T.I.M.E.

Modré oči se zalily slzami. Černá řasenka se kolem těch modrých studánek rozlila do stran. Rychleji a rychleji hýbala nohama i rukama. Do sněhové pěny vtiskávala obrys anděla. Anděla potřebovala, ale on ji ne. Sníh rozpouštějící se horkostí jejího těla jí prosáknul až na kůži. Ona ale vnímala jen svou samotu. Byla sama a marně již několik let hledala po všech koutech své duše klíč. Nikdo se o ní nezajímal, nikomu nikdy nescházela. Ti, které milovala, se to nikdy nedozvěděli. Když už myslela, že klíč našla a vsunula jej do zámku, ten jakoby se jí vysmál do tváře a udělil jí další ránu. Když byla její duši udělena poslední rána a jizva zaplnila poslední místo, Sylvia hledání klíče vzdala. Nikdy již nikomu neporozumí. A nikdo neporozumí jí.

            „Jak to, prosím tě, zas vypadáš?! Se ani nedivím, že tě nikdo nechce!“, spustila na ni matka místo pozdravu. Sylvia se zavřela ve svém pokojíku a s drkotajícíma zubany ze sebe ztěžka stahovala promočené oblečení.

            „Jedem nakoupit, čau!“, slyšela ještě z chodby. Jakmile za mámou a tátou zapadli domovní dveře, vrhla se k oknu. Před vilou již nastartovalo nové Subaru. Sylvia počkala, až zmizí v zatáčce a začala ze sebe za chůze v rychlosti stahovat spodní prádlo. Bytem se mihlo její porcelánově bílé tělo a zmizelo v koupelně. Do vany začaly padat našedlé kapky slané chuti. Jak dlouho Vojtu vlastně miluje? Dva roky? Proč mu to nebyla schopna alespoň naznačit? Proč dělala, jako kdyby neexistoval? Vojta se dnes vedl za ruku s nějakou dívkou a… a vypadal… šťastně. Ponořila do vody hlavu a otevřela oči. Usmála se. Ano, tady pod vodou nikdy nebyla sama. Pod vodou měla přátele, byla žádaná. Když však začal docházet dech, musela slibně se vyvíjející příběh ukončit a nadechnout se. Dneska pod vodou žádná jiná dívka nebyla, dneska se Vojta konečně zamiloval do ní. Sylvia pro něj byla tou jedinou vyvolenou. Vynořila se, aby se nadechla. Plna naděje vyběhla rozpařená na zahradu do jiskřícího sněhu. Splývala s okolím a nikdo si jí nevšímal. Uplácala ze sněhu kouli, schovala se za smrk u plotu a hodila ji po náhodném chodci. Ten se pohoršen otočil a když nikoho nespatřil, pokračoval dál. Sylvia se za smrkem začala kácet smíchy, plácla s sebou do sněhu a začala dělat andílka. Najednou opět zesmutněla, přestala kmitat nohama a rukama, chvíli ještě jen tak bezvládně ležela, pak se zvedla a s drkotajícíma zubany se vrátila do domu. Opět ponořila hlavu do vody, když b zámku zarachotil klíč.

            „Poď nám pomoct!“ uslyšela zkresleně pod vodou nepříjemně rozkazovačný hlas matky. Teď nemůže, teď je s Vojtou. Možná později,

            „Sylvie, tys neslyšela?“

            „Se zase určitě ráchá v tý koupelně“, řekne otec matce a křikne směrem ke koupelně: „Copak sem ti jasně neřek´, že se tam nemáš cárat každém den?!“

Sylvie se vynoří z vody, zapne kohoutek a znovu zmizí pod hladinou. Právě se s Vojtou koupou pod vodopádem v úžasně romantické džungli.

            „Tak sakra, kolikrát ti to mám povídat? Vypni laskavě tu vodu a vylez. Až si budeš přispívat na domácnost, tak se tam ráchej klidně od rána do večera!“

            Plují s Vojtou rozbouřeným oceánem a sledují hejna delfínů, kteří je provázejí.

            „To si máme pro tebe dojít nebo co? Naposled ti říkám, abys vypnula tu vodu a….!“ zbytek matčina lamentování zanikne mezi smaltovanými stěnami vany

            „Jak chceš, ty rozmazlenej fracku!“ Dveře do koupelny se otevřou a v nich stojí matka a zírá na prázdnou vanu.           

            „Tak to už je moc, vona tu zapne vodu a eště vodejde! Sylvie, chceš nás snad eště vytopit?!“

            Na dně vany se nepozorovaně krčí malá rybička s očima jako studánky a navždy sní o svém Vojtíškovi.