Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seDonáška domů
23. 11. 2006
2
1
2045
Autor
Matyjustin
...chlápek v kábatku, hacafraku, v hubeném baloňáku z frcu, vyjde před svůj byt -
respektive před prvorepublikový dům, v jehož útrobách tam někde vzadu bydlí.
Prší, nitkově...nekouká se do prvopočátku tmy deště, neroztahuje ruce jako hrdinové
závěrečných, laciných, pointou i pocitem lascivních scén. Přihrblá ramena a spadlé
ruce magnetem přitahuje kamínky posetý proláklinový beton, i na něj prší, nitkově,
žádný liják. Cípy kabátu nevlají, dělají mu vzpomínkový paraván. U svěšené hlavy se
přehazují semtam tam, semtam sem černé, deštěm prostoupené mastné delší vlasy.
Pokrčuje nohy, jde do bobku, v tom zahloubání se, usebrání se daleko od tolik
odlišných pólů přítomností. Pomalu jakoby nejistě jakoby před pokusem a do třetice
jakoby z opatrnosti obemkne zlehka nastartovanýma rukama přivedenýma k životu
své holeně.
kapky mu padají z nosu na zem, sledujem kapku, tak jak padá, padá do vany,
sledujem nos, patří malému dítěti, s krátkýma černýma vláskama, drží se za holeně,
pláče, přijde matka, pohladí ho, řekne "To bude dobré" dá mu pusu, pak už nic
neříká, hladí ho dál soucitným láskyplným pohledem, silným pohledem, zlehka zavírá
dveře koupelny, nechává ho v jeho chvíli, ta mu teď funguje bez jakýchkoliv
následků, ta chvíle mu funguje, pracuje na plné obrátky, donáška matčiny síly přímo
domu....domu....k jejím polibku...
chlápek v kabátku, hacafraku, v hubeném baloňáku z frcu...tak trochu přihrbený,
tak trochu slepý...
respektive před prvorepublikový dům, v jehož útrobách tam někde vzadu bydlí.
Prší, nitkově...nekouká se do prvopočátku tmy deště, neroztahuje ruce jako hrdinové
závěrečných, laciných, pointou i pocitem lascivních scén. Přihrblá ramena a spadlé
ruce magnetem přitahuje kamínky posetý proláklinový beton, i na něj prší, nitkově,
žádný liják. Cípy kabátu nevlají, dělají mu vzpomínkový paraván. U svěšené hlavy se
přehazují semtam tam, semtam sem černé, deštěm prostoupené mastné delší vlasy.
Pokrčuje nohy, jde do bobku, v tom zahloubání se, usebrání se daleko od tolik
odlišných pólů přítomností. Pomalu jakoby nejistě jakoby před pokusem a do třetice
jakoby z opatrnosti obemkne zlehka nastartovanýma rukama přivedenýma k životu
své holeně.
kapky mu padají z nosu na zem, sledujem kapku, tak jak padá, padá do vany,
sledujem nos, patří malému dítěti, s krátkýma černýma vláskama, drží se za holeně,
pláče, přijde matka, pohladí ho, řekne "To bude dobré" dá mu pusu, pak už nic
neříká, hladí ho dál soucitným láskyplným pohledem, silným pohledem, zlehka zavírá
dveře koupelny, nechává ho v jeho chvíli, ta mu teď funguje bez jakýchkoliv
následků, ta chvíle mu funguje, pracuje na plné obrátky, donáška matčiny síly přímo
domu....domu....k jejím polibku...
chlápek v kabátku, hacafraku, v hubeném baloňáku z frcu...tak trochu přihrbený,
tak trochu slepý...