Sousedka II

Je noc, sotva usínám, ležím na zádech, pozoruju hvězdy zavřenýma očima. Létají jedna  zadruhou, je nemožné je počítat. Vzduch je těžce hebký, skrz okno vnímám tramvaj jedoucí tmou.
    "Kolik jenom může být hodin." pomyslil jsem si a zabořil hlavu hlouběji do polštáře. Nejde mi spát, ovečky kráčející po lávce za sebou počítat nechci. Na cigaretu nemám chuť. Zastavil výtah, někdo otočil klíčem v zámku, klaply dveře. Na zeď dopadá mezerou mezi závěsy světlo lampy z ulice. Spát, marně zavírám oči, ležím na zádech.
    Zvedám se, piju čaj z plecháče na stole, olizuju svoje rty. Zdi jsou plné marné vášně  letního odpoledne, já zas seděl na prdeli. Co je postupné mizení času. Nesmysl.
    Stojím na chodbě, nad šachtou schodiště se opírám o zábradlí. Slyším zpěv chval: "Proč?" položil jsem si přirozeně otázku. Pod stropem svítí sytě žlutě žárovka, po schodech  kráčí pop, s plnovousem v sutaně. Slepec s bílou holí drží za ruku holku s dlouhýma vlasama.  A další mladí lidé stoupají za zpěvu chval po schodech.
    Líbám Kristovu tvář a pop mi žehná. Poděkoval jsem, vyměnili jsme si úsměvy. A linoleum tlumí jejich kroky.
    Nevím, kolik je hodin. Vzduchem se nese dívčí pláč. "Do prdele! Co se děje." pomyslel jsem si, u sousedů je veselo. Pláč, dívčí pláč, mladá fenka má svoje dny. "Kouříš."
    "Ty seš kráva vole."
    "Mrdat si život ženskou."
    "Co řvěš, to není normální." Na podlahu dopadlo sklo.
    Vstal jsem z postele. Na podlaze hledám, ve tmě, pantofle. Ty dvě kundy z ryby mě probudily zase v nějakej šílenej čas. "Kurva drát."
    Pamatuju se, jak ten mamrd, když se chtěl přistěhovat, zavolal ve dvě v noci. Chtěl si přinýst věci.
    "Ne." lakonicky, stručně. se mnou totiž není žádná řeč.
    "Kouříš. Jak mluvíš ze svým bratrem." Holka,  težký je chytit ho za čuráka.
    "Ty seš kráva, vole. Tvůj otec tě poslal do piči, tvoje matka tě poslala do piči, máš zkurvenou rodinu."
    Teď jsemm se nasral, co si tem frykulín myslí? Přítáhne z hospody se svou kundou, která mu místo večeře servíruje svoje marnosti.
    Otevřel jsem dveře, vešel do kuchyně, napustil vodu do konvice.
    Hotovo. Postavil jsem konvici na podstavec, zapínám elektriku.  Do koše sypu požitý čaj.  Otevřel jsem skříňku v kuchyňské lince. Odšrouboval víčko nádoby plné čaje.  Nabral lžičku a vysypal do plecháče. "Kráva vole zas neumývá nádobí. Tohle mít doma.
Potěš koště." filozofuju.
    Stisl jsem kliku dveří. Zamčeno. Takže klepám.
    Otevřel Jakub s pohledem: "Co je?"
    "Hele, nechtěli byste s tím přestat. Mně to nezajímá. Ráno vstávám v šest a chci spát. Vůbec mě nezajímáte. Nebydlíte tady samy."
    "Kouříš, chlastáš a bliješ na hajzlu." Ve dveřích se objevila Annina tvář. Taky vzduch se zahustil.
    Došly mi argumenty. Chytám mrda pod krkem. "Poď, poď." vrážím ho na skříň.  Anna touží splynout s Jakubem, najít společného nepřítele.
"Tebe totiž nic nezajímá. S nikým se nebavíš. Seš zakomplexovanej." hystericky vylévá obsah svého srdce. Našla  nepřítele,  s Jakubem zvítězí.
    Jakub je poněkud vláčný. Včas si uvědomil, že dostane nasypáno, a tak se promptně omlouvá.
    "Já totiž chodím do práce." ztratil jsem nit.
    "Já chci spát. Nebydlíte tady sami."
    "Promiň," Jakub se mi omlouvá, víš co je to bydlet s holkou. Bydlels někdy s holkou?"
    Jsem v rozpacích. S holkou jsem nebydlel, ale taky jsem ji nikdy neřekl pičo. Mám totiž komplexy. Cvakl vypínač konvice, voda je hotová. Jenom ji nalít do plecháče. Anna zašla na záchod. Přes dveře poslouchám vodopád její moči. Asi se oblékla.
    "Proklínám tě Milane Bureši. Proklínám tě Milane Bureši." zakřičela do noci a spláchla.
     Spláchla jenom jednou, zato ze mě se stal dvakrát prokletý básník.  Vrátil jsem se z kuchyně do pokoje, vytáhl ze zásuvky cigarety a zapalovač. Sebral jsem klíče z věšáku v předsíni. Na chodbě jsem si zapálil.
    Pomalu hoří konec cigarety, dvakrát prokletý básníku. Ty se směješ a Anna pláče. Tak mladá, tak smutná.

---