Robotic story

Další únikovka při školních slohovkách... Jen mě štve, že ten konec se někam ztratil... Ten jsem dopisovala ručně a nemůžu ho najít... NO neva, stejně je to o ničem...

Dusot kroků na chodbě. Blíží se. Teď jsou zase tady. Vím až příliš dobře, co bude následovat. Měla bych na to být za tu dobu zvyklá, ale nejde to.  Už zase další kontrola. Asi by bylo rozumné schovat všechno, co by neměli vidět. Znovu a znovu, docela zbytečná práce, jenže něco, co vás udrží naživu, jednoduše potřebujete.

S mírně rebelským úsměvem na rtech spojuji kroužky, na kterých jsou připevněny kovové destičky s téměř mikroskopickým vyrytým textem, zpět dohromady a strkám je do tajné kapsy u kombinézy. Slyším syčení a hukot – otvírají se dveře. V duchu se modlím, aby to byla jen rutinní záležitost, aby zmizeli tak rychle, jako se objevili, přitom zaujímám své tradiční místo v řadě. Zfanatizované a prázdné tváře lidí kolem mě nic neříkají, jen jejich vzhled vypovídá smutný příběh. Příběh, který nikdo nezná. Příběh, jehož část mám schovanou v malých znacích na studených plíšcích na vnitřní straně nohavice, docela dole, skoro u bot… Kdyby je našli, netuším, co by se stalo… Z přemýšlení mě vytrhává umělý nepřirozený hlas, jež je však téměř jediným, který je možné tady slyšet. Lidí je tady sice poměrně hodně, všichni však mají dost starostí s vlastním životem. I když – co je tohle za život – přežívání a spěch mezi jednotlivými pravidelnými revizemi, jejichž zpoždění nikdy nepřesáhne limit třiceti vteřin, který je vedení schopno ještě tolerovat.

Nikdo nemluví, většinou tedy ne, ve strachu z provinění proti řádu, které se trestá smrtí. Mnohokrát mě napadlo, že smrt by možná bylo nejlepší řešení současné situace, ale žiji s nadějí, že všechno se může změnit. Určitě to nebude hned. Vím však, že to přijde. Opět budeme svobodní, přestanou existovat čísla i stroje, ty nesmrtelné obludy s chladnýma mrtvýma očima, s několika elektronickými obvody místo mozku a s kabely a žárovičkami místo srdce.

Bez pohnutí čekám, až dozorce zkontroluje můj čip.

„V pořádku. Další!“ zní příkaz. Je mi dovoleno ustoupit o krok dozadu, víc nic. Všechno se děje mechanicky, pomalu si jednotlivé pohyby ani neuvědomuji. Za svůj relativně krátký život jsem to provedla už nesčetněkrát.  Pomalu ale jistě stávám jednou z nich. Jednou z tisíců robotů vládnoucích na Zemi.

Mám jedno jediné přání. Až se zítra probudím, chci vidět, jak je všechno jinak. Chci, aby člověk znovu ovládnul stroje. Věřím v to, že ten den přijde. Doufám. Žiji jen kvůli tomu.

Dostali se na konec řady. Žádný problém, odchází. Sem tam zavrže nějaká starší, špatně promáznutá součástka. Dveře se uzavírají a obrovská bílá místnost s černou podlahou se naplňuje tmou. Pro dnešek život končí. Kéž by skončil navždy…

 

Cítím, jak mi někdo třese ramenem. Neochotně se probírám ze snu. Obraz zelené trávy a stromů spolu se záplavami pestrobarevných květů se rozplývá, mizí šumění vodopádu. Otevírám oči. Vidím hrůzu nahánějící obličej, který je z jedné poloviny lidský a z druhé pokryt stříbrným kovovým pláštěm. Kyborg. Jeho umělé oko mě bedlivě zkoumá. Je mi jasné, že mám problém. Poměrně velký problém. Zaspala jsem.

„Číslo!“ zařve na mě. Přes něj, další dvě podobné stvůry a čtyři doprovodné roboty-androidy, kteří všichni dohromady tvořili jednu dozorčí jednotku, jež se každý den měnila, možná proto, aby se nevytvořil nějaký vztah mezi člověkem a jeho mechanickým protějškem, spatřím vzorně vyrovnanou řadu lidí. Nikdo z nich nehnul ani vláskem, žádná z šedých kombinéz se nezavlnila, v žádných očích se nezaleskla ani jiskra soucitu. Naprosto normální stav. Děje se to téměř každý den. Jednou se to muselo stát i mně.

Pomocí malé automatické čtečky zkoumá číslo mého čipu, umístěného na levém zápěstí. Netrvá to déle než deset vteřin. Mávne umělou rukou a mě obstoupí dva zbývající kyborgové. Uchopí mě mezi sebe. Jeden z robotů mi na pravý spánek umisťuje další malý čip. Během chvíle, kdy se nesnažím vnímat ostrou bolest, sleduji tváře důvěrně i méně známých lidí. Najednou mám před očima tmu. Klesám k zemi, ale ocelové paže polorobotů mě zachytí. Docela jistě se tak stane.

 

„Vstávej…“ někdo mi šeptá do ucha. Hlas analyzuji jako lidský. Mužský. V místnosti je taková tma, že ale nevidím jeho tvář. Cítím, že mě drží za ruku, snažím se ji vyprostit.

„Neboj, já ti neublížím… Jsi v pořádku?“

„Já… Kde to jsem?“ vyhrknu, nedávám si pozor na hlasitost. Konečně se mi podařilo dostat ruku z jeho sevření.

„Pšššt…“ položí mi prst na ústa. „Nesmíme mluvit… A oni mají uši všude… Jsi tu nová, že?“

Přikývnu. Pomalu si začínám zvykat na tmu. Hala, v níž se nyní nacházím, není tak velká, jako ta předtím, alespoň podle mého odhadu. Dlouhé a vysoké řady paland nechávají jen maličký a úzký prostor uprostřed, ještě menší mezi jednotlivými řadami. Za zády cítím hladkou studenou zeď a nad hlavou vidím matný obrys kovové desky sloužící jako postel někomu nade mnou.

„Tak jak to, že mluvíš? Ty se nebojíš, že tě chytí?“ zeptám se tiše a sklopím oči od stropu zase zpátky na něj. Místo odpovědi před sebe natáhne ruku. Těsně nad zápěstím má malý hrbolek od čipu, jenž mu byl implantován krátce po narození. Nevidím jej, ale je tam. Mají jej všichni, nikdy nikoho nenechají bez čísla.

Rozevře dlaň. Leží na ní drobný, skoro nepatrný přístroj.

„Ale to je…“

„Jo. Odposlouchávají nás. Tady nás už slyšet nemůžou, ale když budeme mluvit moc nahlas, zachytí to některý z těch vedle.“

„Nezjistí to?“

„Určitě, ale to už budu pryč.“

„Neutečeš… Nejde to…“

„Všechno jde. Musí se jen chtít.“

„Věř mi, že ne. Viděla jsem mnoho lidí, kteří se o to pokoušeli. Žádný se nevrátil.“

„Protože se mu to podařilo.“

„Ne, protože ho chytili.“

„Jak to víš, když už je nikdo neviděl?“

„Říká se to.“

„Říká se spousta věcí.“

Přitisknu se blíž ke zdi a přitáhnu si kolena pod bradu. Dělávala jsem to vždycky, když jsem byla malá. Zajímalo by mě, jestli existuje i jiný svět, takový, jaký se popisuje v Příběhu. Nevím jestli je pravdivý. Vlastně nevím, jestli ho ještě vůbec mám. Pravděpodobně jej našli. Pak se tedy divím, že jsem mezi živými. Ale kdo ví. Člověk si nemůže být vůbec ničím jistý.

„Nechci jít sám…“

Myslela jsem, že odešel. Posunul se však tak, aby seděl přímo vedle mě. Aby mohl mluvit ještě více potichu. Byl to zvláštní pocit, slyšet zase něčí hlas. Něco jiného než číslo, další, nehýbejte se, v pořádku a všelijaké jiné fráze, které mají plechoví panáci naprogramované.

„I když tak bych měl větší šanci na úspěch…“

„Která je už tak dost mizivá…“

„Lidem tady nemůžu věřit…“

Naše komunikace probíhala ve dvou rovinách zároveň, jako bychom si navzájem četli myšlenky. Spousta slov zůstala nevyřčena, přesto jsme si rozuměli.

„Právě proto, že tě neznám, jsi nejlepší. Žádné citové vazby, žádné společné věci, nic.“

Dost dlouho po tom bylo ticho. Mé myšlenky se rozběhly různými směry a nedokázala jsem je zastavit. Pořád jsem nedokázala plně se soustředit a nebylo mi zrovna nejlépe, což ovšem nebylo nikomu poté, co byl násilně zbaven vědomí. Instinktivně a jen tak bezděčně zabloudila má ruka ke spodnímu okraji  kombinézy. Prsty jsem hledala kapsu, nic jsem však nenašla. Další problém byl na světě.

„Rozmysli si to…“ zašeptal a zmizel mi z okruhu, kde jsem byla jakž takž schopna rozeznat jeho obrys. Znovu jsem prsty zajela za okraj kombinézy. Materiál se mírně lišil. Její povrch byl drsnější. Byla bezpochyby nová.

Ačkoliv jsem toho muže neznala, nevěděla o něm vůbec nic, došlo mi, že nemám co ztratit. Dřív nebo později stejně zemřu. Je to v Řádu. Porušení jediného jeho písmenka tvoří křehkou hranici, úzkou linii mezi životem a smrtí. Sestavili ho roboti. Pochybuji o tom, že by někdo tušil, jak k tomu vlastně došlo, nikdo to neví, mám však pocit, že můj, teď ztracený Příběh, je klíčem k pravdě.

Vědomí, že každý z nás je jen pouhou kapkou v moři, že neznamenáme nic víc než jen kombinaci čísel, že je v podstatě jedno, jestli žijeme nebo umíráme, nesmíme se však vzepřít proti zákonům, mi nahání husí kůži, tak jako se to stalo už tisíckrát. Ani já nejsem víc než 6-1-9-20-8, jméno, které mám vypálené pod kůží. Nic jiného už nemám. Nic jiného, kromě prchavé nabídky na záchranu. Rozhodla jsem se. Půjdu.

 

Je skoro ráno. Tuším to, už to nemůže trvat dlouho. Celou noc jsem nespala, přemýšlela jsem o ztracené naději na rozluštění záhady. A taky o tom, jak chce neznámý muž utéct. Jako by to nějak telepaticky zjistil, objevil se vedle mě. Docela nenápadně, vůbec jsem si jej nevšimla. Možná tam seděl celou noc, možná se připlížil až teď.

„Tak co?“ zašeptal.

„Půjdu s tebou…“

„Věděl jsem to…“

„Jak to chceš…?“

„Všechno se dozvíš, až to budeš potřebovat. Slib mi, že uděláš vše, co ti řeknu.“

„To nemůžu.“

„Pak se mnou nemůžeš odejít.“

„Nevím, co chceš dělat. Nemůžu ti jen tak slíbit všechno.“

Zasmál se.

„Díky.“

„Za co?“ nechápala jsem.

„Za to, že jsem našel někoho, kdo ještě není úplně zpitomělý.“

Něco zahoukalo. Z postelí se začaly zvedat tmavé postavy, pomalu se rozsvěcovalo. V úzké uličce se začala tvořit dlouhá řada. Chytil mě za ruku a odváděl blízko ke dveřím, na začátek. Proplétali jsme se mezi automaticky pochodujícími lidmi v černých kombinézách. Uvědomila jsem si, že mám na sobě úplně stejnou. Naděje, že někdy budu mít šanci dočíst Příběh, že ještě někdy uvidím náramek z kroužků opletených kovovými destičkami, se rozplynula v dáli.

Nevím, jak jsem se ocitla na samém začátku řady. Můj průvodce však někam zmizel. Do místnosti napochodovala devítičlenná skupinka tvořená pěti roboty a čtyřmi kyborgy. Jeden z kyborgů držel v ruce důvěrně známou čtečku. Připojili se k němu dva roboti, zbytek tvořil jen doprovodný konvoj a povinnou ostrahu. Začala jsem být nervózní. Byla jsem vyvána k legitimaci. Natáhla jsem před sebe ruku.

„6-1-9-20-8,“ nabíhala pomalu má čísla.

„Nováček,“ poznamenal kyborg. Chvíli na mě zkoumavě koukal. Měl obě oči. Jedno bylo hnědé a druhé modré. Zatím jsem to viděla jen u jediného člověka. I toho jsem však viděla jen jedenkrát v životě.

Konečně postoupili dál. Když byli asi tak v polovině, ucítila jsem něčí dotek. Otočila sem se a spatřila toho, který mi nabídl šanci na svobodu. Nebyl to zrovna ten nejvhodnější okamžik, ale chtěla jsem si jej důkladně prohlédnout. Stačila jsem si však všimnout jen toho, že měl čistě modré oči. Nemám ponětí proč, ale při jediném pohledu do nich jsem mu začala věřit.

„Drž se za mnou,“ procedil skrz zuby a zamířil k okraji brány. Celou dobu sice zůstávala otevřená, nikdy se však nikdo, o kom bych věděla, nepokusil dostat se přes ni.

Ohlédla jsem se. Skupinka strážců se shlukla kolem nějakého staršího muže. Nevypadali, že by vnímali, co se děje u východu. Nepamatuji si, že by se to někdy stalo.

„Jak rychle dokážeš utíkat?“ zašeptal mi přímo do ucha. Napadlo mě, že tady už jsme v doslechu našich neživých přátel.

Než jsem se nadála, byla jsem venku. Za branou byla úzká temná chodba, která však měla prosklené stěny. Zdá se mi nekonečná. Uvědomila jsem si, že jsem svůj osud vložila do rukou neznámého muže. Chodba se stáčela doleva, on však pokračoval stále rovně. Stěna se otevřela a za ní se objevila malá místnůstka. Byla v ní naprostá tam. Stačila jsem postřehnout, že si můj průvodce něco strká do kapsy, pak mě vzal za ruku a zatáhl do pokoje. Chodbou se rozezněly kroky. Dokonale načasovaná akce.

Někde na stěně našel spínač a místnost zaplavilo světlo. Kromě hromady zrezivělého plechu v protějším rohu byla prázdná.

„Musíme dál,“ řekl. Nahlas. S mou pomocí odsunul části starého robota, byly za ním další dveře. Já bych je nenašla, on však ano. Probrala jsem se z počátečního oblouznění a podvědomě jsem se dostala do střehu. Bezmezná víra byla ta tam. Zřejmě to vycítil.

„Asi bych se neměl snažit tě obelstít,“ řekl a vytáhl  kapsy kartu. Zasunul ji do zařízení u dveří a ty se otevřely. „Štípnul jsem ji jednomu polorozpadlému plecháčovi.“

Pokrčila jsem rameny. Nedokázala jsem mu dál věřit, přestože před několika minutami se tak dělo. Vstoupila jsem jako první do obrovského skladu. Někde bylo zřejmě pohybové čidlo, protože se rozsvítila namodralá bodová světla v podlaze. Na ocelových stojanech po celé délce i šířce byly v pásech umístěny různé části těl, z nichž byli pravděpodobně sestrojováni kyborgové. Byly tam tisíce mechanických paží, na skleněných podstavcích se válely hromady umělých očí, v úhledných pyramidách bylo vyrovnáno nepřeberné množství různých koleček a ložisek.

„Tady si to ještě nehlídají. Je jim jedno, jestli se něco ztratí, my jim přece můžeme náhradou vyrobit milion dalších.“

„Ty chceš…“

„Jo. Přece nevypochoduju ven jen tak. Ahoj všechny plechové hlavy, tady jsem, pojďte si pro mě! Nejsem blázen. Uděláme ze sebe alespoň napodobeniny kyborgů a dostaneme se ven. Ručím ti za to. Svým životem,“ řekla a sundal jednu z rukou. „Teď už není cesta zpátky. Buď půjdeš se mnou, nebo zůstaneš tady.“

Mlčela jsem. Neměla jsem k tomu co říct. Měl pravdu.

„Nešla jsi se mnou, abys skončila hned na začátku. Nebo snad ano?“

„Ne.“

 

Připadala jsem si divně. Celou pravou ruku od ramene až po konečky prstů jsem měla obepnutou kovovým mechanismem nahrazující paži, stejně tak levou tvář. Podobně na tom byl můj průvodce.

„Dál už jsou všude kamery. Žádná opuštěná chodba. Musíme se chovat přirozeně. Jsme teď jedni z nich. Podřadní, ale víc než jsme byli. Když nás chytí, utíkej. Nepřemýšlej kam, ale utíkej.“

Otevřely se dveře. S náručí kovových očí jsem vyšla ven. Koridorem se jen hemžily různé skupinky strojů. Nervozita stoupala. Kráčela jsem chodbou a raději na nic nemyslela. Nikdo si nás nevšímal.

 

Šli jsme bůhvíjak dlouho. Nezastavovali jsme se, dokonce ani na pár vteřin. Několikrát kolem nás prošla čtveřice robotů se spoutanou osobou mezi sebou. Odvracela jsem tvář. Nechtěla jsem být lhostejná, nemohla jsem však dělat nic jiného. Bylo to hrozné.

Po nekonečně dlouhé trase jsme se zastavili u dalších skoro tajných dveří. S úlevou jsem odhodila všechny ty součástky a klesla na zem.

„Tady nás nenajdou. Klidně spi.“

Kdyby to byl příkaz, byl by splněn naprosto dokonale.

 

Všude kolem je zmatek. Ostré světlo mi zabraňuje zjistit, co se vlastně děje. Mám volné ruce, i část obličeje kyborga zmizela.

„Promiň!“ zaslechnu někde z dálky. Pak ucítím zase tu starou známou bolest. Ztrácím vědomí. Našli nás. Je to v háji.

 

Probírám se. Na rukou i nohou mám těžké závaží, nemůžu se skoro vůbec pohnout. Jsem v nějaké cele, naproti mně postává robot. Hlídač. Snažím se najít nějakou přijatelnou pozici, je to však marné.

Dovnitř vstupuje trojice umělých lidí. Ten v čele je bezpochyby vůdce.

„Vstaň.“

Napadlo mě, že bych to docela ráda udělala, kdyby to šlo.

„Řekl jsem vstaň.“

Chce se mi říct mu, co si o tom myslím a zajistit si tak rychlý a téměř bezbolestný odchod na onen svět.

Pokyne. Další dva mě obstoupí a pomáhají mi se postavit. No, pomáhají. Cítím se jako loutka, které přetrhli drátky.

Vedou mě nějakou chodbou. Není příliš odlišná od těch, jimiž jsme se snažili uniknout. Zajímalo by mě, co se stalo s ním. Pochybuji, že bych se to od nich mohla dozvědět.

Chůze je namáhavá, každou chvíli končím na ledové zemi. Pak mě stisknou čtyři mrtvé ruce a postaví mě znovu na nohy. Mohla bych tam jen tak stát, oni by zůstali stát také. Čekali by, dokud bych se znovu nerozhodla jít. Pro ně čas nic neznamená.

 

Úspěšně jsem se doplazila před jakousi bránu. Ta se otevřela. Nebyla z ní další chodba, ani žádná místnost. Za těžkou ocelovou branou byl písek. Čistý horký písek. Poušť.

Snad abych jim neutekla, vzali mě mezi sebe a táhly k nějaké vzdálené budově. Nevnímala jsem to. Byla jsem šťastná, že cítím vítr. Že na mou tvář dopadají sluneční paprsky. Věděla jsem, že brzy zemřu.

 

Uprostřed té budovy v poušti je malá místnost. Bez oken, bez počítačů, bez kamer, bez lamp a zářivek. Přesto je tam světlo. Je rozdělená na dvě části železnou přepážkou. Sedím na jednom konci. Na druhé straně někdo je. Řekla bych, že je to robot, i když jeho hlas nezní tak uměle, jako všechny ostatní. Okovy mi sundali, než jsem sem vstoupila. Teď mi u nohou leží rozložené kovové destičky hustě pokryté písmem. Příběh.

„Skončila jsi?“

„Ano.“

„Víš vše, co jsi chtěla vědět?“

„Já… Nevím…“

„Pak jsi své poslední přání nevyužila dobře…“

„Proč to tak musí být?“

„Člověk chtěl dosáhnout dokonalosti. Zjistil, že on být dokonalý nemůže. Stvořil proto robota. A ten byl jednoho dne tak dokonalý, že přesáhl možnosti svého tvůrce. Zatoužil po moci, jako kdysi člověk, a ovládl svého pána.“

„To všechno vím…“

„Co tě tedy trápí?“

„Přijde den, kdy se to změní?“

„Až robot dosáhne takové dokonalosti, že udělá osudovou chybu.“

Nechápu to. Nedokážu přijít na kloub lidskému snu, přestože jsem člověk. Vím jen, že ten sen se stal živou noční můrou. Řekl mi to Příběh. Příběh o Velkém bratru. Příběh o RFID. Příběh o tom, jak lidský národ chtěl dobro a získal jen zlo. O tom, že hranice mezi dobrem a zlem často není vidět.

Vstanu. Vím, co mě čeká. Dveře vedoucí z místnosti se otevírají. Dovnitř vstupuje kyborg. Následuji jej. Vede mě prázdnými halami. Najednou se zastaví. Jeho lidská ruka se dotkne mého pravého spánku. Z místa, odkudˇmi vytáhnul zapíchnutý navigační čip, mi jemně stéká krev.

„Jsou chytrý, ty plechový mozky.“

S těmito slovy pouští drobný čip do písku.

„Dokonce i jména umí dávat. 6-1-9-20-8. Faith. Víra.“

Zvednu hlavu. Modré oči mi říkají, že jim zase mohu věřit. Nevím však, jestli můžu.

„Sliby se mají plnit.“

---