Na dně

ÚTERÝ - odpoledne, spalující horko

Zšeřelý pokoj, pod zataženými závěsy, prožranými od molů, prosvítá žlutý pruh světla, záře téměř poledních paprsků opékajících dozlatova celé sídliště tuctového města, navzdory tlusté vrstvě prachu, jež ho pokrývá. Mladá dívka sedící v hnědém křesle s otrhaným čalouněním, kdysi zelené tapety, které přežily generace nájemníků, potrhané a místy naplesnivělé, pokrývají zdi jako břečťan.
Rozpuštěné vlasy jí volně spadají na hubená ramínka, připomínajíc vodopád, jenže jsou mastné a zacuchané, se zbytky zvratků zachycenými v konečcích. Tmavě zelené oči, rozšířené zornice velikosti desetníků neurčitě zírají do prázdna, aby tam snad objevily to, co zde marně hledají a nenachází. Bledá, téměř průsvitná kůže, ruce vychrtlé na kost, hrudník se zvedá v krátkých intervalech, dýchá přerývaně a rychle, její vzhled hlasitě křičí do prázdných koutů jedinou myšlenku - mám absťák, musím si píchnout! Ruce se začínají třást a dívka, mladá a zničená, prudce zamrká a pohlédne na laciné plastové hodiny v rohu oprýskané zdi - jedna z mála věcí, které neprodala. Nemá přátele, už je to dlouho, co to i nejvytrvalejší vzdali a mávli nad ní rukou. Nemá nikoho. Je opuštěná, zoufalá a ztracená ve velkém světě, jemuž nerozumí a ví, že nazpět nemůže. Ani nechce, neví, co by si na hladině počala, raději se potápí a klesá až ke dnu, i když ví, co na ni úplně dole čeká.
A ona už se těší. Čeká s nadějí.
Malá ručička se se slyšitelným cvaknutím přesune na trojku a současně s tím se ozve zaklepání. Jemné a kultivované, dívce se přesto zvedne žaludek a naskočí husí kůže. Má jistotu - když půjde otevřít, už se nikdy nevrátí do vyjetých kolejí života, jež před několika měsíci opustila. Zavrtí hlavou, chce vyhnat myšlenky na zpáteční cestu, nejde to, jistěže to nejde. Kdyby to šlo, už by to přece dávno udělala, zkoušela to, ale doktor jí řekl, že jediná cesta vede přes ústav, měla by se léčit, ale to nedovolí, nikdy už nedovolí, aby ji někde zavřeli a drželi jako pokusnou bílou myšku, které jediné potěšení skýtá běhací kolečko a oni jen pozorují… To už má za sebou, do léčebny, ať už protidrogové nebo jakékoli jiné, ji už nikdo nedostane. Stejně jí už nepomůže nic, natož pár starců v bílých pláštích. Nikdo nemůže říct, že by se nesnažila, ale po tom co má za sebou, je to pochopitelné nebo snad ne?! Když o tom přemýšlí, do očí jí znova vstupují slzy, setře je rychlým pohybem a vstane.
Vše, co mělo aspoň jakousi hodnotu prodala, je v koncích. Potřebuje víc. A nemá jinou volbu, prodá i to poslední, co zbývá.
Sundá si svetr a odhalí výstřih sepraného trička. Zhluboka si povzdechne a jde otevřít svému prvnímu zákazníkovi.

ÚTERÝ - půlnoc, mléčné měsíční světlo měkce zalévá ulici

Žena, zralá čtyřicátnice v zachovalém stavu, hlavu v dlaních, plavé vlasy spletené v copu; pláče, černá řeka řasenky si razí cestu po opuštěné planině jejích tváří, vzlyky se rozléhají spícím domem, komfortním na první i druhý pohled, starožitný nábytek, draze zařízený pokoj, luxusní sedačka a sněhobílý koberec.
Třpytivé pozlátko na červy prolezlém jablku. Nádherný dům a zničený život. Vše má své místo, ani zrnko prachu na křišťálových soškách, řád a pořádek, snad proto je pokoj neútulný, vypadá neobydleně a prázdně, mrtvě.
Slzy kapou na stůl a máčí drahý ubrus, tmavé skvrny na béžovém podkladu. Ženě se třesou ramena, když ze sebe dostává všechnu zlobu a bolest, kterou v sobě uplynulý týden dusila. Dveře se pootevřou a dovnitř vcupitá pár dětských nožiček.
„Mami.“
Ticho. Utírá si oči a tváře, snaží se skrýt stopy po pláči, ale nedaří se, zrychlený dech a zarudlé oči ji prozradí. Posadí si holčičku na klín. „Kde je tatínek?“ Žena mlčí a kroutí hlavou.
„Tatínek pracuje, Lucinko.“ prohlásí po chvíli a jemně pohladí dívenku po zlatavých vláscích. Zvedne ji do náručí a pomalu odnáší do postýlky.
Vrátí se do obývacího pokoje a o něco později uchopí manželův mobil. Prochází seznam, dokud nenarazí na položku „Petruska“. Přiloží telefon k hlavě a se zavřenými víčky poslouchá vyzváněcí tón.

ÚTERÝ - čtyři hodiny odpoledne ,slunce pomalu ztrácí na síle a zpoza popraskaných dveří se ozve přidušený výkřik

„Áááá! Tak ten byl!“ Zafuní prošedivělý muž, úspěšný podnikatel, a překulí se na záda. Bohatství je na něm zřejmé, břicho, na které každý den čeká teplý kvalitní oběd, nabylo časem solidní oblosti, natřásá se a muž si rukou otírá zpocené čelo. „Se mi poved.“ Hlasitě oddechuje a nevšímá si drobného tělíčka schouleného po jeho boku, dívka je mrtvolně bledá a dýchá zhluboka. Má zavřené oči a břichem jí pulzuje tupá bolest. Točí se jí hlava a žaludek má jako na vodě, snaží se nezvracet, nemá do toho daleko. Všechny emoce, strach, to hrozné ponížení i bolest odhodila stranou, jsou pohřbeny hluboko v jejím nitru. Vnímá jen odpor, který každou vteřinou vzrůstá a vzadu v hlavě se jí probouzí ještě jiná zuřivá šelma-vztek. Snaží se ji potlačit a zkrotit, vztek je teď to poslední, co potřebuje. Pomalu otevře oči a hypnotizuje puklinu v omítce na stropě. Zvolna se narovná a upře pohled na muže, jehož nenávidí víc než celý svět.
„Zaplať.“ Řekne jasným tichým hlasem. „Jasně, kotě.“ Zamumlá muž a během vteřiny usne. Je nějak moc zpocený a dýchá snad až přespříliš trhaně, ale to dívka samozřejmě nevidí.
Přemýšlí nad tím, jak moc, až příliš, bylo tohle podobné jejímu prvnímu sexuálnímu zážitku. Stačí na to jen pomyslet a už se jí motá hlava a žaludek, který se už tak zkoušel dostat někam jinam, se vzbouří a dívka se vyzvrací vedle matrace. Neulevuje se jí a vzpomínky na tu věc se stále vracejí.
Když umřel tatínek, našla si máti nového přítele téměř do čtrnácti dnů. Malé Verunce to nedocházelo, brala strejdu spíš jako bratra než nového otce a nic proti němu neměla. Stará známá pohádka; tak jako v tolika rodinách, v tolika zemích a příbězích se to muselo stát – Veronika dospívala, byla mladá a hezká, ale mamince roky neubývaly – dělaly se jí vrásky a bývala protivná, strejda začal pít a když jednou přišel domů opravdu nalitý a matka nebyla doma, rozhodl se, že přespí u své nevlastní dcery. Byla potom tak vystrašená, že ji ani nenapadlo zavolat policii – řekla to mamince, která se jí vysmála a pohrozila, že jestli to ještě někdy bude někomu vykládat, vyhodí ji z domu. Samozřejmě Veronice nevěřila.
Pak to šlo z kopce. Mívala deprese a záchvaty vzteku. Uzavřela se před světem, začala brát drogy, což vedlo k tomu, že ji vyhodili v šestnácti letech ze školy. Seznámila se s Robertem a zamilovala se do něj, snažila se kvůli němu přestat s drogami a už se jí to skoro podařilo, když přišla další rána – kamarádka jí oznámila, že Robert na ni kašle – už dávno ji podvádí s jinou. Strašně se opila a ještě ten večer ji matka odvezla na léčení.
Nenáviděla to. Viděla lékaře jako odporný hmyz, který se slézá na mrtvole, jako supi, kteří se rozhodli jí za každou cenu vyrvat srdce z těla. Neustále se jí vyptávali na dětství a Roberta, pořád jí asociovali vzpomínky na všechny ty hnusné věci, na které už nikdy nechtěla myslet a kvůli nim musela, nenáviděla svou matku za to, co jí provedla, opustila ji v tomto stavu a nechala napospas skupině šílenců, co mají sněhobílé visačky se strašlivými tituly a děsivé tváře. Do deníčku, který jí poručily si vést, vepsala za celou dobu pobytu, za celé ty dva roky pouhou stránku nečitelných hieroglyfů a ponurých obrázků. Dala se z něj vyčíst jediná věta.
„Celý tenhle svět je jen jedna velká schíza, jeden velkej a absolutně nesmyslnej kolotoč. Když se mě ti idioti zeptali proč si to tak myslím, neuměla jsem odpovědět. Nechápali proč. Co je na tom tak k nepochopení? Copak kdybych se jich zeptala proč nemá člověk čtyři hlavy, dokázali by mi odpovědět? Jistě, že mám pravdu. Je to samozřejmá věc. Jestli mi někdo dokáže odporovat, ať to dělá, ale můj názor se tím nezmění.“
Doktoři v tom neviděli nic světoborného, ale do archivu si to uložily. Jak ten jejich archiv nenáviděla! Chtěli seřadit člověka a celou jeho duši do obálek a do zásuvek. Větší nesmysl snad nikdy neslyšela a život v ústavu si po tom, co se dověděla o existenci archivu, zprotivila ještě víc. Když ji v osmnácti propustili, mysleli si, že odvedli kus dobré práce a podávali si s gratulacemi seschlé ruce. Neměla ani sílu se jim smát. Podle ní to byli jen ubožáci…nic jiného než slepci. Její první cesta na svobodě vedla k matce do bytu, kde ji donutila, aby jí dala peníze. Už se nikdy neviděli. Když si potom šlehla, cítila se jako znovuzrozená.
Ne, do ústavu ne. A stejně – teď už není cesty zpět.
Proč ten chlap proboha nemůže dýchat normálně?! Copak neumí nic víc než hlasitě funět?
Posadí se a kouká do zdi.

***

„Co chceš?“ ozve se ze sluchátka rozespale nevraživý hlas. „Tady Bartáková. Je u vás můj manžel?“ „Seru na něj.“ Ona je opilá, bleskne volající ženě hlavou. „Vím, co spolu máte, Přiznal se mi a slíbil, že už vás nechá být. Opakuji - je u vás můj manžel?“
„Húú, vy ste si asi...upřímná, asi, co! Ne, ten hajzl tady není. Nechcu ho už to...vidět ho nechcu, to ne. Došly mu love a já mu dala to...kopč...koč...košem. Tak dva týdny. Akorát mě to...zne-u-ží-val. Čau.“ Ozve se pípání, když zavěsí. Žena se nechápavě podívá na mobil a zavrtí hlavou, už zase pláče, téměř hystericky.
„Už ne...“ šeptá si, když kráčí po schodech do ložnice, kde na ni čeká prázdná postel a černobílá fotka na stole.
„Už ne...“ Zhasíná a ulehá.

***

Chvíli jen tak sedí, hlavu ve dlaních, když se vzpamatuje, otře slzy a uchopí jej za rameno a surově jím zatřese. „Vzbuď se! Zaplať a vypadni!“ Muž se ani nehne. Cloumá s ramenem stále zuřivěji. Udeří ho, po tváří se opět kutálejí slzy. „Vzbuď se! Vzbuď se!“
Uklidňuje se a začne chladně uvažovat, nakolik je to jen přes mlžný opar nedostatku drog možné. Téměř vůbec. Přiloží mu hlavu ke hrudníku a poslouchá, prsty nemotorně hmatá tep na zápěstí.
Nic.
Vstane, už je absolutně klidná. Vše se vyřešilo. Obléká si seprané šedivé šaty, dělá vše pomalu, snaží se přemýšlet. Zvedne bundu svého zákazníka a prohledá jí kapsy. Z peněženky vytáhne hotovost a kreditní kartu, poté ji zasune zpět, zamyslí se a s ledovou lhostejností přejde do rohu místnosti, kde najde na zemi v hromadě nepořádku starou žiletku, skoro bez rzi. Přiklekne k muži a začne mu podřezávat žíly na ruce. Jde to ztěžka a teče z něj plno krve. Je mrtvý dlouho, krev už neteče tak zuřivě. Nepřekvapuje ji to. Když dostatečně dlouho pižlá i na druhé ruce, vstane. Je sama se sebou spokojená. Nevnímá, neslyší, nic nevidí. Mám je, všechny sem je dostala. Nemůžou mi to přišít. Bude to vypadat jako sebevražda. Ani nepřemýšlí, má v hlavě pusto, potřebuje drogu. Znovu ji přepadne vztek a vší silou kopne muže, jednou, dvakrát, do břicha a do hlavy, pak už to nepočítá. Trošku se jí uleví.
Neznatelně.
Byt se nachází v přízemí, pouhých pár metrů od tmavého sklepa s celoroční stálou teplotou pěti stupňů. Dívka se pokusí provléct muži pod rameny ruce a odvléct ho, nechce v bytě mrtvolu, ale nepohne s bezvládným tělem ani o metr.
„Dohajzlu...“ mumlá si, v očích slzy z absťáku a touhy po útěku, útěku za hranice reality, tak daleko, aby ji už nikdy nikdo nenašel.
Vždycky se chtěla podívat do Mexika. Má jedinečnou příležitost. Cestou si šlehne, záblesk jasného světla ve tmě mrtvých myšlenek a život bude mít zase smysl. Alespoň na chvíli. Rozhlíží se kolem sebe, potrhané křeslo, na zemi matrace a deka...a chladnoucí muž. Nemá ani sílu ho přikrýt, vyjde z bytu a zabouchne za sebou dveře. Slyší, jak vevnitř zařinčí klika o zem - už zase upadla. Znovu se jí zamotá hlava a skoro ztratí rovnováhu, ale na poslední chvíli to vyrovná a potácivým krokem odejde. Chce za svobodou, ušmudlané tváře jí jen hoří. V hlavě se jí odehrává souboj. Pomyslný ďábel ječí: Vražedkyně! Nemůže než prázdně vzlykat: Ne! Byl mrtvý už předtím! Dokaž to. Já ho nezabila! Jsem nevinná...
Přesto má strach.

ČTVRTEK - odpoledne, chlad klimatizované místnosti na policejním velitelství

„Mohl byste mi to, prosím, ještě jednou zrekapitulovat? Už to konečně napíšu do zprávy.“ Zadusí mladý uniformovaný muž cigaretu v popelníku, sedí rovně jako pravítko, čiší z něj život a nadšení, odznak na hrudi se blýská, je zde teprve krátce, nováček s mírně vykuleným výrazem, placku si leští téměř každý večer, pyšný na svoji práci. Ruce se vznášejí nad klávesnicí, nechá je klesnout do klína. Starší policista v civilu se opírá o rám dveří a mračí se.
„Zabásli jsme ji na dálnici, chtěla chytit stopa. Jméno: Veronika Malinová, věk: 19 let. Fetovala a pro prachy šlapala. Zbyněk Barták, oběť, měl chudák ženu a dítě, byl zřejmě jejím zákazníkem, došlo ke styku a když zjistila, jak je bohatej, zabila ho a okradla. Pak zdrhla. Ale takhle to nepiš, až po pitvě, není to ještě dokázaný. Znáš to - pravděpodobně, asi, zřejmě. Ale stejně nevím, co chcou dokazovat, když je mrtvá. Jde už jenom o formality, pitva a tak, ale to už se opakuju. V tom vedru tam začala ta mrtvola smrdět, sousedka si tam pro něco šla, nemohla se doklepat, lekla se, že se slečna ufetovala a zavolala nás. Mezitím byl Barták pohřešovanej a její popis jsme získali. Strčili jsme ji na noc do cely a ona se uškrtila tkaničkou. Prostě magor, znáš to. Věděla asi, že se z toho nevyvlíkne, to je jasnej případ, loupežná vražda, omráčila ho, má všude podlitiny a na žiletce jsou její otisky. To je tutovka. To by si poseděla. Ale mladej Valtr se z toho taky bude dostávat pěkně dlouho, jde před komisi. Že zanedbal ty tkaničky. Do cely ji strkal on a prohlídku taky provedl, zabavil jí pásek, ale na tkaničky zapomněl. Holka dostala hysterickej záchvat a skoro ho pokousala, musel ji dát uklidňováka.“ Pozvedne v náznaku úsměvu koutky a naznačí ránu obuškem.
Mladík se usmívá. Reaguje: „A víš co? Vsadím se, že by do krve tvrdila, že je nevinná.“
Oba se rozchechtají, smích se rozléhá v malé místnosti a po celé chodbě, buší do spánků a trhá uši.

A venku svítí slunce, praží na prachem pokryté město a knihy se píší, příběhy se dějí a ve velkém novém domě pláče pro svého mrtvého muže,kterému se pokoušela věřit a on ji zklamal, osamělá žena, světlé vlasy spletené do copu. Do pokoje vcupitají dětské nožičky: „Mami?“

---