Jana přece není žádný šperk

Poté co Jana konečně usnula až při svítání, se probudila celá vyčerpaná a rozlámaná. Připadala si ošklivá. Ale hlavně si připadala jako nějaká bižutérie, kterou sama nosí na krku nebo v uších. Pěkně blbý pocit. Najednou snad zjistila, snad vyblouznila, že se houpe stejně jako nějaká zatracená náušnice na jejím krásném oušku, jen s tím rozdílem, že ona se houpe na příteli. Dlouholetým příteli, s kterým si naplánovala krásný a šťastný vztah, a který jí říká: „Zlatíčko, ty seš tak krásná!“ a vždycky u toho zamhouří oči a slastně vydechne.

Zlámaná vášnivým milováním, zničená nedospáním začala vřískat na celou domácnost a třásla se, lomcovala, a bouchala sebou o postel, jako by po ní prošel pavouk. A přesně ten pocit se ji zmocňoval. V noci se po ní proběhlo chlupaté stvoření, které ji celou zlíbalo a šeptalo slaďoučká slovíčka. Po celém těle cítila doteky, které ne a ne po včerejšku vychladnout, zapustili se do kůže a neustále se vracely, neustále ji její milovaný přítel ošmatává a ona se nechává, daruje se, vrhá úsměvy a on se jí zmocňuje. Dnes ten pocit nemůže snést, dnes už ne. Dnes se všechno změnilo.

 

Janě se opravdu strašně moc zachtělo ztropit skandál, jít do práce a vysmát se šéfovi, ležérně pohodit nějaké lejstro nebo co se takhle obyčejně sepisuje, že končí, že už víckrát do téhle všivárny nepáchne a s úsměvem vyjít vstříc naprosto novému životu. Cítit všechno nově, nadechovat vlahý čerstvý vzduch a poslouchat přízemní kamarádku.

„Probůh co to děláš? Proč si dala padáka?“

„Jenom mě zneužívali. Chci být tvůrčí, chci využít svůj talent!“ Usměje se vzletně na tu přítelkyni.

„Takhle zahodit super kariéru, holky já se ti divím. Vrať se tam, třeba to ještě urovnáš.“

„Nikdy!“

Jít vstříc nové lepší budoucnosti, modrému nebi a oranžovému slunci.

Přesně, přesně to bylo její přání. Prostě s tímhle životem demonstrativně praštit, aby každý věděl, že se něco v ní, uvnitř její krásné hlavičky změnilo a najednou tady máme svobodnou a hlavně svobodomyslnou ženu hodnou jejímu století. Kéž by tak mohla…

 

„Kéž bych tak měla nějakou práci,“ pěnila zubní pastu nad umyvadlem, „hned bych s ní naprosto šíleně sekla!“

Jana nenavštěvuje pravidelně žádné místo, aby tam mohla vydělávat, to doopravdy ne, ale chodí na taková místa s úmyslem dovolit jiným lidem pracovat. Totiž, jednou týdně zajde ke kadeřnici Lence, velké kamarádce, i když o Lence si Jana myslí své, protože vychází s každým a je dobrá kamaráda se všemi a to je nanejvýš podezřelé.

„Na takové pozor!“ Varuje sama sebe. „Nejvyšší opatrnost! Nemůže být přece s každým kamarádka! To nejde, je to logicky nemožné. K někomu není upřímná, nejspíš ke všem.“

Jana není žádná pitomá ukecaná bloncka, Jana ví své, tihle lidi své přátelíčkování pěkně zneužívají. Ale dál – v sobotu dopoledne je na programu solárko, jednak kvůli opálení a taky to sluníčko a teplíčko velmi příjemně působí na psychiku. Středa, pátek a neděle večer pak jednou pro vždy ukořistila dvouhodinka ve fitku, občas vylepšená o nějakou tu masáž, nebo decentně zakončená sauničkou. Jednou za čas přichází neodmyslitelně řada na pedikúru a manikúru, kde si vyslechne jak „hnusné, hnusné a hnusné je si kousat takové krásné nehtíky! A co že? Ty si je koušeš i na nohách?! Hnusné, hnusné, hnusné a ještě jednou hnusné! Hele a jak se k těm nohám vlastně natáhneš?“

A zbytek těch dlouhých dnů? Jana chodí po městě a fotí. Fotí všechno možné, co ji napadne. V poslední době se specializuje na neznámé, tajné nebo neobjevené malinké uličky v Praze a s šíleneckým zaujetím cvaká a cvaká, protože si umyslela, že se naučí zachytit atmosféru těch míst, zvěčnit jejich kouzlo, tajemno a příběh, který vypraví, prostě celou mozaikou vjemů. Jenomže pořád ne a ne to pojmout do dvou dimenzí nějak přijatelně, odpovídajíce se vším všudy, vždycky z toho vyleze něco jiného, svébytného občas i pěkného, ale bez jakýchkoliv souvislostí s tím co cítila, když na té ulici nebo místečku stála. Jinými slovy zabíjí čas…

V jejím dosavadním životě zůstávala jen jedna povinnost a to naprosto zásadní - obšťastňovat svého přítele, starat se o to, aby byl pokaždé okouzlen jejím zjevem, omámen její neskonalou krásou, nadchnut líčením, vzrušen účesem a zhypnotizován jejím vkusem a oblečením. Trávila bezpočet hodin odkoukáváním různých účesů, práci s vlasy a nakonec zvládla vytvořit bez kadeřnice, jen sama doma před zrcadlem něco přes dvacet různých načesání, nagelování, vyžehlení, drdolů, tvarů a copánků a každý ji nesmírně slušel, až muži na ulici skučeli. Nechala si posílat různé módní magazíny z Itálie, z Francii, z Ameriky, z Brazílie, z Japonska i Indie a nějaký dokonce i z Jižní Afriky, no prostě z celého světa, a těmi se probírala, vyhledávala a nechávala se inspirovat až se orientovala tak bezvadně ve stylu a oblékání, že dokázala předvídat trendy a být o krůček napřed. Pokaždé přesně o tak veliký krůček, aby její oblečení působilo neotřele, svižně, nevídaně, ale zase ne tak, aby si už lidé říkali „Sakra co to je? A ze které planety přiletěla?“

Nutno uznat, že je ve svém oboru opravdovou hvězdou a ve společnosti září víc než kterákoliv jiná, víc než filmové hvězdy ve filmu. Důsledkem toho samozřejmě nemá žádné pořádné kamarádky, protože všechny děsně žárlí, žádná by ji nepřivedla ani na sto metru ke svému chlapákovi, a hlavně ta žárlivost se přetavuje v nenávist.

 

Zůstaly ji jen dva plamínky přátelství – kadeřnici Lenka, které Jana sice její přátelení nevěří, ale zase tak nějak ji věřit musí. A s tou podivnou důvěrou předkládá své vlasy jejím nůžkám, a společně pak hodiny tvoří nové umělecké dílo a během té tvůrčí činnosti probírají život a tak, však to znáte… I když by si to Jana nikdy nepřiznala, protože není tak povrchní, nebo možná si to přiznává, ale nikdy by to nepřiznala nahlas, Lence tak nějak věří, protože je tlustá a růžolící jako mladé vypasené sele a navíc, a to si o ni myslí, s jistotou to neví, patří mezi ty spokojené tlusťochy, co se usmívají, když hltají čokoládu a nezávidí štíhlým jejich váhu, protože si uvědomují, co všechno pro to museli a musí dělat. Obezita je její životní styl, cesta, kterou si sama dobrovolně vybrala, a tak je šťastná, usměvavá, mladá, kamarádská a nesnesitelně tlustá.

Tou druhou dobrou duší v jejím společenském životě je smyslná Eliška - krásná dívka s podobným životní stylem, éterickým tělem a do nebe volající chlípností. Je to prase v úžasném těle. Nepřekonatelný cynik s jasnou vizí svého života. S praktičností, tak nehorázného rázu až se chce jednomu brečet. Eliška nesnáší, jakékoliv ženské čtení od časopisů až po revoluční spisy ženského hnutí. S hnusem odhazuje všechno, kde se vyskytuje něžná krásná dívka, která utíká před bohatým mužem za nějakým sedlákem nebo podobně, prostě pobudou bez vindry v kapse. Podobné tituly a postavy se jí zdají nedůvěryhodné.

„Takové sračky, dyť to ty dnešní holky kazí, úplně jim to plete hlavu!“ rozčiluje se pokaždé, když na takové knihy přijde řeč. „Takové krávy můžou žít jen v těch sáhodlouhých štosech papíru!“

Jana si vždycky říká, že se někde stala chyba a že ani ten Bůh není neomylný a lituje té ženské něžné dušičky, která si prohodila místo s duší v Elišce. Eliška, ach už jen to jméno Eliška, tak neomaleně plete celou situaci, daleko víc by se hodilo něco jako Evžena, když už chceme zůstat u toho počátečního písmena. Jana Elišku potkává v kadeřnictví, někdy ve fitku a sem tam spolu zajdou na kafe, protože ty jejich životy jsou si opravdu dost podobné jen s tím rozdílem, že Jana o své tělo pečuje s láskou a radostí a Eliška s jasnou účelovosti: „Tak s těmahle copánkama mě bude chtít ojet celou noc! Budu dělat školačku. Ha ha ha.“

 

Dopoledne, když se Jana probudila s tváří celou pomuchlanou jako její polštář a uvědomila si co si uvědomila, totiž, že se klimbá jako nějaká zatraceně pěkná tretka na uchu a chtěla to všechno od základu změnit, chtěla seknout s prací, se chudák neměla kde takhle vybít. Proto zavolala Elišce. Potřebovala podporu a jen tahle holka zná život z jejího pohledu, nejlíp se dokáže vžít do situace, jen kdyby byla alespoň trochu jako Jana, tak by jí dokonale pochopila, nebo naopak, kdyby Jana byla alespoň trochu jako Eliška, tak by žádný problém nevznikl. Jenže Jana byla dost dlouho jako Eliška a už nechce, už chce být Jana. Právě to si dnes uvědomila a očekávala, že ji v tom podpoří i Eliška, která se tak moc dobře vyzná v životě, které obě žijí. Jaká to naivita…

„Ahoj holka, co zase potřebuješ? Radu? Neklape vám to v posteli, že jo? Tak to sis vybrala v mobilu to pravé číslo! Ha ha ha!“ Jana z nějakého důvodu nesnášela ten její smích, protože to snad ani nebyl smích, ale jen hrdelní zvuk, jakási póza, smála se doslova papírově, jen to „ha ha ha“. „Jsem totiž expert na postelové vylomeniny. Ha ha ha!“   

„Chci začít nový život Eliško, potřebuji povzbudit a poradit.“ Povzdechla si Jana a s napjatosti tonoucího, který se dívá, jak mu hází záchranný kruh, čekala s mobilem u ucha, s ústy pootevřený a s očima vytřeštěnýma.

„Cože, co? Ti nedává penízky, musíš se o ně doprošovat, lozit po zemi? Ha ha ha! Co to plácáš?!“

„Slyšela si, už mě to nebaví, chci s tím praštit a nevím jak. Myslím to vážně!“

„Ale… Ale, co jako chceš dělat?“ zakoktala se Eliška, celá rozrušená nad podstatou věci, že to někoho může přestat bavit, rozlícená nad tím, že by se ten děs, mohl stát i jí.

„Co umíš? Hmm? No co? Jseš kost a kost si má najít nějakého pracháče, aby ji dával ty své prachy. To je to, co má kost umět a to je taky to jediné, co umíš.“

„To není pravda… Umím víc věcí, můžu dělat spoustu různých prací.“

„No tak to nepochybuju, každej může dělat spoustu různých prací, máme přeci demokracii ne? Každej může uklízet hovna a vytírat hajzlíky, ale nakonec si vybere tu práci na kterou může došáhnout. Hele holka, co je? Už tě nechce? Tak si prostě sundej kalhotky a zajdi do centra a večer už bude všechno oukej.“

„Ne v tom to není, je na mně závislý...“

„Tak pak vůbec napobírám, kde je jakej problém!“

„Miluji ho a on mě taky. Mám z toho divný pocit.“

„Takže jedna jedna ne? To není špatný, co by za to Slavie dala. Ha ha ha!“

„To není k smíchu! Myslela jsem, že mi pomůžeš, poradíš!“

„Chceš radu jo? Tak já ti jednu dám, že jsi ta stará známá. Urovnej si to v hlavě jo! Protože nikdy se už nebudeš mít líp než se máš teď.“

Jana si teda sedla a začala si dělat v hlavě pořádky, přesně stejným a pečlivým způsobem, jaký provozuje její matka během předvánočního úklidu, protože ten už je chápán jako zvyk, ten už je posvátný. Takhle vážně to Jana vzala.

 

V tomhle soudním procesu, který Jana v myšlenkách v hlavě svedla svědčili všichni proti ni a veškeré pádné argumenty měla v rukávě opět opozice. Roman, se kterým chodí už dva roky a něco a od posledního léta spolu žijí v prosluněném půdním bytě, není jenom bohatý a vlivný manažer, ale i pěkný chlap. Největší terno každičké ženské. Pohledný muž po třicítce se středně vysokou a vypracovanou postavou, s věčným úsměvem. Sympaťák po kterém pasnou všechny ženské. Jenže Jana je o tolik lepší, úplně jiná úroveň a jen hloupý chlap by odstrčil Janu a šel za jinou a Roman rozhodně není hloupí. Naopak je na svůj věk velmi sečtělí a nevtírá se nikomu se svým koeficientem IQ. Rozum i znalosti využívá vtipně, k rozveselení k pobavení, k řešení problému, ale rozhodně ne k povyšování. Roman se nikdy nechvástá, před nikým se nepředvádí a každý uznává, že to absolutně nemá zapotřebí. Jana má Romana strašně ráda a co víc hluboce ho miluje a ve skutečnosti ji trýzní, že se s Romanem vídá, tak relativně málo.

Ke všemu má Eliška zatracenou pravdu, že se Jana ve svém životě už nikdy nebude mít, tak dobře jako s Romanem. Nakupovat si může co chce, chodit si může kam chce, nemusí se ohlížet na peníze, protože za ní stojí mocný kapitál.

„Tak proč sakra mám ten hloupý pocit, že už to dál nejde, že jsem zatracená blýskavá tretka?“ vzteká se Jana, nad tím božím prozřením, co ji ráno potkalo a osvítilo.

 

Dnešní večer je ale Ten večer stejně jako bylo dnešní ráno To ráno, ale na To ráno Jana už nechce vzpomínat, i když někde uvnitř ví, že tím popírá sama sebe, že si v duchu dala záludně roubík přes ústa. Na dnešní osmou hodinou večerní se připravovala setsakramentsky dlouho a nepokazí si to ani svými náladami, protože to by bylo pohrdání vlastním úsilím. Dnešní noc bude její!

A opravdu, luxusní podnik u břehu Vltavy nikdy dříve nezažil takovou ženu. Dalekosáhle zastínila jakoukoliv jinou dámu v podniku už v prvních okamžicích, co vstoupila, poručila si bílé víno a elegantně upila. Žádná se ji nemohla rovnat. Přirozenost s jakou se pohybovala, držela sklenku, s jakou se usmívala, s jakou jí obepínaly šaty střihu zasněných časů v barvě našlehané smetany s jemnými krajkami to vše prozrazovalo, že se ji nikdo nemůže rovnat. Ani Eliška, která vrhala závistivé pohledy od baru, kde na ni vrhali žádostivé pohledy mladí pinglové, i přes její fantastický vzhled a to nejenom protože Jana vypadá ještě úžasněji ale navíc má glanc, vkus a úroveň.

Eliščin poslední úlovek, nějaký německý makléř si to taky uvědomil, nepil, nekouřil, nedýchal. Eliška je sexy, je postelová, každý by ji chtěl na jednu dvě noci, ale Janu by muži chtěli napořád.

Jana se bavila. Samozřejmě, že věděla, jak působí na okolí, samozřejmě, že si uvědomovala sama sebe. Jana byla zároveň neskonale šťastná, už přes dva roky spolu a zase se ji podařilo partnera překvapit svojí krásou, to je její umění to jí jde, muži na ni koukají jako na zjevení pokaždé, když ji vidí po prvé, po desáté, po sté, protože pokaždé je překvapí, pokaždé je jiná, ale pořád stejných nevýslovných kvalit.

Francouzská vína se pila ve velkém, mizela láhev za lahví, špunty od šampaňského křižovaly vzdušný prostor nad hlavami, chlápci rozjařeně házeli sumy peněz: „Tak za dvacet! Ne? Dvacet pět? Tak dobře ale nad třicet melounů nejdu!“ a uzavírali byznys, prodávali domy, pozemky a pili při tom whisky a jejich ženy se usmívaly, pokukovaly po sobě, po Janě a po pinglech a nechávaly si mixovat všelijak barevné koktejly se všemi možnými rozpustilými kombinacemi alkoholu. Největší obchody dělal a největším sebevědomím tam vládl Roman a pokaždé, když se ohlédnul za Janou, tak se dmul pýchou.

 

Jana Ten večer zase nezklamala a skórovala na celé čáře, ale jednou pro vždy to zůstane v jejich vzpomínkách jako Ten večer z jiného důvodů, skvělá je vždycky, v tomhle Ten večer nevynikal. Když se Ten večer vracela s Romanem, který uzavřel ohromný byznys a byl celý rozhicovaný, rozvášněný a maximálně šťastný, chtěl obšťastnit i Janu. Cítil v sobě nespoutanou sílu, klidně by jí povalil i na ulici, cítil, že to v něm vře, cítil, že by klidně vzal býka za rohy, cítil, že dnešní noc bude obrovská a vášnivá. V hlavě se mu ozývaly hlasy kolegů: „Jo tak tu bych taky chtěl! Tu bych miloval věčně. Jaké to s ní je? Dělej povídej!“ a Roman si v duchu říkal, že tentokrát to bude i za všechny ty žádostivé chlapce. Ovládl svou náturu a pěkně počkal až budou sami doma a pouze Janě rukou jemně a s důkladností sčesal pramínek vlasů, který zapadl za límeček šatů. „Tak a teď jsi zase dokonalá.“ Zaševelil s úsměvem.

Jenže Jana už nechtěla žádného postelového pavouka, už nechtěla ty žhnoucí dotyky, aspoň ne dokud ji budou pálit na duši. Romana to velmi, ale velmi rozhodilo a dožadoval se svého a bouchal na zamčené dveře od ložnice a řval: „Musíš! Ty mě tam prostě musíš pustit! Je to tvoje povinnost! Jano musíš! Chci abys vařila nebo snad prala? Chci abys žehlila? Ne! Nic z toho nemusíš! Musíš mě jen pustit, když já chci!“

Jana za dveřmi brečela a kladla si ve věčných spirálovitých myšlenkách otázku: „Jsem snad kurva?!“ ale nahlas se zeptal nechtěla. Už se viděla, jak řve z druhé, té dobývané strany dveří: „Jsem já snad nějaká kurva! Jsem kurva?“ a pak se děsně lekla, když si domyslela, co ji na to její přítel řekne.

Srdce ji skákalo jako opička na gumičce sem tam, oči vytřeštěný a tiše se chválila, že i přes Romanův protest si ty dveře do ložnice prostě nainstalovala. Původně, aby na ně nikdo nekoukal, kdyby u nich přespávala návštěva. Tu noc, vymyslela plán, jak se zbavit všech pochybností, co jí poslední dobou trápily.

 

Následující dva týdny se Jana i Roman k sobě chovali láskyplně, jako zamilovaní školáci a stejně tak i platonicky. Samozřejmě, že se Roman ráno poté omlouval a byl snad ještě vystrašenější ze své pudovosti než Jana Ten večer, ale nic naplat, už čtrnáct dní spal na gauči. Bral to pokorně a vyčkával až ho Jana zase připustí zpět do pelíšku k jejímu hebkému elastickému tělu.

Jana totiž rozjíždí svůj plán. Plán odpovědí, plán, co to celé rozlouskne – vztah, její situaci, pocity a vyzkouší hloubku celého jejího dosavadního života, prostě všechno. A až proběhne tak se Jana buď bez jakýchkoliv rozpaků opět uvrhne do šťastného a poblouzněného zamilování nebo sbalí kufry.

Ale teď si zašla odpočinout do salonu krásy…

Tentokrát se u své obtloustlé a věčně usměvavé kadeřnice nechala jenom přistřihnout a Lenku to celkem udivilo, protože se těšila na další společné tvoření.

„Ale copak, copak holčičko?“ divila se.

„Ale nic, nic, je to takové hodně osobní.“ Zabrumlala Jana s předstíranou netečností.

„Ježíšmarijá, mně to říct můžeš!“ Naklonila se k zrcadlu tak, aby se skrz něj dívala Janě do očí. „Dyť to jsem já, Lenka! Len – ka! Tvoje nejskvělejší kamarádka, tvoříme spolu umělecká díla a o všem si říkáme. Vzpomínáš?“

„Já vám, já vím.“ Jana se pořád zdráhala a rozmýšlela se.

„Kdo ti řekl o tom skvělém čokoládovém dortu a kde ho prodávají? Hmm?“ Začala dorážet a nervozitou se potit. „Kdo s tebou probírá své trápení s tím mým tlustým chlapiskem? Hmm? Taky to je osobní, taky je to hodně osobní!“

„Dobře, dobře, tak já ti to teda povím,“ rezignovala Jana a Lenka strnula v jedno velké nedočkavé ucho. „Mám milence.“

„Cože!!!“

„Mám milence,“ uculila se Jana. „Říkal mi, že mě chce mít pořád takovou jaká jsem, pořád a na vždy. Že jsem prostě dokonalá.“

„A co na to Roman, nebo ten to neví?“ Vychrlila ze sebe Lenka s takovou urputností, jako přejetá žába vnitřnosti.

„Roman se nesmí nic dozvědět,“ zvážnila Jana. „Zatím nesmí!“

„Jistě, jistě, to je jasné, nic se nesmí dozvědět.“ Opakovala si Lenka.

„To víš, že ho mám ráda, pořád na něj myslím, a vím, že i on mě má rád. Ale s tím novým je to úplně jiné…“ Vzdechla si Jana s nadsázkou

„Chci slyšet všechno!“ Lenka zaplácala baculatými ručičkami a vrátila se do své veselosti. „Chci znát detaily! Jak se jmenuje?“

A Jana se zhluboka nadechla zadívala se do pravého horního rohu, uculila se a na chviličku zašpulila růžovými rtíky. Potom spustila vodopád detailů, příhod a vykreslila jižanského hrdinu, jak z červené knihovny - Juana.

 

O tři dny později se vrátila Jana domů z vycházky po uličkách v dobré náladě. Dneska jí určitě vyšly tak tři čtyři pěkné fotky. Vesele si pobrukovala a cupitala, jak to odkoukala od Lenky, která tak bytostně dává najevo jednoznačně dobrou náladu. Jakoby se pohybovala v nějakém poli porostlém krásnými květinami. Skoro se lekla, když v gauči našla zapadlého Romana.

„Téda, co tady děláš takhle brzo?“ Podivila se s rukama v bok, čímž mu vyčítala, jak ji postrašil.

Roman se zvedl jako nejhorší uzlíček nervů, tak vzdálený od toho sebejistého muže, co dělá nehorázné obchody a s vytaženými koutky lidem říká: „Tak to je decentně decentní decentnost.“ Když na ni spustil, nebyl decentně decentní a už vůbec ne decentní, byl jen ubohý.

„Nechceš mi něco sakra říct?“ V půlce mu přeskočil hlas z muže na hysterku.

„Měla bych?“ Vrátila otázku.

„Tak ty už mě nemáš ráda?“ A opravdu to čiré zoufalství před ní nebylo to, co milovala a snad stále miluje.

„Samozřejmě, lásko, miluji tě, přece to víš.“ Odbyla frázi.

„Eliška mi volala, že prý mě kdykoliv utěší, že prý je tady pro mě, když už ty ne.“ Začal nastiňovat svůj dopolední telefonát a skoro vzlykal.

„Eliška?“ Podivila se.

„V životě jsem si nemyslel, že si vyslechnu tak trapný rozhovor. Jak si mi to mohla udělat? ,Tak ty to nevíš?‛ dělala, že se diví. ,Co bych měl vědět?‛ ptám se. ,Tak to se nedivím, že se ti Jana s Juanem nepochlubila,‛ řekla povzneseně a já na to: ,Sakra, jaký Juan?‛. ,No přece její milenec ze Španělska! Ha ha ha.‛ povídá a chechtá se. Jak já tu ženskou nesnáším!“

„Aha.“ Vydala ze sebe Jana a tím jednou ranou odstřelila dvě kamarádky, jediné plamínky přátelství v jejím pustém životě.

„Aha? To je všechno co mi k tomu řekneš? Víš, já bych ji nevěřil, ale dal jsem si to všechno dohromady a řeknu ti jsi pěkně vychcaná mrcha. Podvádíš mě a ještě mě necháváš, ať se stydím. Dobře sis to naplánovala.“

Jana si v tu chvíli pomyslela, že ani neví jak, ale pomlčela.

„Tak proto si se mnou nechtěla spát, proto ty jedna! Mně to bylo divné hned!“ Řval jak gal na lesy, ale hned se zlomil k breku. „Jak, jak si mi to mohla udělat? Dával jsem ti všechno. Nemůžu bez tebe žít! To ty jsi mé všechno. Do tebe jsem investoval veškerou hrdost a sebevědomí. Ty to nechápeš co? Na tobě to celé stojí. Ty seš má hvězda, ty seš to co mě dělá silného, tvoje tělo, vlasy, tvoje dokonalá tvář, tvé rty a pohyby.“

Jana si najednou vybavila toho mužíka, kterého před pár lety sbalila, nejistého človíčka, co uhýbal očima k zemi. Byl to mladík, krásný chytrý mladík, co se dostal náhodou na dobré místo v zahraniční firmě. Nic velkého tehdy, Eliška dělala větší kaňoury a tak jí o tomhle blahosklonně řekla. Zase před ni stál ten mladík, co se pak náramně vypracoval: „Všichni chlapi, mi říkají ,No páni, to je ženská, ty musíš být fakt třída, že si ji udržíš!‛ a já se dmul a věděl jsem, že dokud si u mě já budu ten největší frajer pod sluncem. Hýčkal jsem tě, dával peníze, tak co víc ještě můžeš chtít?“

Jana se jen zamračila.

„No dobře, taky jsem ti nebyl úplně věrný, o.k. beru. Jsme si kvit, ale hlavně mě neopouštěj! Zaříkávám tě, neopouštěj mě! Klidně si prožij románek s tím jižanem, ale neopouštěj mě.“

 

Janu zalil známý pocit méněcennosti. Už zase si připadala jako náušnice, šperk, jako pánské hodinky, jako nablýskaný zbrusu nový mobil, jen ještě dražší než ty jmenované věci a navíc živá. Nově se cítila jako nějaký šlechtěný čokl, co má rodokmen a všechny ty papíry, jen s tím rozdílem, že si uvědomuje jak naivní a hloupá husa je, že se poslušně zamilovala. Štve jí, že nedokázala celou dobu poznat, že on ji nemiluje, že si opravdu myslela, že jsou dokonalý pár, že tak žila, že tak žila jen ona. Připadala si jako hloupoučké děvčátko jako nějaká Karkulka, co běhá s košíčkem a usmívá se, v té své pohádce. Nehorázně ji vytočilo, že se nechala oklamat od takového ňoumy, že mu to žrala, ona, mistryně v oklamávání, ta, která už předstírala hloupoučkou a zamilovanou tolikrát a tolikrát dokonale vyčistila konto a zase šla o dům dál.

Jana je charakter a tohle je konec. Jana ze sebou nenechá takhle cloumat, to naposledy dovolila pubertě, utekla od rodičů a nastartovala kariéru, ale tohle je přímo neskutečné. Jak ta byla naštvaná! Chtěla mocně prásknout dveřmi, protože přece není žádná hračka, ale živá dýchající bytost, a teď se cítí podvedena. A protože Jana je opravdový charakter nečekala a spakovala se a šla. Opravdu chtěla dveřmi bouchnout, strašně moc si to přála. Šla a ještě než těmi dveřmi práskla, mrkl do peněženky. Nic! Zoufale prázdno. Jen nějaké drobáky - dvoustovky a pětistovky.

A tak si sedla na kufr a rozbrečela se. Roman za ní letěl a líbal ji střevíčky.

Jana se zalykala slzami, brečela nad tím, jak jí ten chlap ponížil, ztrapnil celou její existenci.

„Zůstaň u mě holčičko, prosím…“ žadonil Roman. Jana se narovnala a najednou si uvědomila, že horší, trest si ten chlap vymyslet nemohl. Teď pozná tu starou dobrou Janou.

Ten večer se po třech týdnech pomilovali a ráno se Jana zasmála strojovým „Ha ha ha“ a začala pracovat na svém…     

  

---