Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDialogy se smrtí VII. Jeden velký otazník
Výběr: jenyk
14. 11. 2006
1
1
468
Autor
TMT
M -Dobrý den, tady Mark Lajf, momentálně nejsem k dostání. Pouze můj záznamník zůstal v domě, aby mohl plnit funkci...é...záznamníku.
D -Marku?
M -Ano?
D -Můžeš mi vysvětlit důvody svého jednání? Jak daleko bydlíš od obchodu s elektronikou? Kolik máš peněz? A jaké množství těch barevných papírků bys musel dát prodavači, abys dostal záznamník?
M -Nevím, nikdy jsem si nechtěl koupit...
D -Tak proč si na něj hraješ?
M -Já...nejsem pro nikoho doma.
D -Jenom pro mne.
M -Ano, ve všech ohledech.
D -Vím.
M -Můžu se na něco zeptat?
D -Jo.
M -Jaký je posmrtný život?
D -O tom jsme už mluvili. Nemůžu ti nic prozradit.
M -No tak, dal jsem ti povídku.
D -A dostal jsi obraz.
M -Líbila se ti? Možná bych našel další...
D -Počkej, něco ti musím vysvětlit. Týká se to fantazie, kterou všichni tak šíleně plýtváte.
M -Poslouchám.
D -Když něco vymyslíš, co cítíš?
M -Nic zvláštního. Proč?
D -Já totiž cítím-spoustu práce. Jakmile totiž někdo dostane nápad, jeho myšlenka se zhmotní.
M -Když například napíšu o neexistujícím světě...
D -Uvedeš ho v bytí.
M -Takže všechno, co jsem kdy vymyslel...
D -Je toho slušná sluneční soustava...
M -Ty tam můžeš? Navštívit nové světy?
D -A to si myslíš, že mávám kosou a zabíjím lidi? Ach jo, vy neznáte pojem automatizace výroby?
M -No, automatizace výroby mrtvol ani ne.
D -Škoda, mohla bych ti něco hezkého z oboru...
M -Díky, bude stačit, když zůstanem u těch světů.
D -Některé jsou velmi zajímavé, jiné totálně nudné, záleží na autorovi. Naposledy jsem byla na planetě, kde lidé žijí v takových zvláštních stanech a každičký den si vyznávají náklonnost. Děsné.
M -Kolik je těch světů?
D -Máš málo času čekat, až je spočítám.
M -Málo času?
D -Zemřeš za šedesát let-to se nedostanem ani k Borůvkovému překvapení.
M -Borůvkovému co?
D -To je jméno planety.
M -Kdo může dát světu tak pitomé jméno?
D -Já. Všechny planety jsem přejmenovala podle sebe.
M -Země...
D -XB 6005
M -Cože?
D -Nepřišla mi nijak zajímavá.
M -Nepřišla ti nijak zajímavá?
D -Ne.
M -Jak může někdo říct o Zemi, že je nezajímavá?
D -Byl jsi na Tvrdém piškotu?
M -Ne.
D -Potom bys poznal, že Země je prostě jenom další planetou do počtu.
M -Jak vypadá Tvrdý piškot?
D -Je to docela suchá planeta, kterou ohrožují bitevníky ze světa Vodou napuštěný balonek.
M -To zní hodně uhozeně.
D -Ok, povím ti něco lepšího. Existuje svět, kde je všechno jinak než má a zároveň víš, že nic není v nepořádku. Svět, kde nikdy nevíš, co je pravda a co ne.
M -Nejmenuje se nijak směšně?
D -Jestli ti připadá Malý párek směšný...
M -Tohle vynecháme, jo?
D -Znala jsem tam jednoho zajímavého chlápka..jmenoval se Radim a..no, však on ti to řekne.
M -On mi to řekne? Jak mi to může říct, když je na Malém párku a já na X..Zemi?
D -Je mrtvý. Už poměrně dlouho. Kdybys chvíli počkal, řekla bych ti to přesně.
M -To je dobré, nemusíš.
D -Jak chceš. Náhodně vyberu jeden jeho typický den a on ti bude dělat průvodce. Bude to jako rozhlasový seriál o záhadách. Jenom prosím moc nemysli, ať nestvoříš Malý párek 2. Konsorcium pěti hořtic by mne zabilo.
M -Zabilo?
D -To byl vtip.
SVĚT NENÍ WORLD
...je to tady
nebo ne?
vždycky mě to dostane
nevím si s tím rady
Je pátek, sedm hodin po půlnoci. Sedím před domem a prohlížím si panorama. Ovoce letos dozrává poněkud divně. Není to ani tím, že má v konečném součtu minulých let sedm vteřin zpoždění, spíš se mi zdá, že tady ta meruňka nemá ideální barvu. Je to k zlosti. Člověk se snaží, pořád to stříká, aby strom či plody neonemocněly, hnojí okolní půdu, v době pouštní módy zalévá a tady je výsledek. Mám chuť se na vše vykašlat. No prosím, co dělá výtažek z psí potravy mezi stébly trávy? Neříkal jsem šelmám psovitým, že se mi to hnusí? A oni na to serou, typické. Ne, slunce se vychýlilo ze své dráhy!!! Za posledních deset let jsem neviděl nic, co bych mohl k dnešku přirovnat. Svět se snad zbláznil. Mám ho napodobit?
"Radime, pojď k obědu!"
To volá moje vnučka. Je moc hodná, až na to, že neví, kdy se podává které jídlo. Zkoušel jsem jí to vysvětlit, ale tak tmavou místnost myšlení nedokáže ani halogen změnit v útulné místečko.
"Už jdu, mami."
Strašně chce, abych jí tak říkal. Víte, mám od psychiatra nařízeno ve všem své vnučce vyhovět. Neměl bych se o tom šířit, ale pro vás udělám vyjímku. Moje vnučka se před týdnem vrátila z výletu po českých soukromých klinikách pro duševně vyjímečné jedince. Naštěstí se její stav mnohem zlepšil. Už například nesedá u stolu...co jsem to...jo, snídaně.
"Ahoj, mami," řeknu hned ve dveřích.
"Ahoj, Radime. Běž si umýt ruce, jídlo už je na stole."
Poslechnu. Bez komentáře. Je lepší osoby se značnou psychickou vyjímečností nerušit slovy, že něco by mělo být jinak. Proto ignoruji talíř s polévkou, kde chybí voda a soustředím se na druhý chod.
***
Nastává čas deprese. Tato nálada, která nastupuje chvíli po obědě, zrovna když se chystáte posnídat, je prosycena vůní lákavých dálek, kde všechny příběhy končí šťastně a život je věčný. Deprese vyjadřuje reakci na skutečnost, že jste ztratili letenku do tohoto báječného světa. Plácám se v bazénu smutku, bezmoci a sebeobviňování se... Rychle mrknu na hodinky-ještě deset minut-a pokračuji v plácání. Vnučka mne pozoruje s odporem, ignoruji její vyčítavé pohledy a soustředím se na příští plácnutí (musí to mít nějaký rytmus, ne?)
***
"Radime, co dělá ta kočka na televizi?"
"Leží"
"Dej ji okamžitě jinam!"
Pověsím ji na zeď a chystám se odejít.
"To snad nemyslíš vážně!" rozkřičí se.
Vezmu tedy kočku, nainstaluji ji nad dveře, kladivo odložím do kouta, otřu si ruce a jdu pryč.
***
"Dobrý den, pane Ájmnotkrejzy, jak se daří?" zeptá se doktor.
"Jde to. Jenom ty meruňky-"
"Šestá na osmé větvi je nějaká divná."
"Vy jste si všimnul?"
"Ano, moje stromy to tak mají všechny. Hrozné. Člověk se stará a tohle je odměna..."
"Máte pravdu."
"Navíc, proces dozrávání se opozdil o pět vteřin oproti průměru."
Přikývnu. Mám lepší hodinky, ale nechci se tím chlubit.
"Tak kde je naše pacientka?" řekne doktor, když si všimne mého výrazu (nedokážu ten fakt o hodinkách zatajit)
"Sedí v obýváku....Mami, máš návštěvu," zakřičím
"Pořád to po vás vnučka vyžaduje?"
"Ano, bohužel."
Věnuje mi soucitný pohled.
"To se spraví."
Kéž by.
D -Marku?
M -Ano?
D -Můžeš mi vysvětlit důvody svého jednání? Jak daleko bydlíš od obchodu s elektronikou? Kolik máš peněz? A jaké množství těch barevných papírků bys musel dát prodavači, abys dostal záznamník?
M -Nevím, nikdy jsem si nechtěl koupit...
D -Tak proč si na něj hraješ?
M -Já...nejsem pro nikoho doma.
D -Jenom pro mne.
M -Ano, ve všech ohledech.
D -Vím.
M -Můžu se na něco zeptat?
D -Jo.
M -Jaký je posmrtný život?
D -O tom jsme už mluvili. Nemůžu ti nic prozradit.
M -No tak, dal jsem ti povídku.
D -A dostal jsi obraz.
M -Líbila se ti? Možná bych našel další...
D -Počkej, něco ti musím vysvětlit. Týká se to fantazie, kterou všichni tak šíleně plýtváte.
M -Poslouchám.
D -Když něco vymyslíš, co cítíš?
M -Nic zvláštního. Proč?
D -Já totiž cítím-spoustu práce. Jakmile totiž někdo dostane nápad, jeho myšlenka se zhmotní.
M -Když například napíšu o neexistujícím světě...
D -Uvedeš ho v bytí.
M -Takže všechno, co jsem kdy vymyslel...
D -Je toho slušná sluneční soustava...
M -Ty tam můžeš? Navštívit nové světy?
D -A to si myslíš, že mávám kosou a zabíjím lidi? Ach jo, vy neznáte pojem automatizace výroby?
M -No, automatizace výroby mrtvol ani ne.
D -Škoda, mohla bych ti něco hezkého z oboru...
M -Díky, bude stačit, když zůstanem u těch světů.
D -Některé jsou velmi zajímavé, jiné totálně nudné, záleží na autorovi. Naposledy jsem byla na planetě, kde lidé žijí v takových zvláštních stanech a každičký den si vyznávají náklonnost. Děsné.
M -Kolik je těch světů?
D -Máš málo času čekat, až je spočítám.
M -Málo času?
D -Zemřeš za šedesát let-to se nedostanem ani k Borůvkovému překvapení.
M -Borůvkovému co?
D -To je jméno planety.
M -Kdo může dát světu tak pitomé jméno?
D -Já. Všechny planety jsem přejmenovala podle sebe.
M -Země...
D -XB 6005
M -Cože?
D -Nepřišla mi nijak zajímavá.
M -Nepřišla ti nijak zajímavá?
D -Ne.
M -Jak může někdo říct o Zemi, že je nezajímavá?
D -Byl jsi na Tvrdém piškotu?
M -Ne.
D -Potom bys poznal, že Země je prostě jenom další planetou do počtu.
M -Jak vypadá Tvrdý piškot?
D -Je to docela suchá planeta, kterou ohrožují bitevníky ze světa Vodou napuštěný balonek.
M -To zní hodně uhozeně.
D -Ok, povím ti něco lepšího. Existuje svět, kde je všechno jinak než má a zároveň víš, že nic není v nepořádku. Svět, kde nikdy nevíš, co je pravda a co ne.
M -Nejmenuje se nijak směšně?
D -Jestli ti připadá Malý párek směšný...
M -Tohle vynecháme, jo?
D -Znala jsem tam jednoho zajímavého chlápka..jmenoval se Radim a..no, však on ti to řekne.
M -On mi to řekne? Jak mi to může říct, když je na Malém párku a já na X..Zemi?
D -Je mrtvý. Už poměrně dlouho. Kdybys chvíli počkal, řekla bych ti to přesně.
M -To je dobré, nemusíš.
D -Jak chceš. Náhodně vyberu jeden jeho typický den a on ti bude dělat průvodce. Bude to jako rozhlasový seriál o záhadách. Jenom prosím moc nemysli, ať nestvoříš Malý párek 2. Konsorcium pěti hořtic by mne zabilo.
M -Zabilo?
D -To byl vtip.
SVĚT NENÍ WORLD
...je to tady
nebo ne?
vždycky mě to dostane
nevím si s tím rady
Je pátek, sedm hodin po půlnoci. Sedím před domem a prohlížím si panorama. Ovoce letos dozrává poněkud divně. Není to ani tím, že má v konečném součtu minulých let sedm vteřin zpoždění, spíš se mi zdá, že tady ta meruňka nemá ideální barvu. Je to k zlosti. Člověk se snaží, pořád to stříká, aby strom či plody neonemocněly, hnojí okolní půdu, v době pouštní módy zalévá a tady je výsledek. Mám chuť se na vše vykašlat. No prosím, co dělá výtažek z psí potravy mezi stébly trávy? Neříkal jsem šelmám psovitým, že se mi to hnusí? A oni na to serou, typické. Ne, slunce se vychýlilo ze své dráhy!!! Za posledních deset let jsem neviděl nic, co bych mohl k dnešku přirovnat. Svět se snad zbláznil. Mám ho napodobit?
"Radime, pojď k obědu!"
To volá moje vnučka. Je moc hodná, až na to, že neví, kdy se podává které jídlo. Zkoušel jsem jí to vysvětlit, ale tak tmavou místnost myšlení nedokáže ani halogen změnit v útulné místečko.
"Už jdu, mami."
Strašně chce, abych jí tak říkal. Víte, mám od psychiatra nařízeno ve všem své vnučce vyhovět. Neměl bych se o tom šířit, ale pro vás udělám vyjímku. Moje vnučka se před týdnem vrátila z výletu po českých soukromých klinikách pro duševně vyjímečné jedince. Naštěstí se její stav mnohem zlepšil. Už například nesedá u stolu...co jsem to...jo, snídaně.
"Ahoj, mami," řeknu hned ve dveřích.
"Ahoj, Radime. Běž si umýt ruce, jídlo už je na stole."
Poslechnu. Bez komentáře. Je lepší osoby se značnou psychickou vyjímečností nerušit slovy, že něco by mělo být jinak. Proto ignoruji talíř s polévkou, kde chybí voda a soustředím se na druhý chod.
***
Nastává čas deprese. Tato nálada, která nastupuje chvíli po obědě, zrovna když se chystáte posnídat, je prosycena vůní lákavých dálek, kde všechny příběhy končí šťastně a život je věčný. Deprese vyjadřuje reakci na skutečnost, že jste ztratili letenku do tohoto báječného světa. Plácám se v bazénu smutku, bezmoci a sebeobviňování se... Rychle mrknu na hodinky-ještě deset minut-a pokračuji v plácání. Vnučka mne pozoruje s odporem, ignoruji její vyčítavé pohledy a soustředím se na příští plácnutí (musí to mít nějaký rytmus, ne?)
***
"Radime, co dělá ta kočka na televizi?"
"Leží"
"Dej ji okamžitě jinam!"
Pověsím ji na zeď a chystám se odejít.
"To snad nemyslíš vážně!" rozkřičí se.
Vezmu tedy kočku, nainstaluji ji nad dveře, kladivo odložím do kouta, otřu si ruce a jdu pryč.
***
"Dobrý den, pane Ájmnotkrejzy, jak se daří?" zeptá se doktor.
"Jde to. Jenom ty meruňky-"
"Šestá na osmé větvi je nějaká divná."
"Vy jste si všimnul?"
"Ano, moje stromy to tak mají všechny. Hrozné. Člověk se stará a tohle je odměna..."
"Máte pravdu."
"Navíc, proces dozrávání se opozdil o pět vteřin oproti průměru."
Přikývnu. Mám lepší hodinky, ale nechci se tím chlubit.
"Tak kde je naše pacientka?" řekne doktor, když si všimne mého výrazu (nedokážu ten fakt o hodinkách zatajit)
"Sedí v obýváku....Mami, máš návštěvu," zakřičím
"Pořád to po vás vnučka vyžaduje?"
"Ano, bohužel."
Věnuje mi soucitný pohled.
"To se spraví."
Kéž by.