Jak jsem spasil Marii (2)

 

Prosím vás, pochopitelně že jsem neplánoval, že tam půjdu pěšky, ale musel jsem najít vhodné místo pro vtělení. Navíc nebylo radno vzlétnout před setměním. Už několik našich to odneslo, když si z nich kdejaký mizera s kvérem udělal cvičný terč. Zbývalo pět minut. Konečně mi tma přišla dostatečně hustá, abych se do toho pustil. Musel jsem shodit kabát i košili. Vsadím se, že než se vrátím, někdo mi je ukradne. Víte vy vůbec, co lidí jsem musel stáhnout z kůže, aby bylo na tříčtvrteční kabát?

Na zádech mi narostl pár silných blanitých křídel – dárek za poslední úspěch, při kterém jsem spasil svět. Zkusmo jsem jimi zamával. Vichr byl tak silný, že odhodil řadu přeplněných kontejnerů přes celý blok. Vznesl jsem se.

Nabral jsem výšku a vší silou mávl křídly poprvé. Ocitl jsem se nad Frankfurtem. Mávl jsem podruhé a málem se zapletl do Eiffelovky. Po třetím mávnutí jsem minul Azory a čtvrté mě doneslo až nad Bermudy. Tam jsem trochu zkorigoval směr a mávl křídly popáté. Castro na mě vypálil raketu s plochou dráhou letu. S díky a s krátkým vzkazem, že doma už mám dvě, jsem mu jí poslal zpátky. Konečně po šestém mávnutí, během něhož jsem minul letku záchranářských vrtulníků letící tam a potkal dva čerty s černými dušemi letící odtamtud, jsem pod sebou uviděl loď. Už šla ke dnu. Ačkoliv tam měli o sedm hodin méně než u nás, a tedy slunko solidně pražilo do zvířené hladiny, byli všichni plně vytíženi zachraňováním vlastních bezcenných živůtků natolik, že jsem mohl celkem nerušen přistát. Paluba lodi už byla značně nahnutá. Příď zmizela pod hladinou. Do všeobecného zmatku se ozývaly úsečné povely posádky, spouštějící záchranné čluny. Historie se opakuje. Zase jich měli málo. Bělouškové pobíhali sem a tam mezi lidmi a hledali své chráněnce. Anděl – tfuj – Desdemon, stojící na dolní palubě, se na mě vyčítavě podíval a zakřičel: „Huš, čerte. Nosíš smůlu. Tohle už je v průběhu třech měsíců potřetí, co jsem přišel o kunšafta! To je spiknutí! Budu si stěžovat!“

„Blekty blekt, běloprdeláči!“ Nechal jsem ho nadávat a radši začal hledat. Křídla zmizela a já se vydal po levoboku k přídi. Kapitán stál u zábradlí před můstkem a snažil se vyděšené pasažéry uklidnit tím, že na ně hulákal z megafonu. Aspoň že byl střízlivý. Všude kolem lodi plavaly mercedesy, BMW, chryslery, fordky a také nějaké mrtvoly. Ne víc než deset. Rudé vlasy jsem mezi nimi nenašel. Nezbylo než doufat, že na tu …Danielu někde narazím. Vlastně jsem ani nevěděl, jestli jí mám hledat mezi smetánkou nebo v turistické třídě. „Zrzavé vlasy, zrzka,“ brblal jsem si a prodíral se jankovitým davem, dávaje přitom bedlivý pozor na míjené kštice.

První rusovláska byla asi osmdesátiletá dáma z lepší společnosti. Vlasy měla obarvené. Přesto jsem se jí zeptal na jméno.

„Gerda, milánku. Jsem Gerda, ne Michaela,“ řekla. „A snad by jste se měl obléct, pokud nechcete k břehu doplavat. Ale to bych vám neradila. Tady se to jen hemží žraloky.“ Píchla mě ukazovákem do žeber. „No, na vás toho moc není,“ dodala ještě a vlezla do člunu. Nedbal jsem její nepatřičné narážky na mou plně estetickou a obdivuhodně in působivou štíhlost a postupoval dál. Druhá se jmenovala Jenna a také už seděla v člunu. Třetí byla asi osmnáctiletá slečinka, mající na těle tolik zlata, že kdyby náhodou chtěla přepadnout do moře, ani já bych jí nebyl s to vytáhnout. Jmenovala se Gabriela. Další byla Mína, potom Eleonor, Klára, Kristýna, Isabela a poslední Gertruda. Sharon nikde. Pro jistotu jsem se ubezpečil, že jsou na člunech všechny zrzky. Byly.

Potom nastal další problém. Jak pryč z lodi. Ke dnu jsem s ní jít nechtěl, ale vzlétnout jsem také nemohl. Jakmile byla většina cestujících v bezpečí, začali lelkovat kolem. Mimoto byla posádka vyzbrojena. Nepochyboval jsem, že kdyby měli zahlédnout čerta, bez skrupulí by z něj nadělali řešeto. Jediné co mi zbývalo bylo vzpomenout si na formuli pro přeměnu v nějakou aquafilní potvoru. Jenomže jako naschvál jsem si na žádnou vzpomenout nedokázal. Proč taky. Jsem přece středoevropan. Jak si mám pamatovat zaříkadla pro přeměnu v mořského živočicha, když se k moři dostanu jednou za uherák. Pamatoval jsem si ještě tak kapra - možná.

Když už to vypadalo opravdu špatně, uslyšel jsem hluk rotorů. Vrtulníky, hurá! Právě včas. Docela živě jsem si uměl představit, jak bych se musel utopit, abych se z lodi vůbec dostal. Než by mě proud zanesl k pobřeží, žraloci by mě okousali tak, že bych dorůstal nejmíň týden. O to jsem vážně nestál.

Chytil jsem se chlapíka na laně a nechal se vtáhnout dovnitř. Brzy jsme byli plní. Pilot místo neštěstí ještě jednou obkroužil a potom stroj otočil k severovýchodu. Letěli jsme do Ameriky.

Poblíž přístavu v Panamě nás nahnali do nějaké budovy, myslím, že to byl nějaký zkrachovalý sklad tabáku nebo třtiny nebo bavlny nebo možná tropického ovoce, naházeli na nás deky, napájeli nás po čertech silnou kávou a po skupinkách nás pouštěli k telefonu. Šance na úprk nulová. No nemám já pech?

Na dlouhé lavici hned vedle mne seděl asi osmiletý kluk. Potahoval nosem, živýma očima těkal kolem a vůbec vypadal jako předávkovaný kofeinem. Nevím, ale děti by kafe pít neměly. Myslím, že jim neprospívá. Ale Panamáci na to zřejmě mají jiný názor. Kluk najednou zavětřil, vypoulil na mě oči a řekl:

„Ty jsi čert, viď?“

Až ve mně hrklo.

„Ale kdepak,“ ošil jsem se a pokusil se o smích. Bezúspěšně. Děti nás prostě okamžitě odhalí. To mají z toho, že je dospěláci ustavičně krmí těmi pitomostmi o plamenech pekelných. Prosím vás, já jsem tam byl. Kromě kotelen je tam zima jak v morně. Proč by asi tak měli čerti kožichy? Pro parádu? No jak z toho ta děcka potom nemají blbnout, že?

Znovu jsem se pokusil o milý úsměv a řekl jsem: „Jaký já jsem čert, prosím tě. Vždyť se na mě podívej.“ Ukázal jsem mu náměstíčko na temeni, na kterém, a to podotýkám, nebyl ani jeden roh. Natožpak dva!

„Smrdíš sírou,“ nedal se odbýt fracek.

Dámička na druhé straně, podle vzhledu z latinské Ameriky, to zaslechla a zavětřila také. Ve tmavých, divokých očích jsem ji uviděl, že to cítí zrovna tak.

„Na lodi přece hořelo,“ pokusil jsem se o chabý odpor.

„Nehořelo.“

„V kotelně hořelo,“ odsekl jsem přesvědčivě. „Já jsem tam byl totiž topič.“

„Zase kecáš,“ zakvičel a současně se rozhlížel kolem, jestli ho všichni poslouchají. „Lady Marie byla dvoumotorový diesel. Náhodou to vím, protože o lodích vím skoro všecko.“

„Chytil naftový motor!“

„Nebyl tam žádný kouř.“

„Pouštěl jsem ho do moře.“

„Voda nebublala.“

„Kouř se měnil v kostky ledu a ty šly hned ke dnu.“

„Voda měla přes sedmdesát Fahrenheita.“

„Hlouběji byla ledová.“

„Kecáš, kecáš, kecáš, čerte!“ Kluk na mě ukázal prstem, vstal a znovu se rozhlédl. „Je to čéééért!“

To je neuvěřitelné, co dokáže s děckem trocha kofeinu. Raději jsem zmlkl a dělal hluchého. Ale spratek se nenechal tak snadno odbýt.

„Jestli nejsi čert, tak se pokřižuj.“

Docela jsem se při té představě rozklepal.

„Říkal jsem to! Já to říkal!“ křičel parchant a nepřestával na mě ukazovat prstem. „Říkal jsem, že je čert. Nechce se pokřižovat!“

Lidé se začali ohlížet a v prstech mladé Američanky se objevil malý stříbrný krucifix – tfuj. Pochopil jsem, že jde do tuhého.

„Tak se pokřižujte, člověče,“ zavolal na mě nějaký Němec arabského původu lámanou angličtinou. „Kdo má toho smrada pořád poslouchat.“

„Nemůžu,“ řekl jsem popravdě. „Já nejsem křesťan…“ snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil, protože jsem seděl v jednom malém baráčku s asi stovkou ortodoxních jihoamerických věřících, ale nezvládl jsem to. Nakonec to ze mě stejně vypadlo: „…tfuj!“ V místech kam dopadla slina podlaha prudce zajiskřila. Kluk zaječel, slečna vypískla a všichni začali hulákat.

„No tak jsem čert! No a co!“ zaburácel jsem a rozepnul křídla vysoko nad hlavu. „Vadí tady snad někomu, že jsem čert?!“

Lidi dokonale ovládl bůžek Pan. Vyskočil zrovna zprostřed podlahy, křísl kopýtkem, spiklenecky na mě mrknul a začal divoce fučet do flétny. To byl najednou mazec.

Lidé pobíhali sem a tam, vráželi do sebe navzájem až kosti praštěly, potom rozrazili dveře a začali prchat. Zamával jsem křídly a v zuřivých vírech vichřice se vznesl ke stropu. Řekl jsem jim ať uhnou, chtěl jsem totiž proletět, ale z mého hrdla se ozvalo jen neartikulované zavrčení. Lidé si to vyložili po svém, takže šílenství dostoupilo vrcholu. Někdo ve dveřích upadl a ostatní se po něm bezohledně prošli. Žena křičela, naříkala bolestí, potom jen vydávala přidušené vzlyky. Nakonec umlkla. Mlátil jsem křídly o strop. Pořád jsem hledal způsob jak se dostanu ven, ale všechna okna byla chráněna drátěnou sítí. Hala se nakonec přeci jen vyprázdnila. Pan přestal hrát, zazubil se, vysekl mi poklonu a zmizel.

Ve veřejích vrat zůstala jediná zhroucená postava. Ležela na podlaze obličejem k zemi, kolem ní se šířila kaluž tmavé krve. Přistál jsem. Její anděl – tfuj - strážný mi vyšel naproti.

„Buliku, Buliku. Tohle je tvoje vina,“ řekl mně vyčítavě nad ušlapaným tělem.

„Ne, bělouši,“ zavrčel jsem. „To teda není.“ Prošel jsem dveřmi a znovu vzlétl.

Nemusel jsem mrtvou otáčet, abych věděl, kdo je. Opodál se v prachu povaloval stříbrný křížek.

---