365

Petr nenáviděl podzimní rána. Připadalo mu že jsou všechna stejná. Šerá, zamlžená, plná rozkladu a bezútěšnosti. Slunce se objevilo jen málokdy. Na  pár hodin lechtalo vzduch vybledlým zlatem a pokoušelo se ohřát zemi. Jinak nebi vládla jednolitá armáda olověných mraků. Svět ztrácel barvy.  Nořil se do smutné šedi a ta se pak z budov,holých stromů a chladného větru vkrádala do myslí lidí.

Petr se převaloval v posteli a odhodlával se k tomu aby vstal.Nechtělo se mu. Okno zůstalo pootevřené celou noc a vzduch v pokoji byl studený. Na koberci leželo pár žlutě zbarvených listů. Petr se podíval na budík. Měl půl hodiny na to aby se nasnídal a šel na autobus do práce. S povzdechem ze sebe nakonec shodil peřinu a natáhl si rifle a triko ležící smačkané u postele. Pak si ale vzpomněl ,že mu šéf volal aby si vzal něco slušnějšího kvůli schůzce s novým klientem. Petr se už pět let živil jako fotograf a příležitostný grafik. Byl samouk. Začal jen tak z nudy. Nějací přátelé ukázali jeho práce a fotky jiným přátelům, slovo dalo slovo a zaměstnala ho malá reklamní agentura na okraji města. Plat nebyl nijak závratný ,ale tamtamy mezi klienty udělaly svoje. Firmy si ho objednávaly na určité zakázky takže majitel reklamní agentury se stal spíše manažerem než přímým zaměstnavatelem.

Petr otevřel skříň v rohu velmi spoře zařízeného pokoje  a vytáhnul sako a bílou košili. Oblékl si  je místo trička. Tři knoflíčku pod krkem nechal nezapnuté.

V kuchyni zapnul kávovar. Ten začal okamžitě prskat a syčet. Ve skleněné konvici zbyla ještě nějaká káva od včerejška a po kapkách k ní přibývala nová. V lednici byla trocha zeleniny a máslo. Petr všechno vytáhnul na kuchyňskou linku a udělal si dva obložené chleby. To co zbylo strčil do papírového sáčku. Svačina se v práci občas hodila. Někdy nebyl ani čas zajít si na oběd. Petr rychle dosnídal a vydal se na autobus.

V kanceláři narazil na šéfovu asistentku a sekretářku Marii. Zírala zamyšleně na monitor počítače.

„Ahoj“

Nereagovala.Vůbec nezaregistrovala něčí přítomnost.

Petr to zkusil znovu. Tentokrát víc důrazněji.

„Ahoj!“

Marie sebou trhla a podívala se na něho.

„Ahoj! Promiň jsem nevyspalá. Včera nás zase vytopili sousedi. Máme měsíc novou kuchyň. Dýha se z té vod y pěkně sloupla. Až do rána jsme se hádala se sousedem o tom kdo to zaplatí.

„ A vyhrála si?“

„Ani ne.Spíš jsem použila spoustu nelichotivých přirovnání co jazyk nabízí…“

Petr na znamení porozumění zvedl obočí a ohrnul spodní ret. Natáhnul se po klice dveří s nápisem „umělecký vedoucí“, ve stejný okamžik se dveře otevřely a vyběhl z nich menší muž středních let v nažehleném obleku.

„Á, výborně! Už jste tady! Pojďte dál, musíme napřed něco probrat…“

Loik (tak se ředitel reklamní agentury jmenoval, měl předky odněkud z Francie) vtáhnul Petra do kanceláře a přibouchnul rozrušeně dveře. Chvíli rázoval po místnosti a mnul si ruce. Nakonec se posadil do velkého křesla za stolem z hliníku a skla.

„Mám pro vás práci Petře…“ začal.

„Výborně…“

Loik znervózněl. Povolil si kravatu a opřel se. Bubnoval prsty o sklo.Klouzal očima po papírech ležících bez ladu a skladu.

Petr čekal. Nechápal z čeho je šéf tak nervózní.

„Náš nový klient…má trochu…neobvyklé požadavky…“

Petr pokrčil rameny. Za těch pět let se setkal se vším možným. Většinou se snažil vyhovět. Rychle pochopil, že se spokojeným zákazníkem je to jako s kočkou. Vrací se tam kde ho dobře nakrmí.

„Neobvyklé požadavky? Chce abych fotil kanály?Mrtvolky zvířat?

Loik se zasmál. Položil obě ruce na stůl dlaněmi dolů.

„Chce abys fotil ho, pro jeho vlastní potřebu…“

„OK, v tom nevidím žádný problém…“

„Máš ho fotit každý den po dobu jednoho roku. Pokaždé ráno v sedm hodin u něj doma. Portrét…“

Petr poposedl.

„Rok?“

Byl to skutečně neobvyklý požadavek. Bylo jasné, že ten člověk bude dobře platit jinak by Loik na takovou věc nikdy nekývnul.Z nějakého důvodu nabídka v Petrovi vyvolávala zvědavost. Člověka který chce být fotografován každý den v sedm hodin ráno po dobu jednoho roku nepotkáte každý den. Navíc to mohla být docela zajímavá zkušenost. Představa brzkého vstávání sice byla trochu děsivá ale zvědavost nakonec zvítězila.

„Dobře…beru to…kdy mám začít?“

Loik vypadal jakože se mu hodně ulevilo. Rozzářil se. Odněkud ze šuplíku vylovil nepopsanou obálku a podal ji Petrovi.

„Tady jsou všechny potřebné informace.Začneš zítra. Peníze budeš dostávat šekem pravidelně každý měsíc.“

Petr vzal obálku a přeloženou na půl si ji strčil do vnitřní kapsy saka.

Následujícího rána stál Petr před domem na určené adrese kterou našel v obálce. Za těžkou kovanou bránou se ježila zanedbaná zahrada. Ovocné a okrasné stromy byly obrostlé psím vínem.Živý plot už dávno ztratil pečlivě udržovaný tvar a cestou vedoucí k domu prorůstaly trsy trávy a pampelišek. Dům byl také z části porostlí břečtanem. Secesní průčelí z litiny mělo travně zelenou barvu.  Zaprášená okna byla zastíněná těžkými záclonami. Dům vypadal dlouho neobydlený.Pustý a prázdný.

Petr se opřel do kliky ukované do tvaru hráškových úponku. Brána se bezhlučně otevřela. Pod nohama mu zavrzal  bílý písek cesty. Čím blíž Petr přicházel k domu tím víc se mu zdálo že dům před ním roste do výšky i šířky. V jednom okamžiku to vypadalo jakoby chtěl zastínit oblohu a sklonit se nad příchozím.

Petra napadlo, že taková nemovitost musí mít obrovskou cenu. Každý detail od sklepních okýnek až po zvláštně zahnuté chrliče byl dokonale vyvážený a ladil s celkem. Zřejmě měl stavbu na svědomí velmi zdatný architekt.

Skrz mraky se prodralo bledé slunce. Několik štěbetajících vrabců poskakovalo po holých větvích jabloně a pokukovalo po návštěvníkovi. Zahrada plná plodů které nikdo na podzim nesbíral se stala domovem nejrůznějších ptáků a zvířat. Ve stínu vrby u malého jezírka s lekníny pochodovali v dvojstupu mravenci. Převrácený sud se stal domovem potulných koček. Všechno si žilo po svém, ignorujíc okolní svět. Pán domu už několik let nevycházel a zahrada už dávno zapomněla jeho podobu.

Petr vystoupal po schodech ke dveřím a zazvonil. Chvíli se nic nedělo. Potom zaslechl přibližující se kroky. V zámku zarachotil klíč a odsunula se petlice. Dveře se otevřely. Za nimi stál starší muž v obleku s červeným motýlkem.

„Pojďte dál!Čekám už na vás…ale nemějte strach. Jdete právě v čas.“

Muž ani nečekal na odpověď na místě se otočil a zmizel někde za rohem. Petr za sebou zavřel dveře. Krátká předsíň se otevřela ve velkou halu se širokým schodištěm do patra a ochozem. Kolem dokola stály police až po strop plné knih. Některé měly prastaré kožené vazby jiné nebyly víc jak rok staré.

„Pojďte prosím dál, sem nahoru!“

Petr vyšel po schodech do patra. V jednom rohu ochozu byla sedací souprava s malým kulatým stolkem.

„Posaďte se prosím…“

Muž nalil kávu z konvice do dvou porcelánových hrnků. Jeden přisunul k Petrovi.

„Pan Wolf?“zeptal se Petr

„Ano.Promiňte zapomněl jsem se představit. Víte…proč jsem si vás najal?“

„Pan Loik mi o tom řekl…“

„Výborně…“

Petr si prohlížel tvář muže před sebou. Zdála se být bezvěká. Tmavé oči s hustými řasami, ostře řezaná tvář, aristokratický nos a úzké rty.

„Jak chcete abych vás vyfotografoval?“

„Portrét. Celou tvář, každý den stejně…“

Petr se ošíval. Otázka ho pálila na jazyku. Nakonec se odhodlal.

„Co budete s těmi fotografiemi dělat?“

Wolf si upravil motýlka a zadíval se Petrovi do očí.Usmál se. Místo odpovědi se zeptal:

„Tak, můžeme začít?“

Petr nejistě přikývnul. Vytáhnul fotoaparát z obalu a nasadil film. Skrz hledáček zaostřil.

„Jen jednu fotku…“

„Jen jednu fotku?“

„Věřím ,že pro vás to nebude problém…chci jen jednu jedinou fotku…“

Petr pokrčil rameny.

„Bude to chvíli trvat pane Wolfe…“

Wolf se pohodlně usadil v křesle.Nohu přes nohu. Rukou hladil vyřezávanou hlavičku křesla.

Petr zaostřil. Na práci fotografa se mu líbilo to, že když se díváte přes hledáček můžete si věci a hlavně lidi prohlížet mnohem pečlivěji a téměř nepozorovaně.

Stiskl spoušť. Ozvalo se cvaknutí clony. Dva krátké záblesky ozářily stěny.

Wolf připomínal sochu. Bez mrknutí zíral do objektivu.

„Teď běžte…fotografie mi donesete až při našem posledním setkání…“

Když Petr vyšel ven na čerstvý vzduch podivně se mu ulevilo.Zřejmě za to mohla atmosféra starého domu. Až teď si uvědomil jaké bylo vevnitř dusno a horko. Chladný vítr se mu vtíravě zakusoval do holé kůže. Bylo přesně sedm hodin a pět minut. Město se probouzelo k životu. Ulice se zaplnily lidmi spěchajícími do práce a na nákupy.

Petr se vrátil z ateliéru až pozdě večer. Celý den fotili katalog pro jednu místní oděvní firmu.Právě vylezl ze sprchy a vyvalil se na pohovku. Vzpomněl si na ranní návštěvu u Wolfa a na jediný vyfotografovaný obrázek. Rozhodl se že ho vyvolá. Znamenalo to znehodnotit zbytek negativu ale podle šeku, který našel v obálce od Loika  se nemusel nijak omezovat. Přemýšlel proč je někdo ochotný měsíčně utrácet velkou sumu peněz jen proto aby se nechal pro vlastní potřebu fotit. Každý den. Jeden rok…Navíc nechce fotky vidět dokud jich nebude 365. Petr nakonec skončil u toho, že je to nějaký podivný způsob jak utratit peníze a zkrátit si čas.Nebo možná sázka…­?

Petr měl kromě ateliéru zřízenou černou komoru i doma. Občas něco fotil jen tak pro potěšení nebo se jednoduše nestíhalo a bylo nutné pracovat na zakázce na více frontách. Ted  se ve vaničkách vynořovaly obrysy tajemného pana Wolfa. Z mokrého papíru na Petra zíraly tmavé oči. Petra překvapilo jakou má fotografie atmosféru a živost.Byla na ní vidět každá vráska. V jednom okamžiku by přísahal že viděl jak se Wolf na fotce nadechnul. Hra červeného světla. Iluze. Něco se mu jen zdálo. Měl za sebou dlouhý den a cítil se unavený. Přichytil fotku kolíčkem k lanku aby oschnula. Dneska si už půjde lehnout.

Petr usnul dříve než se jeho hlava dotkla polštáře.

Starý dům stál osamoceně. Jeho  temná silueta se tyčila k nebi bez hvězd. Zářící okraje mraků nad obzorem dávaly tušit vycházejí měsíc. Zahrada spala tiše. Vrabci na staré jabloni se načepýření choulili jeden k druhému… 

Uběhl týden. A po něm další a další. Podzim překryla vrstvou ledu zima. Petr každé ráno docházel přesně na sedmou hodinu do starého a domu a pokaždé vyfotil jednu jedinou fotku. Pán domu  pokaždé civěl do objektivu a pokaždé následovala stejná věta „..teď běžte…“

Petr měl doma stěnu ověšenou  portréty stárnoucího muže. Večer přibývala další. Identická.  Wolf úzkostlivě dbal na to aby měl pokaždé stejné oblečení. Sako, červený motýlek, pečlivě poskládaný kapesník v kapse. Působil aristokraticky a vznešeně. Blížil se poslední den ročního každodenního rituálu. Petr se nakonec odhodlal znovu položit otázku týkající se smyslu ranních seancí.

„..je to sázka?

Wolf tázavě zdvihl obočí. Bylo jasné, že ví čeho se otázka týká. Za ten rok podivně zestárl. Tvář mu průsvitněla a z očí se ztrácel životný lesk.

„Sázka? Ne…sázky jsou pro hlupáky a lidi kteří musí dokazovat světu , že jejich existence má nějaký smysl. Ne pane Béme. Nemám nejmenší zájem na tom, cokoliv komukoliv dokazovat…“

Wolf se odmlčel. Stál opřený o zábradlí odpočívadla a hleděl řadou vysokých francouzských  oken v čele haly ven do zahrady.

„…myslete si třeba, že jsem stárnoucí muž, co chce vyrvat svou duši ze spárů odporného černého stvoření s vykotlanými zuby a důlky bez očí…“

„Tím myslíte…“ začal Petr.

„Víte dobře co tím myslím. Všichni to ví. Tváříme se že není a ona nám pomalu tráví tělo a užírá duši…“           

Petr se posadil. Příliš nerozuměl tomu co Wolf říká. Rozum se smál nesmyslnému blábolení,ale něco vevnitř mu říkalo aby si všechno poslechnul. Aby se snažil pochopit. Něco co svou neuchopitelností děsilo každého člověka od prvního nádechu při narození.

Petr nebyl věřící, nechodil do kostela,ani se nezajímal o nějakou filozofii. Věřil v okamžik který prožíval.  Nezabýval se nesmrtelností duše. Ale teď tu svoji bolestně vnímal. Plula prostorem. Visela nad oceánem čehosi bezbřehého, živého. Hleděl na Wolfa a zdálo se mu ,že ta jeho duše se pomalu vytrácí a každým okamžikem se přesouvá někam jinam.

„To přece…“

„Nesnažte se to pochopit pane Béme. Rozhodl jsem se svěřit svou duši vám. S každým vyfoceným obrázkem jsem vám dal kus vlastních vzpomínek a sebe. Takhle zůstanu napořád…Už chybí jen…zítra mě vyfotíte naposledy.“

Wolf se odmlčel. Podíval se na hodinky.

„Je čas abyste šel…“

Petr vyklopýtal na ulici. Chtěl se co nejrychleji dostat domů. Utřídit si to všechno. Je to přece šílené.Celé je to nesmysl. Snažil se uklidnit. Co ho vlastně tak ochromilo? Zavolá Loikovi a pěkně mu nadá. Měl by se trochu víc starat o to co jsou jeho klienti zač.Nenechat se oslepit velikostí šeku schovávajícího starého blázna.

Doma si Petr dal horkou sprchu. Cítil se pořád ještě nervózně napjatý. V kuchyni si udělal kávu. Nechtělo se mu chodit do obýváku se stěnami plnými Wolfových fotografií. Zakroutil hlavou. Proboha. Rok si je věšel po stěnách dokud nepokryly celou místnost. Uvědomil si , že byl posedlý touhou zjistit kdo je Wolf vlastně zač. Vzal papírovou krabici a začal do ní skládat fotky jednu po druhé tak jak vznikali. Neprohlížel si je. Mechanicky je sundával s kolíčků. Zastavil se až u 364. Nakonec i ji hodil do krabice a zaklopil víkem.

Zítra naposledy.Po víkendu zanese Wolfovi krabici ať si s ní dělá co chce. Vlastně by ji mohl poslat po kurýrovi. Pak si ale řekl ,že by to bylo neprofesionální.

Následující den uběhl přesně rok. Počasí bylo stejně podzimně pošmourné jako tenkrát. Petr odstrčil bránu a rázně šel k domu. Zazvonil a počkal až mu Wolf otevře. Pak se vydali na známé místo na odpočívadle.

Cvakla spoušť. Bylo po všem. Wolf natáhnul k Petrovi ruku s obálkou.

„Malá odměna…“

Petr kývnul a obálku mlčky přijal.

„Po víkendu vám donesu fotky…“

Wolf přikývnul.

Když Petr vyvolal poslední fotku a ukládal ji do krabice k ostatním, všimnul si že na ní Wolf usmívá. Na poslední fotografii za celý rok. Vypadal lépe než ve skutečnosti. Oči se mu leskly zvláštním světlem.

V pondělí vezl převázanou krabici s fotografiemi do starého domu. Když dojel na místo našel bránu zajištěnou řetězem a policejní páskou. Chvíli postával na místě a pak se vydal zpátky domů. Po cestě si koupil u stánku noviny. Našel v nich zprávu o smrti jistého Wolfa a fotografii stářím sešlého muže. Chvíli mu trvalo než  pochopil kdo to je. Zíral na obrázek  a nechápal jak mohl během víkendu takto zestárnout. V článku stálo, že sousedi nikoho neviděli už několik měsíců a nakonec se rozhodli zavolat policii. Když policie vtrhla do domu našla jen vysušené tělo. Koroner ani nenařídil pitvu. Prý se jednalo o přirozenou smrt.

Doma Petr uložil převázanou krabici s fotografiemi do skříně. Pomalu na ni padal prach. Uvnitř zíral do nekonečné tmy starý muž a usmíval se.