Cestičko, cestičko, už mě tam neveď

CESTIČKO, CESTIČKO, UŽ MĚ TAM NEVEĎ

(improvizováno doma 8.5.2004, pokus o rekonstrukci)

Postavy:

Martinka                                                       Erika (7 let)

Martínek                                                       Oldík (4 roky)

Martinka:

     Vchází kamsi do hlubokého lesa, k ohni. Oheň je namalovaný na čtvrtce papíru. Na dalších dvou papírech jako na kulisách je nakreslen les s muchomůrkami, jedním z těch lesů vede cesta, nad druhým zapadá slunce. Martinka chodí kolem ohniště sem a tam. Stále jako by na někoho čekala

     "Jestlipak brzy přijde?            A nebo nepřijde?" (možno opakovat vícekrát, jak dlouho libo)

     Rozhlíží se, zda snad na ni nezapomněl, netrpělivě a napůl úzkostně. Ale on (neví se kdo) se neukazuje. Popochází k obrázku se zapadajícím sluncem:

     "Kde jen může být?               Sluníčko už zapadá..."

     Ukládá se u ohýnku, který hořel, už když k němu došla. Za noci se budí, znovu se rozhlíží, ale ten, na koho čeká, se neobjevuje. I znovu usíná. Ráno - jaký údiv: Oheň nadále hoří. Začíná zjišťovat, čím to je, bere do rukou(!) hořící klacíky a zjišťuje, že onen oheň hoří jako věčný plamen, a že jsou ty klacíky kouzelné. Dlouho je zkoumá, diví se. A pak nalézá i "zapalovač" složený z kostiček Dupla, o které je opřen na čtvrtce nakreslený plamen. Tu dřívka i zapalovač odhazuje stranou, prudce a jako by něco pochopila. Zapalovač se rozletěl na kusy. Oheň zhasl a Martinka se vydává sama hledat toho, na koho u ohně čekala. Ale ještě, než vykročí, pohlédne na obrázek lesa, ten, jímž vede cesta, a recituje, rytmicky a jakoby vyslovovala zaklínadlo:

     "Cestičko, cestičko, už mě tam neveď."

     Jde zřejmě o cestičku, která ji dovedla lesem k věčnému ohni. Toho, koho hledala, nalézá ve vedlejším pokojíku. Obecenstvo jej nevidí.

Martínek:

     Šeptá, jako by volal, volá, jako by šeptal, každé zvolání s dramatickou odmlkou:

     "Kde je oheň?...         Kde jsou kouzelná dřívka?...          Kde je Martinka?...          Možná ji sežral medvěd...          Půjdu ji hledat..."

     Martinka mu jde naproti, za záda obecenstva. Setkání Martínka a Martinky se odehrává mimo oči diváků, za rohem. Jsou slyšet posuňky vítání, pak i mlaskot polibků. Po chvíli oba, Martínek i Martinka vycházejí do lesa, před obecenstvo. Poklekají před židlí položenou na opěradlo, vedle sebe jako ve chvíli skládání svatebního slibu.

Martinka: (slavnostně)

     "Martínku, chci si tě vzít."

Martínek: (slavnostně)

     "Martinko, chci si tě vzít."

Konec