Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seUnuseableness
24. 11. 2006
2
0
1497
Autor
Sarlota.Alli
Já, tedy nepoužitelný prorok!
Chtěla bych napsat něco úžasného. Teď! Raz , dva tři - kluci napíšeme hit. Or something like that. Jak člověk pozná, že přišla ta chvíle? Jak? Vždyť já můžu jen sedět a čekat na myšlenku a pak ji prosit, aby neodcházela, aby se mnou zůstala, aby zrála, aby se stala geniální… Abych ji dokázala v pravé chvíli vyndat a použít. Zralou a dokonalou jako ovoce do Jogobely.
Mám pocit vlastní předurčenosti. Jako prorok Mohamed. Jen nevím, v čem ta moje předurčenost spočívá. A to i přes to, že jsem si celý život myslela, že to vím. Že budu lidi dohánět k slzám svým tancem, svými obrazy, svými šaty a teď bych vás měla dohnat k slzám tímhle.
Viděla jsem sama sebe na scénách největších divadel , bohužel jsem se k opravdovému baletu nikdy nedostala. Viděla jsem se v galeriích, vedle velikánů, jako průkopnice, bohužel známky průkopnického talentu nevykazuji. Viděla jsem se pyšnou uprostřed aplaudujícího davu, dávajíc polibek na tvář Karolíně Kurkové oblečené v mých šatech, bohužel dám sedmdesát skvělých šatů dohromady možná za život, ale rozhodně ne za sezonu.
Vidím sama sebe jako umělkyni beze jména, jejíž odkaz přetrvá na věky. Jako Vermeerovy techniky, Laurentův smoking pro dámy…. Kdo by si pamatoval jména, hlavně že po mě něco zbude.
A stejně jsem pořád jen někdo mezi někým. Chtěla bych malovat jako Vermeer, a kdybych chtěla psát písně, tak jedině jako Annie Lennox. Psát romány bych chtěla jako Helen Fieldng nebo jako Hornby.
Chtěla bych zachránit módu. Vrátit ji tam, kam patří. Móda přece není a nesmí být uměním. Návrhář nesmí být součástí kasty, pro kterou tvoří, návrhář musí toužit a z touhy tvořit krásu, kterou on sám nikdy neoblékne. Bohužel chci módu zachránit před jejím přirozeným vývojem, tak jako kdysi Dior…
Zastavte svět, prostě ho vypněte… Ale to už taky někdo napsal, oko co nás nutí se stydět samy za sebe už někdo namaloval, a od pana Balenciagy mám patrně na krku žalobu, za porušení autorských práv.
Nevím co mám vymyslet, do čeho kopat díry. Mám pocit, že svět je ementál, běžně porušující pravila jež jsou mi svatá. Předurčenému by asi nemělo být nic svaté. Měl by věšet záchodové mísy v centru města. Koneckonců, jméno toho člověka, co to udělal, si nepamatuji, jen si pamatuji ty železné konstrukce na nichž bylo zavěšeno nejrůznější sanitární zboží, přímo na Václavském náměstí. Jen se ptám proč ne rovnou na Hradě? A vsadím se, že ten člověk se snaží proslavit své jméno…
Vidíte? Utekla potvora!!! A teď tu už jen hloupě improvizuji a snažím se vzpomenout na ten geniální, vtipný, nezapomenutelný, průkopnický, všeříkající konec, co tu měl původně stát…
Mám pocit vlastní předurčenosti. Jako prorok Mohamed. Jen nevím, v čem ta moje předurčenost spočívá. A to i přes to, že jsem si celý život myslela, že to vím. Že budu lidi dohánět k slzám svým tancem, svými obrazy, svými šaty a teď bych vás měla dohnat k slzám tímhle.
Viděla jsem sama sebe na scénách největších divadel , bohužel jsem se k opravdovému baletu nikdy nedostala. Viděla jsem se v galeriích, vedle velikánů, jako průkopnice, bohužel známky průkopnického talentu nevykazuji. Viděla jsem se pyšnou uprostřed aplaudujícího davu, dávajíc polibek na tvář Karolíně Kurkové oblečené v mých šatech, bohužel dám sedmdesát skvělých šatů dohromady možná za život, ale rozhodně ne za sezonu.
Vidím sama sebe jako umělkyni beze jména, jejíž odkaz přetrvá na věky. Jako Vermeerovy techniky, Laurentův smoking pro dámy…. Kdo by si pamatoval jména, hlavně že po mě něco zbude.
A stejně jsem pořád jen někdo mezi někým. Chtěla bych malovat jako Vermeer, a kdybych chtěla psát písně, tak jedině jako Annie Lennox. Psát romány bych chtěla jako Helen Fieldng nebo jako Hornby.
Chtěla bych zachránit módu. Vrátit ji tam, kam patří. Móda přece není a nesmí být uměním. Návrhář nesmí být součástí kasty, pro kterou tvoří, návrhář musí toužit a z touhy tvořit krásu, kterou on sám nikdy neoblékne. Bohužel chci módu zachránit před jejím přirozeným vývojem, tak jako kdysi Dior…
Zastavte svět, prostě ho vypněte… Ale to už taky někdo napsal, oko co nás nutí se stydět samy za sebe už někdo namaloval, a od pana Balenciagy mám patrně na krku žalobu, za porušení autorských práv.
Nevím co mám vymyslet, do čeho kopat díry. Mám pocit, že svět je ementál, běžně porušující pravila jež jsou mi svatá. Předurčenému by asi nemělo být nic svaté. Měl by věšet záchodové mísy v centru města. Koneckonců, jméno toho člověka, co to udělal, si nepamatuji, jen si pamatuji ty železné konstrukce na nichž bylo zavěšeno nejrůznější sanitární zboží, přímo na Václavském náměstí. Jen se ptám proč ne rovnou na Hradě? A vsadím se, že ten člověk se snaží proslavit své jméno…
Vidíte? Utekla potvora!!! A teď tu už jen hloupě improvizuji a snažím se vzpomenout na ten geniální, vtipný, nezapomenutelný, průkopnický, všeříkající konec, co tu měl původně stát…