Sled myšlenek při cestě domů

Velký žluťoučký koláček,

okolo něj ani malinkatý obláček,

září mi do očí mých,

nevidím do dálek dalekých.

 

A tak zavřu víčka,

nasadím sluchátka,

zaposlouchám se do melodie

a přemýšlím, jaké to je,

když je člověk v pohádce,

které se říká láska,

myslí na toho druhého o každé přestávce,

a při každém pomyšlení mu srdce zapleská.

 

Znal jsem ten cit,

to je však pryč,

teď sháním novou nit,

a nechci už žádný kýč.

 

Někdy si myslím, že nevím co chci,

a tak se vždy přes nos bacím, když si připouštím,

že už nejsem jen já,

že jsme my.

 

Každá prohra většinou bolí,

jako by tě praštila tvrdou holí.

Jenže mé srdce nalezlo obranu,

a řeklo si, proč já hloupé nezmrznu?

... a zmrzlo.

 

Je to lepší?

Nic nebolí, pravda,

nic však nehřeje (a blíží se zima),

člověk se ani nenaděje

a stane se kusem,

tvrdým a mrazivým jako led,

součástí země,

pohřben,

mrtev...

---