani co vlastně chci.

tu sílu a plnost toho okamžiku, kdy jsem snad už podvacáté opouštěla práh od mojí práce, tentokrát však jako nový člověk, bych si chtěla pamatovat do konce života.

 

Zaregistrovala jsem jen pohled vrchní, ten překvapený a úpřímně závistivý. Není o moc starší než já a mě se najednou hrozně chtělo udělat něco, co nedává smysl.

 

Taxíkem jsme dojeli asi 5 kilometrů za město. Zaplatil a vedl mě potemnělou cestou k vyššímu domu na kraji ulice.

Bylo mezi námi podivné napětí, jež se stále stupňovalo, pomyslný elektrický proud, který mě k němu svazoval...

Nahoře, v posledním patře, mě v podkrovním bytě s terasou, v luxusem opředeném hnízdečku,  vítal jeho bratr.

Bujarou oslavu nejspíš předčasně ukončilo nadměrné požívání alkoholu. Zbytek osazenstva se rozkládal střídavě mezi koupelnou a matrací v jednom ze tří pokojů.

Dostali jsme silné Cuba Libre bez ledu, pohodlný gauč a při pohledu na stůl, na lahve, sklenice a malé papírky s úkoly ke hře vadí-nevadí mě napadlo, že podobné mejdánky jsem nikdy nepořádala...

Jsem snad zaostalá?

 

Následoval výslech. On byl za zámkem v posilovně (ten byt měl snad 20 místností), já usrkávala pomalu colu s rumem a snažila se soustředit na dotěrné otázky jeho bratra.

On se vrátil asi po čtvrthodince. Viděl a věděl.

Brácha se odporoučel s "nenápadnými" nadšenými gesty do postele. (Předtím se mě nezapomněl zeptat, jestli budu schopná spát s ním pod jednou dekou.)

Ustlali jsme si na tlustém perském koberci.

 

Brzo na nás padla únava.

Každý v jiném rohu místnosti jsme se svlékli do triček a já si náhle uvědomila, že se řítím do něčeho, co nabírá obrátky až moc rychle.

Přesto jsem zachovala klid, i když mi srdce bušilo jak zvon, někde kdesi hluboko pod tenkou látkou mých nejprůsvitnějších kalhotek...

Lehli jsme si vedle sebe spořádaně pod deku.  Vypadalo to na idylku á la manželství po deseti letech.

Povídali jsme si.

Nastala chvíle ticha. Naše pohledy zkoumaly bodovky na stropě, naše uši poslouchaly zvuky deště zvenčí a naše rty přestaly mluvit.

Otočila jsem hlavu.

Desetina sekundy.

Moje nohy se vpletly mezi ty jeho.

Dech.

Pár slov.

Před očima paprsky ohňostroje.

Naše jazyky si hrály na schovávanou.

Omračoval mě jakýsi nový pocit a připadala jsem si naprosto šťastná.

 

Nebyl v tom sex.

Bylo to něco víc.Prázdné místo zahltila dávka něčeho nepopsatelného.

Byl to ten nejplnější okamžik.

 

Uvědomila jsem si to teprve za hodinu, když se ve čtyři ráno zeptal, jestli mám hlad a že mi půjde něco uvařit... 

 

***

 

---