Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Šípková Růženka

29. 11. 2006

2573

Autor

tonas

Šípková Růženka

Chudí lidé si myslí,že bohatci jsou šťastní. Ale nebývá tomu pokaždé tak. Dokonce i v královských komnatách může být smutek častějším hostem než v chudinských brlozích.
„K čemu je nám všechno zlato a drahokamy, všechna nádhera, ve které žijeme, když nám Bůh nenadělil děťátko,“ hořekovali každého dne královští manželé.
Pán Bůh se nakonec přece jenom ustrnul a narodila se jim málem na stará kolena holčička. Krásná byla jako vycházející sluníčko, jako nejkrásnější růže v královském parku. Proto jí dali jméno Růženka.
V zámku bylo slávy a radosti a okázalé křtiny. Pozvali sem snad půlku království. Přišly i sudičky. Měly jen dobré sudby. Jedna předvídala, že Růženka bude moudrá, druhá, že bude vlídná, třetím že ji málem sežere a přece jenom nesežere devítihlavá saň, čtvrtá, že se dobře vdá, pátá, že bude mít zdravé a krásné děti a tak dále, a tak dále. Konce to nemělo a královskému písaři málem nestačil pergamen.
Pak se stala nemilá věc. Do sálu, když rozrazila stráže, vpadla jako průvan zlá vědma, kterou na oslavy nepozvali. Sklonila se nad kolébkou a než ji stačili odvést, poprskala malou zlou věštbou:
„Bude ti sedmnáct let, když se píchneš do ruky. Onemocníš z toho velice a všichni na zámku s tebou.“
Jak se objevila, tak se vytratila. Tíseň padla na všechny a rázem bylo po oslavách a radovánkách.
Růženka prožila krásné dětství obklopená láskou. Když se však měla sudba naplnit, byli všichni kolem, kteří ji milovali pro její dobrotu a krásu, plni úzkosti. Král nechal z podhradí vystěhovat všechny řemeslníky, co používali pichlavé nástroje. Z hradu musely jehly, špendlíky, hřebíky, připínáky, spony, injekční stříkačky. Nožům, vidličkám, nůžkám, mečům, rapírům, kordům, halapartnám a jiným nástrojům a zbraním byly otupeny hroty. Vůkol vysekali a spálili bodláčí a trní. Princezna si musela natahovat dlouhé kožené rukavice a ochranka s ní chodila málem i do koupelny.
Jednou, když si stará chůva zdřímla na lavičce a stráž se zapovídala se zahradníkem, zahlédla princezna za plotem stařenu. Odranou, vrásčitou, žluklou. Motala se dokola jako holub v Benátkách. Byla nafetována, ale tenkráte se ještě nevědělo, co to je, neboť drogy nikdo neznal. Znali jenom odvar z makovic, který se dával dětem, aby nezlobily a spaly. Když si pořádně lokly, chroulily i tři dny. Že z toho byly na celý čas svých životů trochu potroublé, nikomu nevadilo. Pomatenci bývali tehdy stejnou obvyklostí jako dnes.
Bába vařila své dryáky přísně tajně v lesní sluji. Byla tou osobou, která před sedmnácti lety pokazila Růženčiny křtiny.
„Tu máš, stařenko, kup si něco na sebe a zaplať si doktora,“ volala na ni princezna a přes plot jí do fěrtochu hodila dukát.
„To já nemohu vzít princezničko,“ leda, že bys přijala na oplátku i ty můj dárek,“ opáčila stařena. Hodila balíček s bílým práškem a injekční stříkačkou.
„Vím, že nejsi šťastná, že žiješ jako pod skleněným zvonem, že si i skrytě popláčeš. Až tě zase někdy popadne smutek za pačesy, rozdělej si to převařenou vodou a vpíchni pod loket, uvidíš, že se ti uleví.“
Růženka zdvořile balíček přijala a uschovala.
Čas plynul. Na podivné setkání Růženka málem zapomněla, ale stalo se, že na hradě byly námluvy – kolikáté už. Princ, samolibý nadutec, se na ni sápal málem stejně chtivě jako na pečené sele, podávané k večeři. Bylo jí z něj „od žaludku“. Večer pak našla mezi panenkami onen podivný dárek. „Možná, že to pomůže,“ řekla si a udělala, jak ji stařena radila. Pomohlo! A pomáhalo i nadále. Pícháni do ruky se jí stalo železnou košilí.
Královští rodiče i ostatní kolem si všimli, že mladá chodí v snách, je zanedbána, umatlaná a dokonce si nemyje ani své běloskvoucí zuby. Král nechal dceru sledovat KSB ( Královskou státní bezpečností). Pravda byla vbrzku venku. Chytili dokonce stařenu, jak v odlehlém koutku parku podává feťačce Růžence další dávku. Udělali šťáru v její špeluňce a přivezli odtamtud měch bílého prášku.
„Než pošleme vědmu na hranici, měli bychom poznat, čím naši dcerušku tak očarovala,“ děl král a nechal si připravit dávku. Zkusil jednou, podruhé, potřetí. Tuze mu to zachutnalo. Stejně jako princezně a postupně všem ostatním na zámku. Ponechal proto drogovou kuchařku naživu a dokonce jí ve sklepě dal zřídit laboratoř.
S králem, královnou, princeznou a dvořeníny to šlo od té doby z kopce. Místo lidí bloudili komnatami podivné stíny. Všude nemoci a nepořádek. Bůh se na to nemohl dívat a nechal hříšné královské sídlo až po vrchol hlásky zarůst neprostupným trním.
O zarostlém pánském sídle šly mezi lidem všelijaké řeči. Našli se i takoví, co se k němu pokusili prosekat. Všichni skončili u felčara se škrábanci. Až jeden princ, co si přečetl pohádku o Šípkové Růžence, se rozhodl dostat dovnitř stůj, co stůj. Nechal sestrojit parní křovinořez a jeho sluhové mu prosekali cestu až k hradnímu portálu. Když vstoupil dovnitř, byl sklíčen vším, co tu spatřil. Umouněnou feťačku Růženku ovšem nelíbal. Nechal upálit ježibabu i se zásobami drogy, ostatní pak - od krále až po zámeckou záchodbábu museli na odvykací kuru. Bylo to tvrdé. I sám pán král prosil na kolenou o „špetičku“. Princ byl neoblomný.
Pak jednoho dne spatřil Růženku umytou a úsměvavou a nádherně vonící zubní pastou thymolín. Objal ji, políbil. Všechno bylo rázem jako v pohádce.

Už je zase dobře všem,
věštba letí komínem
Jídla, pití, co kdo ráčí,
pozváni jsou všichni spáči.