Volba

VOLBA

Sedím ve vlaku a poslouchám dunění pražců. Dun- dun. Nevidoucím zrakem sleduji krajinu okolo. Je mi dvacet a mám pocit, že jsem tentokrát strašně zestárla. Hledám v tašce zrcátko - ten pravdivý odraz skutečnosti. Je mi hrozně. Všechny jistoty jsem nechala za sebou, abych jela na druhý konec státu a pokoušela něco, co je předem určeno k zatracení. Kam přijdu nechávám za sebou spoušť a zlomená srdce. To poslední bylo Dannyho. A přitom to zpočátku vypadalo tak dobře. Skoro idylka. Ale stín pochybnosti, mě nahlodával víc a víc. Jako by mi neustále někdo ve mně opakoval - a nemohla bys být ještě šťastnější? není někde něco ještě dokonalejšího? A tak sedím tady. Sedím ve vlaku a jedu do cizího kraje, abych zkusila vztah s někým, koho vlastně vůbec neznám. Teď už nemám co ztratit, protože všechno co jsem ztratit mohla jsem už ztratila. Včera. Ještě včera bylo všechno normální. Normální ráno, běžný den, ale večer... Večer byl zlomový. Odhalena, dalo by se říct. Ale ne tak úplně. Odhalila jsem se sama před sebou. Došlo mi, že musím něco udělat, že takto to se svou náturou nevydržím, ale jen co jsem to provedla, došlo mi, že jsem to dělat neměla. Měla jsem skoro všechno co jsem mít chtěla. Chybělo už jen tak málo. Tak málo. Množství, před kterým se dají přimhouřit oči. Na den, na týden, na rok, někdy i na celý život. Musela jsem chtít všechnohned a úplně? Proč jsem to, sakra, udělala?

Zvedám telefon a vytáčím číslo, které znám zpaměti. Fred mi to bere na první zazvonění. „Tak jsem to udělala,“ oznamuji mu se smutkem v hlase a na druhé straně cítím nejistotu. Bylo-li mi včera špatně, teď je mi ještě hůř. S napětím čekám na ortel. „Tak jsi to udělala...,“ hlas doznívá do ticha a slzy se mi derou na povrch. Vůbec jsem v takové nějaké podivně klidné nostalgii. V amnestii vzpomínek. V hlavě mám až bolestně prázdno. „No tak, snad abych počkal na nádraží, v kolik přijedeš?“ V kolik přijedeš? A co třeba Jak se cítíš? Jsi v pohodě? Je mi totiž zle!!! Je mi zle ze sebe sama a mám strach, že až mi to všechno dojde, bude mi ještě hůř. Daleko hůř!

Pokládám sluchátko a vytáčím číslo, které znám zpaměti ještě dýl. Vyzváněcí tón umlkne a telefon zhasne. Účastník hovory nepřijímá. Taková tři slova, která dovedou vehnat slzy do očí. Slova, která jsou jako tři kudly vražené do srdce. Chce se mi řvát. Mám strach, že jsou to spíše bumerangy, které se mi vrací za to, co jsem včera provedla. Chtěla bych vrátit čas...

Na nádraží je hodně lidí. Těžko poznat někoho, koho jsem nikdy neviděla. Je to ten vysoký nebo spíš ten malý? Pozná mě on nebo tu budeme kolem sebe bloudit a vrážet do sebe, aniž bychom se poznali? Zvoní mi telefon a zrovna přede mnou stojí chlápek s mobilem u ucha. Je to on? Nevypadá nejhůř. Takový malý podsaditý sympaťák. Je mu čtyřicet a vypadá na to. Tak nevím, jestli to není z bláta do louže. Zvednu sluchátko a sympaťák začne mluvit. Slyším ho dvakrát, jednou ve skutečnosti, podruhé v telefonu. Neodpovídám na jeho otázky a jdu k němu blíž. Zaklepu mu na rameno. Moment překvapení vystřídá okamžik napětí. Jaká bude reakce druhé strany? „Tak tady jsi!“ opět nezklamal. Střídmý a běžný jako vždycky. Žádné vzletné či uklidňující věty. Bere mi tašku a tlačí se davem na nástupišti. Dosupíme k autu a nasedneme. Konverzace vázne. Nejsou témata, není nálada. Prohlížím si ho z boku. Pomalu si začínám zvykat. Cesta uběhne rychle, ale pohrouženi v mlčení máme pocit, že trvá snad věčnost. Asi se mu má přítomnost moc nehodí. Nevypadá zrovna nadšeně.

Přijíždíme k jeho domu. Dům má velký, ale působí osamoceně. Bude tady hodně práce. Začínám pomalu pochybovat, jestli jsem udělala dobře. Jdeme ke vchodovým dveřím. Odemyká a já jdu za ním jako stín do útrob domu, který by mi měl být zakrátko taky domovem. První dojem je hrozný. „Ty věci si zatím hoď nahoru do pokoje pro hosty, potom se dohodneme, kam se nastěhuješ. Zatím se tady rozkoukej, já přijedu až večer. Nachystej mi něco na večeři. Budu mít hlad až se vrátím z práce. Všechno co potřebuješ, tak najdeš v kuchyni, kdyby něco chybělo, tak potraviny jsou za rohem.“ Než se stačím rozkoukat, je pryč. Stojím na chodbě cizího domu a marně přemýšlím, kudy vede cesta ke kuchyni. Připadám si ještě ztracenější než kdykoli jindy.

Večer se nezadržitelně blíží a já sleduji pokročilý čas se vzrůstajícím napětím. Jaký bude dnešní večer? V telefonu na mě působil vždycky tak mile, bude takový i ve skutečnosti? V telefonu se zdál být jako mužský ideálního formátu. S přibývajícím časem napětí opadá a zůstává jen únava a melancholie. Všechno se mi začíná rozmazávat před očima a já se konečně kolíbám do říše snů a zapomnění. Je mi krásně. Ve snu se houpu na malé loďce kdesi na jezeře plném leknínů. Je mi tak nějak krásně sladkobolno.

Probudí mě pach alkoholu v dechu. Otevírám oči a v první chvíli nechápu co se to se mnou děje. Všechno se tak divně houpe. Někdo mě nese na rukou a já nejsem schopna otevřít oči realitě. Co to je? Najednou je pode mnou něco měkkého a hedvábného. Ležím v posteli a chce se mi ukrutně spát. Cítím, jak mě někdo svléká. Fredy? Ne, je to určitě jen a jen sen. Už jsem skoro nahá a cítím, že mě zamotává do toho chladivého hedvábí. Otáčím se na bok a v ten moment nevím o světě. Ze sladkého polospánku mě probudí až ledová ruka na mém ňadru. Snažím se ji odstrčit, ale ruka si klidně leží dál, jako by snad byla přilepená. Otáčím se a za sebou vidím Fredyho. Dívá se na mě očima zastřenýma nějakým divným hábitem. Je opilý? Pokouším se ho ještě jednou odstrčit. Chci spát. Místo toho se ke mně přitlačí ještě víc a já cítím něco trdého na boku. Chce se mi zakřičet, ale mám pocit, že všechno hraje proti mně. Snad i ty bílé stěny jsou nakloněny více jemu a nepropustí ven ani hlásku mého odporu. Po chvilce přetahování jsem vyčerpaná. Zavírám oči a snažím se svoji duši namačkat do malé krychličky někde uvnitř mého těla. Nechci vědět, co se děje s mým tělem, protože bych musela zvracet. Je mi blbě z Fredyho a taky ze mě. Já mu ještě tak bláhově vletím do náručí. Nechám se dovést do jeho domu a myslím si, že mě zachránila armáda spásy přede mnou samotnou a místo toho je to jako bych šlápla do jámy lvové. Teď bych ten čas vrátila ještě dvojnásob raději.

Druhý den ráno je postel vedle mě prázdná. Slyším cinkot nádobí někde v kuchyni a modlím se, aby odešel dřív, než se probudím. Mé modlitby jdou ale zase špatným směrem, protože dveře do ložnice se otevřou a studená ruka mi vjede pod peřinu. Snažím se předstírat spánek, ale nedaří se mi to. Pozná to na mě a stáhne ze mě peřinu. Jsem pod ní nahá a strašně se stydím. Mám pocit, jako bych byla dvakrát přejetá a nemohla s tím už nic udělat. Jednou jsou na mě prostě stopy a já se štítím sama sebe.

„ Tak já jdu zase makat, s obědem mě nečekej, ale večeři mi nachystej a ne aby to bylo studený tak jako včera. Musel jsem to hodit čoklovi, nedalo se to žrat. A vstávej, tady nejseš na dovolené.“ Buch. Dveře pomalu doznívají a já čekám, až se zavřou i ty domovní. Pomalu vstanu a jdu do koupelny. Všechno tu působí strašně cize. Vůbec nemám pocit, že v tomto domě někdo žije. Je to jako luxusní vězení. Pod horkou sprchou ze sebe smývám zbytky včerejší noční můry. Mám pocit že ty stopy jsou snad nesmazatelné. Po snídani se rychle sbalím a spěchám k domovním dveřím. Sáhnu na kliku, ale dveře se neotevírají. Jsou zamčené a chybí jim klíč. Klíč ke svobodě. Propadám panice. Tak tohle mi ještě scházelo. Zůstat tady zavřená. Zoufale začnu proledávat všechny zásuvky na chodbě. Naštěstí v jedné z nich najdu svazek klíčů a mezi nimi i jeden paklíč. Nepátrám po tom k čemu sloužil,ale rychle jej použiji, abych se dostala ven. Na vzduchu je nádherně. Slunce svítí a vane jemný větřík. Škoda, že ve své duši cítím naprostý opak.

Ptám se lidí na cestu na nádraží a mám pocit, že snad musí všichni vidět, co se mi stalo. Dívají se na mě tak nějak soucitně nebo je to spíš s odporem? Na nádraží se nemůžu dočkat příjezdu vlaku. Mám pořád strach jako by mi byl v zádech a mám pocit, že mě bude pronásledovat. Naštěstí se nic podobného neděje. Vlak přijíždí, já nasedám a zase odjíždí. Oddechnu si a přemýšlím co dál. Kam teď. Mosty zpět jsem spálila a cesta, kterou jsem si vytyčila se ukázala jako špatná.

Najednou mám pocit jako bych prokoukla. Začíná ve mně plápolat plamínek naděje a já si říkám, že snad bych mohla u Dannyho dostat ještě jednu šanci. Třeba z těch mostů ještě něco zbylo... Doufám. Vracím se tam, kde to všechno bezpečně znám. Když už jsem blízko, píšu sms. Doufám, že bude přijata adresátem. Přijíždím na to známé malé nádraží a mám takový nezvyklý pocit jistoty a pevné půdy pod nohama. Nádraží zeje prázdnotou, jen v rohu se krčí místní notorik. Tak nevím, jestli jsem se nepřechválila. Beru batoh a chystám se vystupovat. Kráčím po známé cestě a přemýšlím, jestli se ještě mám kam vrátit. Přicházím k našemu domu a nevím, jestli mu ještě za hodinu budu moci říkat náš dům. U dveří chvilku vyčkávám, když v tom zarachotí klíč v zámku a dveře se otevřou. Mám pocit, že konečně bude něco v pořádku. Vcházím dovnitř a hledám ve tmě obličej Dannyho. Je tam, ale vypadá strašně. Rána v mém srdci se ještě naposledy roztrhne, aby zabolela soucitem. Připadám si strašně vina. Kdesi ve mně se cosi láme a podá dolů až na dno duše. Vím, že bude ještě nějakou dobu trvat než bude všechno tak jako dřív, ale jsem ráda i za to, co mám teď.

Dveře se za mnou zavřou a z šera místnosti se ozve Danny: „ Tak jak ti je? Nejsi unavená?“ Jsem konečně zase šťastná. Musela jsem si rozvrátit štěstí, abych pochopila co to slovo vlastně znamená, ale teď jsem ráda a děkuji osudu za to, že mi ho přivál zpět.