NETYPICKY NA POŠTĚ

Že asi vážně budu pošťákem, jsem si uvědomil v tu chvíli, když jsem vyfasoval modrou uniformu. A když jsem si jí doma před zrcadlem na sebe oblékl, tak se mne zmocnil pocit opravdového pošťáka. Nedalo mi to a rozhodl jsem se s ní projít venku. A hned před domem jsem potkal svého souseda z patra pana Bezouška.
„Zdravím sousede, to jdete na maškarní?“ zněla jeho otázka.
„Až maškarní bude, tak si určitě tuhle uniformu vezmu. Ale tohle je také můj pracovní oděv,“ odpověděl jsem.
„Tak vy jste se dal k poště. To už tedy opravdu na ní berou každého pitomce.“
„Jsem tam sice jen krátce, ale pitomců je tam opravdu k vidění dost.“
„To se tedy ani nedivím, že jste tam šel dělat.“
„A víte, že já také ne,“ pronesl jsem a pan Bezoušek odkráčel s protaženým obličejem.
 Druhý den ráno jsem nastoupil do autobusu. Někteří cestující si modrou poštovní uniformu spletli s uniformou revizora, načež zavládla menší panika.
„Zachovejte klid. Já jsem pošťák, a to opravdický!“ řekl jsem všem nahlas a všichni na mne užasle zírali po celou dobu, co jsem jel v autobuse. 
  Po vystoupení na zastávce u pošty jsem nějakým řízením osudu sešel z chodníku. To jsem si plně uvědomil, když kolem mne projížděla troubící vozidla, přičemž jsem byl překvapen, že mi nadávají i řidiči poštovních aut.
 Lehce otřesený po úderech od zpětných zrcátek jsem poté vrávoravě šel po chodníku a náhle se mi do cesty připletl vyděšený kolega Voříšek. A než jsem se nadál, tak došlo k nechtěnému berany, berany duc.
„Máte tvrdý čelo,“ zkonstatoval jsem poté, co jsme se oba ocitli vsedě na chodníku.
„Vy taky. A jdete mi akorát do rány!“ vyhrkl on.
„To byla fakt teda rána.“
„Potřeboval bych pomoc s jedním kolegou, který je indisponován alkoholem.“
„Už takhle po ránu?“
„To se mu občas stává. Ale on rychle dokáže vystřízlivět, má v tom už praxi. Je támhle u popelnic,“ sdělil mi Voříšek. Za chvíli jsme k nim došli a u nich se mi naskytl pohled na kolegu Patočku.
„Jak to, že nehraje hudba? Kde to sem?“ ptal se zmateně a opíral se o popelnici.
„Stačí sprcha s kafem a bude zase fajn. Jen ho musíme nějak dostat nenápadně na poštu,“ řekl mi Voříšek.
„Mám nápad. Támhle je nějaký velký koberec. Vněm ho proneseme!“ navrhnul jsem. A za chvíli jsme zabaleného kolegu nesli v koberci ke vchodu pošty. Problém mi nastal při pokusu o otevření dveří. Nějak jsem nemohl dosáhnout na kliku. A tak pan Voříšek dostal nápad a otočili jsme se s kobercem, tak aby je otevřel on. Jenže přitom jsme pod tíhou kolegy v koberci zavrávorali. Následně se několika příchozím zaměstnancům naskytl pohled na dva pošťáky, kteří se točí dokola za podivných pohybů s kobercem na ramenech. K našemu zděšení začal zabalený Patočka v koberci zpívat, přičemž nám někdo konečně otevřel dveře. Nenapadlo nás nic jiného, než začít zpívat stejnou písničku a takhle projít kolem vrátnice, ve které seděla podřimující dvojice mužů z bezpečnostní agentury. Zpěv je probudil a oni se zkoprněle na nás zadívali s otevřenými ústy dokořán. Rovnou jsme si to namířili do šaten, kde byla také sprcha. Na dlaždičkách nám však podjely nohy, načež následovalo rychlé přemístění se pod sprchu, jíž jsem se nechtěně zachytil. To mělo za následek prudké vystříknutí studené vody a vzápětí se šatnou rozlehl trojitý výkřik pošťáků.

KONEC PRVNÍ ČÁSTI