Zrada 2

a je tu pokračování proč to píši tak dlouhé

“Jak si jen mohl otec začít s Miriam, vždyť je to má kamarádka, je stejně stará jako já,” opakovala si sama pro sebe. Za chvíli si všimla, že Petr jede za ní, ignorovala ho.

Nemohl ji nechat v tomto stavu samotnou. Bál se o ni, byla příliš rozrušená, než aby se o sebe dokázala postarat. Nedivil se jí, přitom co se právě dozvěděla. Vždyť její kamarádka má dítě s jejím otcem.

Když doběhla k zastávce, zhroutila se na lavičku a rozplakala se. Musela nějak ze sebe dostat tu bolest a zklamání. A navíc byla už úplně vyčerpaná, nohy jí vypovídaly službu.

Petr k ní za chvíli přišel a zvedl ji se slovy: “Tady nemůžeš zůstat, domů se ti zřejmě také nechce. Nech mě, abych tě odvezl do hotelu.”

Nak neměla sílu protestovat, byla na dně. Cesta do Paříže jí sice dala sílu, ale ne tolik kolik v tuto chvíli potřebovala. Vlastně nic na světe by jí nedodalo potřebnou sílu.

Petr ji odvezl k sobě do bytu. Nak poznala ten pokoj, tu postel. Tam ji přece zavedl tu noc, jeho svatební noc. Když odcházela z hostiny, tak na ni čekal venku. Nevěděla, co po ní chce, vždyť mu vše už řekla.

Když ji však políbil, ztratila hlavu a vyspala se s ním. Litovala toho už tehdy, když odtuď utíkala, ano utíkala. Dalších sedm měsíců trpěla čím dál tím víc, a proto v den, kdy se Alex narodila, odjela.

Petr ji teď pokládá do postele, ale co po ní chce? Chtěla se zeptat, přišla však na to, že nenachází slova. Chvíli se na ni díval a přemýšlel, co se jí asi honilo v hlavě, a pak odešel do koupelny, kde napustil vanu. Poté se vrátil k Naklodii.

Nechala se od něj svléknout, odnést do vany, dokonce i umýt. Nechala se utřít a odnést zpátky do postele. Nebyla schopna uvažovat. V hlavě měla tolik otázek, že se nebyla schopna soustředit. Za celou dobu ani jeden nepromluvil, nemohl.

Ze skříně vyndal košili, oblékl jí ji a přikryl. Potom si lehl vedle ní a díval se na ni. Připadala mu jako figurína, za celou dobu nenaznačila ani pohledem odpor. Nechala ho, aby si s ní dělal co chtěl, to si uvědomoval.

Dovolila by mu cokoli, ale kdyby se s ní dnes miloval, myslela by si, že ji chce skutečně jen do postele a to nebyla pravda. Miloval ji, skutečně ji miloval, poprvé v životě se zamiloval.

Nak brzy usnula, byla zničená. Hlavou jí pořád zněla věta jejího otce: “Nak, Alex je tvá sestra… tvá sestra.” Bylo to jako ozvěna.

Když se Petr ráno probudil, ještě spala. Zvedl se, aby ji nevzbudil a odešel do koupelny. Tam si dal krátkou sprchu, převlékl se a šel zavolat Janovi s Miriam, aby jim řekl, že Nak je v pořádku. Večer nato úplně zapomněl.

Potom šel do kuchyně a připravil snídani. Když ji dodělal uvařil si kávu, sedl si na židli a přemýšlel. Nak nebyla jediná, která se včera dozvěděla několik překvapení. Ona byla dokonce ve výhodě, už věděla, že Alex není jeho dcera.

Ale on se to dozvěděl, až včera ráno. Miriam přišla k němu do pokoje a řekla, že už mu dál lhát nebude. Vysoukala ze sebe, že není otcem Alex, a že jejich sňatek byl neplatný. Když se jí zeptal, kdo je tedy jejím otcem, řekla, že není rozumné, aby to věděl, ale přesvědčil ji. Řekla mu tedy o románku mezi ní a Janem, který navíc ještě trvá. Přemluvil ji také, aby to řekla i Janovi, má na to právo, vždyť je to jeho dcera. V tu chvíli se zdálo, že mu ta zpráva přinesla jen radost, ale nebylo to tak. Přece jen měl malou Alex rád.

Když se vrátil do ložnice, už byla vzhůru. Tehdy Petr už neodolal a políbil ji. Nak to zaskočilo, ale dovolila mu to a za chvíli líbala i ona jeho.

“Dobré ráno,” řekl Petr, když přestali, “jak jsi se vyspala?” Už cítila lépe než včera, ale opět nemohla najít slova. Tentokrát to byl Petr, kvůli kterému ztrácela řeč.

Najednou však vyslovila nejdelší větu, kterou mu řekla za několik minulých měsíců: “Dobře, ale nemohl by jsi mi prosím dát něco k jídlu. Už si ani nepamatuji, kdy jsem jedla naposledy.”

Petr se zvedl a chtěl jít do kuchyně, ale Nak ho chytla za ruku se slovy: “Věděl jsi , že sis se mnou včera mohl dělat cokoli, ale o nic ses nepokusil… Chci ti poděkovat, že jsi mě včera nenechal samotnou. Nemusím ti říkat v jakém jsem byla stavu.” Chvíli potom mlčela, ale nakonec dodala: “Miluji tě.” “Já tebe taky,” odpověděl a odešel do kuchyně pro jídlo.

Naklodie se najedla, měla hlad. Když tak jedla vzpomněla si, že jedla naposledy včera ráno, v letadle si dala zákusek, ale to se vlastně nedalo považovat za jídlo.

“Kdy ti to řekla,” zeptala se. “Že nejsem otec Alex, a že nejsem ženatý?” Přikývla. “Včera ráno. Řekla mi i o tom dopise, co ti poslala… Je to příjemný pocit, nebýt ženatý. Nemohl jsem si na to zvyknout,” odpověděl.

“Odpustíš mi, že jsem ti nevěřila, co jsi mi říkal, a co jsi mi sliboval? Bylo to pro mě těžké, ale měla jsem ti věřit,” řekla tiše Nak. “Nemůžeš za to jen ty. Nemáš si co vyčítat,” utěšoval ji, ale musela se podívat pravdě do očí, a tak pokračoval: “Vadí ti, že je Alex tvá sestra?”

Věděl, že jí to ublíží, ale musel jí připomenout skutečnost. “Musíš Miriam odpustit, znala jsi jejího otce. Když si něco zamanul, muselo se to stát,” dodal.

“Ty jsi jí odpustil?” “Ano, ale já musel odpustit jen Miriam. Ty musíš odpustit i otci, tvému otci. Já vím, že nebylo od něj rozumné začít si s tvojí kamarádkou. Řekl mi, že se kvůli tomu cítí strašně, ale má Miriam rád, miluje ji,” sděloval ji, slova jejího otce, ale najednou se zastavil.

Nevěděl zda jí má říci i nejnovější novinu, ale pokračoval: “Budou se brát.” “Kdo?” zeptala se, ale Petr pokračovat nemusel, došlo jí to. “Otec si ji vezme? Proboha, vždyť je stejně stará jako já, je to má kamarádka.” “Je nebo byla,” zeptal se, Nak odpověděla: “Je!”

“Nak, věř nebo ne, Miriam se zamilovala do tvého, poprvé v životě skutečně miluje.” “Dobrá, ale proč zrovna on. Na světě je tolik mužů. Proč si nevybrala někoho mladšího… A už se na toto téma nechci bavit.” “Nak, ale my se o tom bavit musíme,” ona ho však přerušila: “Proč? Pro mě je to uzavřené. Mají spolu dítě a jak jsi řekl, budou se brát…”

Nak se na chvíli zarazila, ale pak pokračovala: “Proč si jí řekl o té noci… byli jsme tady, že ano.” “Ano, byli a ty jsi odtud utekla jako zloděj… Slíbil jsem Miriam, že jí nebudu lhát,” řekl. “A ty držíš slovo, že,” dodala ironicky Nak.

Petr už radši změnil téma: “Víš, že vypadáš nádherně.” “A co se ti líbí víc, že jsem spala opět ve tvé posteli nebo že mám na sobě jen tvou košili…” zažertovala. Ale měla pravdu, líbilo se mu obojí. Už zase jí má blízko sebe. Kdyby jen věděla, jak mu chyběla.

Políbil ji, musel ji políbit, potřeboval to. Tak vášnivě se ještě nepolíbili, a asi proto se nechali unést svými city. Jejich milování bylo vášnivé a nedalo se srovnávat s tím prvním. Nak tehdy litovala, ale teď byla šťastná.

Podařilo se jí zapomenout na události minulých měsíců a pomalu se uvolňovala. Potřebovala se uvolnit. Protože kvůli událostem, které ji moc zraňovaly, začínala nenávidět sama sebe. Teď však na ně zapomněla.

Petr si nemohl nevšimnout její změny, z jejích očí se vytrácela ta beznaděj, strach a bolest. Podařilo se mu ji osvobodit od všech starostí a navíc si začínala znovu věřit, získávala důvěru v sama sebe. Obvykle mu stačilo jen svést ženu, ale teď to bylo vedlejší. Každý muž by si přál udělat se ženou, to co se teď podařilo jemu.

Nak byla čím dál silnější, jejich milování jí dávalo novou sílu a navracelo sebeúctu. Od chvíle, kdy se s Petrem poprvé vyspala se cítila jako zrádkyně a potvora. Byla milenkou, milenkou manžela své nejlepší kamarádky, těhotné kamarádky.

Když teď ležela v posteli, v Petrově objetí, cítila se dokonce lépe než před její životní katastrofou. Otočila se na Petra, a když viděla, že spí opatrně se zvedla a oblékla.

Musela mluvit s otcem a Miriam. Chtěla také vidět Alex. Věděla, že dítě za nic nemůže, ale dosud se na ni nedokázala podívat. Teď už ví, jak strašnou chybu udělala svým útěkem do Paříže.

“Jdeš za nimi?” zeptal se Petr, který ji už chvíli pozoroval. Ona byla tak zabraná do svých myšlenek, že si toho ani nevšimla.

Přikývla a chtěla odejít, ale Petr ji chytl za ruku a strhl zpátky na postel se slovy: “Já tě tam odvezu. Vím, že máš už potřebnou sílu, ale nechci tě nechat samotnou, nechci být bez tebe. To, co zažívám, když jsem s tebou je silné, nikdy jsem to nezažil, a zřejmě zažiji jen s tebou.”

Nak ho políbila, ale on jí chtěl říct ještě něco. “Vím, že jsem udělal chybu, když jsem tě nutil, aby jsi se se mnou tehdy vyspala, měl jsem tě poslechnout, ale nakonec jsem tě bohužel přemluvil. Byl jsem tehdy zničený a potřeboval se odreagovat,” začal. “To nevadí. Tu chybu jsme udělali oba,” řekla. “Prosím, chci ti říct ještě něco,” než se ovšem dostal k dalšímu, opět ho políbila.

“Tak poslouchej,” řekl po chvíli. “S Miriam jsem se vyspat nemohl, chtěl jsem tebe. Teď už vím proč. Byla jsi pro mě vždy oporou, ale já si to neuvědomoval. Považoval jsem tě jen za kamarádku své milenky, nic jiného pro mě Miriam nikdy nebyla. Vlastně možná ano, kamarádka. Mohl jsem si s ní povídat o čemkoli.

Moc dobře víš, jaký jsme měli vztah. Ani nevím, kdy jsem se do tebe zamiloval. Možná to bylo z vyprávění Miriam, nebo když jsme si spolu povídali. Byla si tak jiná než Miriam, než všechny ženy co jsem znal.

Když jsem tě včera viděl, jak jsi vyběhla z domu, ničila mě představa, že trpíš také kvůli mně. Věděl jsem, že nemůžeš zůstat sama, a tak jsem jel za tebou. Jsem si jistý, že si ztratila pojem o čase a okolním světě. Byla jsi tak slabá a bezbranná, ale to jsem poznal až tady. Nechala jsi mě, abych si s tebou dělal, co jsem chtěl. Neměla si sílu odporovat mi.”

Naklodii se při jeho slovech objevily v očích slzy. Věděla totiž, že měl ve všem pravdu, úplně ve všem. Znal přesně její pocity. Dokonale vysvětlil vše, co mohl říci slovy. Naklodie chtěla mluvit s otcem a Miriam co nejdříve, a tak se zeptala: “Odvezeš mě tedy?” “Ano, když chvíli počkáš,” odpověděl a šel se obléknout.

 

 

 

---