SVĚT ZA ZDÍ-17

Část sedmnáctá

Slunce pozvolna směřovalo k západu a stíny se v krajině prodlužovaly.

„Bude brzo tma. Musíme najít nějaký vhodný místo k přenocování,“ pronesl Imar.

„Na tom skalnatým kopci, co je před náma, se utáboříme,“ pronesl Asim. Zároveň postřehl od onoho kopce přijíždět jednoho jezdce. Tím byl jeden z mužů, co jel před nimi a byl na hlídce.

„Veliteli, z toho kopce je vidět červená hora, co má tvar tváře ďábla. Brzo budeme u cíle!“ pronesl rozrušeně.

„No konečně!“ vyhrkl Imar.

Asim chtěl říct, aby zatroubením na lesní roh byli svoláni muži, co se pohybovali samostatně od skupiny jezdců na hlídce. Přitom se ho však zmocnil zvláštní pocit, při kterém pocítil tlak v hlavě a pulsující spánky. Vzápětí v ní uslyšel hlas mága Ykana.

„Vaši nepřátelé jsou už blízko. Buďte opatrní!“

Asim si přejel dlaní čelo a přitom se zadíval na dravého ptáka Ora, který patřil mágu a dovedl je k oné hoře. V ní byla ukryta truhlice s démonem zla, jehož se chtěli zmocnit Navarové.

„Vobjeďte všechny muže na hlídce. A ať dorazí na ten skalnatý kopec!“ pronesl k několika bojovníkům, načež bodl koně do slabin. Za okamžik se skupina koní s muži tryskem rozjela. Brzo všichni dojeli ke skalám, mezi nimiž prosvítaly sluneční paprsky zapadajícího slunce. Na samém vrchu kopce se jim naskytl pohled na vzdálenou horu. Ta tvarově připomínala hlavu ďábla a byla zlověstně rudě zbarvená.

„Tak to je náš cíl!“ pronesl Asim, jemuž přejel mráz po zádech.

„Co nás v tý hoře asi čeká?“ pronesl tázavě Imar.

„To se brzo dozvíme. Vod týhle chvíle musíme být pořád ve střehu! Po celou noc budou zdvojené hlídky. A tady musíme najít takový místo pro utáboření se, z něhož nebude vidět do vokolí oheň a kouř,“ řekl nahlas Asim.

  Slunce už skoro zapadlo za obzor a na velkém prostranství, které ze všech stran zastiňovaly vysoké skály, zaplál oheň. A u něho se sesedli muži. Asim stál opřen o skálu a upřeně se díval na ďáblovu horu. Ta do houstnoucí tmy vyzařovala červené světlo a naháněla hrůzu.

„Nikdy jsem žádnou horu svítit neviděl. Vypadá přímo ďábelsky. Jde z ní strach,“ pronesl zamyšleně.

„Musíme ale do ní. Teď už by jen scházelo, aby se tady vobjevili Navarové,“ řekl Imar.

„Ozval se mi v hlavě hlas Ykana. Sdělil mi, že jsou někde nablízku.“

„Jestli nás voni předběhnou, tak to bude strašný.“

„S tím musíme taky počítat. Pak by nám nezbylo nic jinýho, než se pokusit o nemožný.“

„Že se vůbec dostaneme k tý hoře, jsem pokládal za nemožný. A jsme u ní!“

„To nejtěžší nás čeká. A pokud přežijeme, tak máme před sebou cestu zpátky. Moc nadějí nemáme.“

„Teda to jsou pěkný vyhlídky,“ pronesl ironicky Imar a s Asimem stále hleděl na rudou horu.

KONEC SEDMNÁCTÉ ČÁSTI  

 

---