V MULTIKINĚ-2

Michal seděl rozvalený na sedačce a z pytlíku vytahoval jednu brambůrku za druhou.
„Musíš se tak nehorázně cpát?“ zeptala se ho Klára, která seděla vedle něho.
„Sou dobrý. Tak taky vochutnej,“ pronesl.
„Podívej se, jak tady drobíš!“
„To je v pohodě,“ mínil Michal a už poněkolikáté se zadíval do zadních řad sálu.
„Pěkný blondýnky, co!“ ozvala se po chvíli Klára.
„Ééé…to jsou určitě jednovaječný dvojčata.“
„Nechceš si k nim přisednout,  aby sis nevykroutil hlavu?“
„To ne.“
„Už aby ten film začal!“
  Za několik minut se v sále setmělo a promítání začalo. Michal si současně uvědomil, že nemá na očích brýle, a tak sáhl pravou rukou do kapsy bundy. V ní nalezl pouzdro a při jeho vytahování upustil pytlík, ze kterého se jeho obsah přemístil na podlahu.
„Do prkvančic!“ procedil mezi zuby.
„Co zase provádíš!?“ zeptala se naštvaně polohlasně Klára.
„Vysypal se mi pytlík.“
„To se dalo čekat.“
Michal si poté nasadil brýle, načež se ozvalo cinknutí. On zaklel, přičemž se na něho zadívali kolem sedící lidé.
„Co se zase děje?“ otázala se Klára.
„Vypadlo mi sklíčko!“ procedil mezi zuby.
„Já ti říkala, aby sis je zašel vopravit!“
„No jo!“ zabrumlal a předklonil se. Po několik minut šátral dlaněmi po podlaze, přičemž slyšel výkřiky se střelbou, jelikož  ve filmu byla zrovna dramatická scéna. Pak konečně sklíčko nahmatal a snažil se jej nasadit do obroučků brýlí. To se mu však nepovedlo a znovu mu vypadlo. A tak se zase předklonil.
 Když se mu sklíčko znovu podařilo najít, tak i jeho snaha o opětovném nasazení byla napodruhé úspěšná. Poté si myslel, že už bude film sledovat v klidu, ale po půl hodině pocítil nepříjemný tlak v oblasti břicha. A to mělo za následek, že se začal všelijak vrtět.
„Co sebou šiješ?“ zeptala se Klára.
„Budu si muset vodskočit!“ vysoukal ze sebe a současně se ozval jistý zvuk. Ten vyšel z jeho zadnice a záhy bylo cítit něco smradlavého. Michal se vyděšeně postavil a hned se snažil přes nohy sedících lidí dostat z uličky. Přitom se ozývaly výkřiky lidí a Klára seděla ztuhlá na sedačce. Bylo jí neskutečně trapně.
 Michal se už nevrátil a ona hned po skončení filmu vyběhla ze sálu a jeho uviděla vyjukaného za sloupem.
„Ježišmarja! To byla vostuda!“ vyhrkla na něho.
„Já se vomlouvám. Vono to na mě najednou přišlo. Já měl sračku jako nikdy!“
„Fuj!“
„A průšvih je ten, že sem nestačil doběhnout na záchod. Jsem prostě teď navostro.“
„To je teda bezvadný! To se mi snad dneska s tebou všechno zdá!“
„Bohužel nezdá.“
„Bohužel. Jdeme ke mně! Potřebuješ pořádnou koupel!“
„To určitě.“
„A do kina nějaký čas nebudeme chodit.“
„Snad to tady vyčichne,“ pokusil se o vtip.
„To hlavně platí pro tebe!“
Michal v obličeji ztuhl, načež oba vyšli z kina a namířili si to k jednomu vzdálenému panelovému domu.

KONEC