Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seA Oni...
20. 11. 2006
2
2
1019
Autor
m.sheila
Nechtěla jsem, aby odešli, ale jen zakroutili hlavami a už jsem je ani nezahlédla. Ani se neohlédli! Byla to moje největší životní prohra.
Byla jsem malinká a Oni nádherní. Zpívali mi zblízka do ouška a našeptávali a svět se smál a slunce zářilo i ve tmě. Vše bylo jednoduché a vše mi bylo jedno, můj osobní vesmír byl za každých okolností prozářen paprsky ze zlata, a to mi dávalo sílu se usmívat. Když na mě někdo mluvil, taky jsem se jen smála - Oni jeho hlas nádherně přezpívali. Bylo mi blaze, ač to zní jako nemožné. To mi byly...moment...čtyři roky. A stále jsem neřekla ani slovo, jen jsem se usmívala. Mí rodiče z toho byli nešťastní, ale to jsem nevnímala, bylo mi to jedno, Oni se smáli a zpívali ; až mě jednou naši vzali za šedivým pánem se světlem, podivným leskem v očích - a ten mě začal "léčit". Nenáviděla jsem ho, nenávidím dodnes. Říkal mi, že lidé v mé hlavě nejsou, že jsem to jen já. Nemluvila jsem, snažil se mne k tomu donutit, ale já to neuměla:přestala jsem se usmívat. Jen jsem tupě civěla. A pak, den po dni, byl svět stále méně zlatý a nádherný, květiny rostly kořeny k nebi a já hloupá začala šedivého pána poslouchat...a já promluvila.
A Oni odešli.
Byla jsem malinká a Oni nádherní. Zpívali mi zblízka do ouška a našeptávali a svět se smál a slunce zářilo i ve tmě. Vše bylo jednoduché a vše mi bylo jedno, můj osobní vesmír byl za každých okolností prozářen paprsky ze zlata, a to mi dávalo sílu se usmívat. Když na mě někdo mluvil, taky jsem se jen smála - Oni jeho hlas nádherně přezpívali. Bylo mi blaze, ač to zní jako nemožné. To mi byly...moment...čtyři roky. A stále jsem neřekla ani slovo, jen jsem se usmívala. Mí rodiče z toho byli nešťastní, ale to jsem nevnímala, bylo mi to jedno, Oni se smáli a zpívali ; až mě jednou naši vzali za šedivým pánem se světlem, podivným leskem v očích - a ten mě začal "léčit". Nenáviděla jsem ho, nenávidím dodnes. Říkal mi, že lidé v mé hlavě nejsou, že jsem to jen já. Nemluvila jsem, snažil se mne k tomu donutit, ale já to neuměla:přestala jsem se usmívat. Jen jsem tupě civěla. A pak, den po dni, byl svět stále méně zlatý a nádherný, květiny rostly kořeny k nebi a já hloupá začala šedivého pána poslouchat...a já promluvila.
A Oni odešli.
2 názory
Sugestivní to tedy je. Jen málokdy se mi stalo, že jsem se tak vtělil do hlavní postavy, jako tady. Až na pár maličkostí, které mě zbytečně vytrhávali ze stavu hlubokého pochopení a soucitu, jako např. "...moment...". Nicméně pro mě velice slušný čtenářský zážitek. Pro mě jasný tip. Jen tak dál Sheilo;)
Děti prý opravdu cítí, slyší a vidí věci, které v pozdějším životě zmizí. Zaslouží *T, je to napsáno přesvědčivě až sugestivně. *T