Nenávist

Když jsem snědla všechny ty prášky, neuvědomovala jsem si vůbec chybu mého činu. Vlastně jsem si chybu nepřiznala ani tehdy, když mě odvezli na psychiatrii a skoro ani celý pobyt na ní. Ono totiž přiznat selhání je těžké a pro někoho je to nadlidský výkon. Sama jsem si myslela, že to nikdy nedokážu, ale spletla jsem se. Teď už vím, že nic pro mě není nadlidským výkonem, vím, že zvládnout se dá „všechno“.

Asi před rokem jsem zkolabovala. Proč? Tak tuto otázku v dnešní době pokládám i sama sobě. Nezvládala jsem školu, problémy v rodině, trable s kamarádkami a k tomu jsem se ještě neustále trápila jinými, teď už můžu říci, kravinami. Už odmala jsem měla skvělý dětství a vyrůstala jsem v rodině, která mě milovala a já si svých rodičů hodně moc vážila. Sama už ani nevím, kdy nastal zlom, který mi asi změnil zbytek mého života. Už když jsem byla malá holka, tak jsem byla naivní. Vždycky jsem si myslela, že když napíšu Ježíškovi dopis, dám ho za okno a rychle usnu, tak si ho odnese a na Vánoce mi přinese všechny mé vysněné dárky, ale teď už vím, že i tohle byla jedna velká lež. Prostě a jasně z toho všeho vyplývá jedno a to, že už od dětství jsem byla já a nejen já, ale i všechny děti klamány. Je pravda, že tohle je lež, která je v prospěch dětí a která se dá odpustit, ale právě takovým nevinným lhaním vše začíná.

Jednoho „krásného dne“ jsem už nic nezvládala a představte si dítě, které něco nezvládá. Jak tomu malému človíčku může asi být? Říkám si, že když něco nezvládám teď, jak budu moci žít v dospělosti, vždyť mě ten krutý život zničí a nikdo z nás se nenechá dobrovolně ničit. Proč tedy nemůžu ukončit krutou realitu ještě dříve, než mě pohltí a skoncuje se mnou ona? Přesně takové otázky si každý pokládá před hříšným činem, který chce udělat. Ale teď bych měla říci, jak jsem se já dostala na tu pověstnou psychiatrii.

Ani sama nevím, kdy to přesně začala, ale od jisté doby jsem si všechno moc brala. Nikdo si toho moc nevšímal a já si čím dál tím víc užírala ve své samotě a před okolím jsem se snažila nadále dělat tu spokojenou a veselou holku, která všechno bere s nadhledem. Přesně tak! Takovou mě okolí vnímalo a já nemohla zklamat. Už na základní škole si o mě všichni mysleli, bůhví jaký nejsem dítě štěstěny, ale opak byl pravdou. Většina lidí mě vnímala jako holku, která nemá problémy doma, která se celkem dobře učí a s kterou se bavilo spoustu lidí, skoro každý učitel ji měl rád, protože vždy byla buď naučená nebo si vše pomatoval z minulých hodin, ale jak už jsem jednou psala, opak byl pravda. Doma na mě kladli čím dál tím větší břemeno a tím se odvíjeli všechny okolní věci.

Rodiče si mysleli, bůhví jakého génia nemají doma, ale génius si až pozdě uvědomil, že na spoustu věcí prostě nemá. Moje matka si vždy myslela, že gymnázium je pro žáky všestranně nadané, a tak se rozhodla, že tam za každou cenu dostane i mě. Bohužel se nemusela moc snažit, protože já, ani nevím jak, jsem udělala přijímací zkoušky a oni mě s radostí přijali. Už když jsem šla první den do nové školy, věděla jsem, že to není škola pro mě a že tu nebudu šťastná. Nikdy jsem nebyla učební typ, ale bohužel jsem si toho hodně pamatovala a učila jsem se jen, když šlo do tuhého. Postupem času jsem, ale ztrácela svou schopnost pamatování a ve škole šlo všechno se mnou z kopce. Začala jsem dostávat čím dál tím více horších známek a sama jsem z toho byla nešťastná, ale bohužel jsem nebyla sama. Ani mojí matce se to nelíbilo, proto začaly kruté tresty, které mě přímo drtily.

Nesnášela jsem školu a nesnášela jsem svou matku. Každý den pro mě byl jako boj o holý život. Už při probuzení jsem si uvědomovala, že musím zase prožít něco hrozného, něco co mě nebule milé. Měla jsem čím dál více a více problému. Všechno se to ve mně nahromadilo a já byla jak hromádka neštěstí. Musela jsem se užírat ve vlastní samotě, kterou jsem tak nesnášela. Nerada jsem byla sama, ale teď jsem byla sama úplně na všechno. Nikomu jsem neřekla o mých problémech, protože jsem myslela, že mě nikdo nechápe a že mě všichni chtějí jenom ničit. Bohužel jsem postupem času přestala věřit i mé nejlepší kamarádce a to byl ten zlom, který ve mně vyvolal tu hroznou touho skoncovat se vším. Snažila jsem se nějak překonat strach z problémů, které na mě koukali ze všech stran a které mě pohlcovali den ode dne více. Moje kamarádka pomalu ale jistě začala zjišťovat, že jsem k ničemu a že si se mnou už ani nemůže dojít na limonádu. Byla jsem tak uzavřená do sebe, že jsem ani nedokázala zaměřit se na nic jiného než jen na své trápení a moje mysl byla pohlcena tím strašným strachem. Beznaděj, která mě provázela každý den a která mě nenechala ani na chviličku vydechnout, byla tak příšerná, že jsem to už psychicky nevydržela. Byla jsem na dně jak psychicky tak i fyzicky. Nedokázala jsem se soustředit na nic, a proto jsem se rozhodla, že bude lepší, když se svojí beznadějí a strachem skoncuji dřív než ona se mnou.

Přesně si již nepamatuji ten den, který se pro mě stal osudným, protože mě na psychiatrii, tak zblbli, že už si na ten můj životní zlom vzpomínám jen po částech. Jistě si však pamatuji, že jsem byla zase na dně a mé ráno bylo, tak psychicky náročné, že jsem ani nebyla schopna dorazit do mé „vysněné“ školy. Moje máma odešla brzy ráno a já jsem prostě zůstala doma. Nedokázala jsem ani vylézt z mé vyhřáté postýlky. Když jsem se konečně odhodlala vstát, šla jsem rovnou za nosem a ten mě táhl do naší domácí lékárničky. Byla jsem tak zničená, že jsem jako východisko viděla jediné řešení a to že skoncuji se svým beznadějným životem, s životem, který mě den ode dne více ničil a trápil.

Více ani méně si z toho rána nepamatuji. Potom už jen vím, že jsem se probudila v nemocnici, kde nade mnou stál doktor a moje máma. Nikdy jsem ji neviděla takhle na dně. Brečela a nebyla schopna jediného slova. Jenom se na mě upřeně dívala a hladila mě po vlasech. Potom si vyndala kapesník a otřela si své slzy, které ji rozmazaly její jindy dokonalý make-up. Najednou se ke mně sklonil doktor a řekl: „Holka, co tě to na padlo!“ a pak už jenom přišla sestra a v ruce držela velkou injekční stříkačku, jelikož se bojím jehel už odmala, tak jsem radši zavřela oči a ten den je už neotevřela.

Druhý den jsem se probudila na psychiatrické léčebně, kde okolo mě každý skákal, jak kdybych byla právě narozený děcko. Moje máma byla jak vyměněná. Přinesla mi spousty sladkostí a všeho možného, jediné co však zapomněla bylo učení. Divila jsem se, protože její prioritou, a tím pádem i mou, je přece škola. Dokonce za mnou přišla a řekla mi, že jsem její malá holčička, která ji moc ublížila.

Uplynul týden a já se pomalu vzpamatovávala ze všeho co se stalo. Každý den jsem musela docházet k psychologovi, s kterým jsem si bezvadně popovídala a který mi vysvětlil, že problémy se dají řešit i jinak. Začala jsem být po dlouhý době šťastná. Jenom mi vrtalo hlavou, co je s mámou. Nikdo mi nic nechtěl říct a táta vždy jen odpověděl: „Neboj maličká!“ Ale tahle věta mě moc, vlastně vůbec, neuklidňovala. Ale pak se to stalo. Jednoho krásného dne jsem šla zas za svým psychologem. Hned když jsem k němu vešla, řekl mi, že pro mě dvě zprávy. Jedna byla dobrá a jedna špatná. Samozřejmě začal tou dobrou. Byla jsem celá natěšená, co mi řekne, ale pak z něj jen vylezlo, že zítra jdu domu. Ve mně úplně hrklo. Byla jsem jak opařená čajem. Nechtěla jsem domu, představa té kruté reality, co mě čeká a nemine, byla tak stěžejní, že na mě zas všecko padlo. Než jsem ale stačila něco říct, tak pan doktor začal povídat druhou zprávu. Posadil se vedle mě a řekl, že musím být statečná. Najednou mě chytil za ruku a začal mluvit: „Tvoje maminka nezvládla psychicky tvůj kolaps. Tři dny poté, co jsme tě odvezli k nám na psychiatrii, skočila z mostu.“ Nikdo si nedokáže představit, co to pro mě znamenalo. Najednou se mi zhroutil zase celý svět. V hlavě se motaly spousty věcí, ale pan doktor bez přestání pokračoval. „Holčičko, maminka, leží v patře nad tebou a léčí se stejně jako ty před ní. Myslím si, že by jsi se za ní měla jít podívat a psychicky ji podpořit. Protože ona tu při tobě také stála a to ve dne i v noci a protože po té nehodě je odkázána na kolečkové křeslo.“ Najednou se odmlčel a čekal. Čekal na mou odpověď, které se bohužel nedočkal. Zavládlo ticho.

Nevěděla jsem , co dělat, a proto mě nenapadlo nic jiného než utéct. Jenomže stačilo si stoupnout a já nemohla dál. Motala se mi děsně hlava, bylo mi špatně a najednou jsem se zhroutila. Byla jsem zase na začátku. Všechny moje léčby a terapie byly k ničemu. Já zas byla ta zničená a na dně holka, co jsem přišla před měsícem.Beznaděj zas ve mně převládala. Neustále se mi v hlavě motaly otázky, proč mi to udělala? proč mi zas zničila život? proč mě ani teď nepodržela? proč? proč? proč? Byla jsem zas na dně. Na psychiatrii si mě nechali další týden a ten jsem celý probrečela. Celý dny jsem ležela na posteli a koukala z okna.

Jenomže pak se ve mně něco zlomila. Uvědomila jsem si, že nade mnou někde leží moje máma, která je jenom moje a nikoho jiného. Najednou jsem začala vnímat věci jinak. Cítila jsem se provinile a musela neustále myslet na mámu. Rozhodla jsem se tedy, že se za ní půjdu podívat, jelikož jsem nechtěla, aby to někdo věděl, tak jsem se za ní vydala hned po obědě. Ale jakmile jsem se podívala oknem z chodby do jejího pokoje, bylo mi na nic. Viděla jsem ji tam. Bezvládně ležela na postel a plakala. Moje máma plakala. Samotný se mi tomu nechtělo věřit, protože ona nikdy nebyla sentimentální. Nechtěla jsem k ní vejít, ale nohy nade mnou vyhrály a já vešla. Když jsem za ní vešla, nesnažila se dělat tu statečnou matku, jak u ni bylo zvykem, ale rozbrečela se ještě víc. Bylo mi tak smutno, že jsem ji ihned objala a řekla: „Mám tě ráda, maminko!“ A potom už bylo jen ticho a my seděly na té posteli v objetí.
       
               Od té doby se toho u nás hodně změnilo. Sice máma je na vozíku, ale také si uvědomila, že jsem v životě zatím nebyla šťastná a ona se rozhodla, že mě šťastnou učiní. Přestoupila jsem na „zdrávku“ a včera jsem bez problému odmaturovala. Ani jsem se dlouho nerozmýšlela, co dál po ní budu dělat, protože je mi jasné, že se chci starat o mámu a o lidi, kteří mají stejné postižení. S mámou jsme obě všemu vděčné a navzájem si nic nevyčítáme. Obě i s tátou žijeme skvělý život, za který jsme vděčný. Akorát je mi trochu líto, že štěstí stálo tolik utrpení.