Hrdinou

     Drakobijec Rancor seděl na koni uprostřed širé pláně a volnou rukou pozvedl hledí své přílby. Drak velikosti kupeckého povozu byl už jen malou tečkou na nebi, ale Rancor dobře věděl, že se co nevidět vrátí. Z rána narazil na dospělého samce Jednorohého, hodujícího na mršině. První útok lehce odrazil kopím, když se po něm při průletu sápal. Se skřípotem plechového brnění seskočil z koně, zkontroloval kopí a zabodnul do země. Zbraně k lovu draků si sám vymýšlel a vždy nechával ukovat nejlepšími kováři v oblasti. Z postroje tažného grošáka sundal dlouhý luk a prutový železný šíp se zahnutou špicí. Do oka na konci šípu uvázal lýkové lano a druhý konec upevnil okolo sedlové hrušky. Drak mezitím zakroužil mezi mraky a vracel se zpět ve střemhlavém letu.      Jednorozí se lovili poměrně snadno. Nebyli nijak zákeřní a taktika jejich útoku se nezměnila co svět světem stojí. Rancor povolil tětivu a smrtící šíp se zabořil útočícímu draku do mohutné hrudi až po oko se smyčkou. Drak máchl křídly a vyrazil do oblak. Lýkové lano vyrazilo za ním. S mohutným tažným grošákem to za okamžik škublo a prutový šíp ověnčený řádným kusem masa se rychle vracel k zemi. Drak povolil křídla a s mocným zachrčením padal vstříc pláni, bezvládně, jako kus skály. Na tvrdou zem dopadl mrtev s ohlušujícím zaduněním.      Rancor pohladil grošáka a pustil se do známého rituálu. Ze všeho nejdřív očistil a schoval zbraně, poté připravil nástroje, kterými hodlal uzmout drakovi to nejcennější. Speciálně zahnutým nožem obratně vyřízl velký roh čnící z drakovi mohutné hlavy, a pak kleštěmi ukroutil a odsekal nejhezčí tesáky z jeho tlamy. Nakonec přeťal drakovi pařáty na nohou. Aby je nemusel složitě zbavovat masa a tkáně, hodil je do ohně, který to dokončil za něj. Z dračího těla vyříznul ty nejchutnější části masa a do vaku přidal i srdce a játra, což byla vyhlášená pochoutka, za kterou se platilo vysokými sumami. Když bylo hotovo, vydloubl draku oči a s několika suchary je posnídal. Zbytek nechal divočině. Bylo na čase, vydat se na cestu.      Annaberg bylo středně velké město u okraje západní hranice. Dál už se táhla jen nekonečná poušť, do které se vydávali dobrodruzi, uprchlíci či dobře střežené karavany. Rancor projel hlavní východní branou a uličkami pokračoval k obydlené části města. Stačilo se zeptat a ochotní obyvatelé ho nasměrovali k nejvyhlášenějšímu hostinci v okolí. Latrína se pyšnila velkým výčepem, mnoha pokoji a stájemi pro koně i s povozy. Rancor ustájil grošáka, zabydlel se v pokoji a po horké koupeli se vydal do výčepu.      Mezitím se ve městě rozkřiklo, že přijel slavný drakobijec a výčep praskal ve švech. Když Rancor sestupoval z prvního patra, sledoval ho každý dychtivým pohledem, jako kdyby sledovali zjevení. Hostinský, chlap široký za tři, se v kulatém obličeji zubil širokým úsměvem a ze zvyku utíral ruce do umaštěné zástěry. Brzy panovala v hostinci veselá nálada a všichni se nadmíru bavili. Rancor vyprávěl příběhy o lovu draků, chlapi znalecky pobrukovali a ženské chvílemi zatajovaly dech nebo se rovnou chytaly dlaněmi za hlavu. O Rancorově tvrzení nikdo nepochyboval. Navíc všem ukázal cenné úlovky z dnešního rána. Špičáky z dračích čelistí, očištěné pařáty a velký roh nechal dokonce kolovat, aby si ho mohl obdivovalel, či případný kupec osahat. Mezitím se sám kochal výzdobou výčepu. Rozhodně tady nebyl prvním návštěvníkem s netradičním povoláním. Zdi byly osázeny mnoha trofejemi a artefakty. Vycpané hlavy nebezpečných zvířat, cizokrajné nástroje všemožných funkcí a v neposlední řadě také mnoho zbraní. Sbírka byla obrovská a Rancor mohl na některých zbraních oči nechat. Byly tu meče severských válečných kmenů, dalekonosné luky jižních obyvatel, štíty se znaky slavných rodů i pověstmi opěvované sekery trpasličích bojovníků. Kdo byl zcestovalý jako Rancor, poznal, že v tomto hostinci už nocovalo mnoho slavných bojovníků, kteří dozajista taktéž nešetřili příběhy.      Slunce dávno zapadlo a na Rancorovo vyschlé hrdlo už nepomáhal ani doušek čerstvě natočeného piva. Historek odvykládal spousty a cítil, jak na něj padá únava. Bylo jasné, že zábavu bude muset ukončit on sám, protože nikdo z hostů by neodešel dříve, než on. Nikdo by si nechtěl nechat ujít společnost slavného drakobijce nebo další z jeho příběhů.      Rancor se zvedl, poděkoval všem za příjemnou společnost a vydal se zpět do patra, kde měl svůj pokoj. Cestou si vyměnil pohled s děvečkou, která ho celou dobu obsluhovala, od hostinského na pokoj dostal džbánek s vínem, a pak po vrzajících schodech opustil výčep. Sednul na postel, vysvlékl látkovou košili, sundal kožené boty, a pak i kalhoty. Vypil pohár vína, ulehl na postel a zavřel oči.      Netrvalo dlouho a přišla. Potichu za sebou zavřela dveře a lehkým krokem došla až k posteli. Nechal oči zavřené. Ucítil její vůni. Ještě před chvilkou musela ležet v bylinkové koupeli. Vůně neznámých květů se linula pokojem. Ucítil závan, když jí noční košile sklouzla na zem, a pak už objímal žádoucí hebké tělo plné energie. Usnul zcela vyčerpán. Ani nevěděl, že odešla.      V nejhlubší noci se opět ozval skřípot schodů vedoucích do patra. Dveře do Rancorova pokoje se pomalu otevřely a jas Měsíce, dopadající oknem do pokoje, osvítil kulatý obličej hostinského. Chvíli tiše stál a pozoroval, jak Rancor leží na posteli a zhluboka oddechuje. Potom pomalu přešel k posteli a nahnul se nad něj. Než by stihl drakobijce probudit zápach jeho zástěry, vytáhnul hostinský řeznický nůž schovaný za opaskem a zkušeně jím přejel po Rancorově krku.      Několik posledních záchvěvů života a vytřeštěné oči. Hostinský rychle nasadil drakobijci přes hlavu pytel s pilinami a zavinul tělo do hrubě tkaného prostěradla, se zafuněním zvedl a přehodil přes rameno. Ve sklepení už ho kolem řady obrovských sudů na víno táhl po zemi. Poslední sud byl falešným vchodem do další části rozlehlého sklepení. Všude byla špína a zdi lemovala polorozpadlá žebroví trouchnivějících sudů. Plápolající louče osvětlovala hromady rozpadlého zařízení kdysi fungujícího sklepa, mezi kterým se míhaly krysy a trpělivě čekajících pavouků v hustých sítích všude kolem. Hostinský odkryl železný poklop odpadní jímky a zajíkl se zápachem. Přitáhl tuhnoucí tělo drakobijce a shodil jej do hluboké černé díry. Zaslechl pištění krys a poklop zase rychle zavřel. Narovnal se, prohnul v kříži a do umaštěné zástěry si utřel zpocený kulatý obličej.      Ráno druhého dne začalo jako každé toho léta. Ptáčci cvrlikali a vítali hřejivé slunce. Lidé začínali vycházet ze svých domů. Někteří vyrazili na trh, jiní do pole, pár zamířilo do hostince, kde se od hostinského dozvěděli, že drakobijec Rancor musel v noci nečekaně odjet kvůli žádosti o pomoc z města kdesi na jihozápadě. Mluvil prý o nějakém velmi nebezpečném drakovi. Místním bylo líto, že si neposlechnou další napínavé příběhy drakobijce, ale chápali, že sprovodit bestii z tohoto světa je důležitější. Hostinský mohutně přikyvoval kulatým obličejem až se mu třásla brada a zval na špíz z dračích jater, aby ulehčil zklamání. Také nezapomněl zmínit, že mu drakobijec ve své dobrotě zanechal k vystavení toulec svých jedinečných šípů i s lukem a dračí roh na památku příteli.      K večeru sedlák na poli za městem odstrojil z pluhu hnědého tažného grošáka a ke kádi s vodou mu přidal čerstvé seno. Grošák se jídla ani nedotkl. Jen bez hnutí stál a hvězdy zářící na nebi se odrážely v jeho lesknoucích se očích.

---