Málo myslíme na to, co máme, ale vždy na to, co nám chybí

    Už delší dobu přemýšlím o životě a lidských vztazích, podobně jako mnoho lidí v mém věku. Zřejmě víte o čem mluvím. Znáte ty momenty, kdy ustanete v nějaké horečné práci, kdy se zrovna s někým nebavíte a jen pozorujete své okolí. Svět se dál řítí, na okamžik však bez Vás. Právě to jsou chvíle, kdy si hodně uvědomíte, a právě z toho bude tato úvaha čerpat nejvíce.

     Vzpomeňte si na své dětství, každý z Vás určitě někdy stál před výlohou obchodu a za každou cenu chtěl nějakou tu hračku, kterou si vydupával, kterou se snažil „vybrečet“, občas to pomohlo, občas to bylo spíše kontraproduktivní. Malé dítě neví, co může chtít a co ne, proto je logické, že zkouší, kde narazí na hranici. Dalo by se s nadsázkou říct, že je absolutně sobecké. Je to však přirozené, později to také souvisí s budováním pozice ve společnosti. Chováte se jako malé dítě?

    Dostáváme se k otázce, kterou vědomě nebo nevědomě rodiče řeší a na kterou byste si i Vy měli udělat názor: „Je správné podporovat člověka v názoru, že mu pořád něco chybí, že dokud není po jeho, nesmí přestat?” Zní to možná absurdně a první odpověď bude, že ne, ale skromnost a nevýraznost vede k tomu, že zapadnete mezi davy, rodiče přece chtějí být pyšní na svého syna / dceru pro to, jakou později zastává funkci atd… Dostáváme se tedy do střetu „zákona ulice” a určitého morálního kodexu.

    Když se posuneme po časové přímce o kousek dál, poporosteme o nějakých sedmdesát centimetrů, dostaneme se do období, kdy si každý mapuje terén - někdo potichu, jiný nahlas.

Když na tu dobu vzpomínám, tak si říkám, jestli to nebylo moje zlé dvojče, které to za mě na chvíli vzalo. S rodiči jsem se nikdy moc nehádal, ale z neznámého důvodu jsem vždy po určité době vybuchl. Pokaždé se mi vybaví věta: „Opravdu jsi tak naštvanej?! Jsi úplně bílej!“. Typické je, že teenager dostane, co chce, nebo s rodiči týden nemluví. Chce víc než může mít, chce všechno.

    Zatím poslední etapa vývoje člověka, kterou procházím, je je však něčím jiná. Myslím, že se situace změnila v tom, že vše vidím v jiných souvislostech a více se zamýšlím nad tím, jestli opravdu potřebuju to, co bych chtěl. Respektive jestli jsem to alespoň schopen oplatit nějakou službou. Možná, že za pár let se můj názor na to změní a uvidím vše ještě jinak, ale nyní jsem přesvědčen o tom, že alespoň z části vím, co mám.

    Zajímavým příkladem, že člověk opravdu prahne po tom, co nemá, je například dovršení věku patnácti nebo osmnácti let. Ve skutečnosti se nic nezměnilo, práva mám víceméně stejná, respektive mám jich více, ale že by to byl takový skok, který v tom každý vidí, to jsem opravdu nezpozoroval. Další krásnou ilustrací je dospělý člověk, který by se zase rád vrátil zpět do dětských let, kdy neměl starosti, za své činy nebyl odpovědný a „žilo se mu tak nějak lépe“. Z toho vyplývá, že člověk nebude úplně spokojený nikdy, ani nechci domýšlet, co by bylo, kdyby byl..

    Na závěr bych chtěl zkusit odhadnout, jak na to budu nazírat za nějaké to desetiletí. Věřím, že život v člověku zanechává určitou „stopu“ a chybět mi toho bude asi ještě méně, nic víc si však tvrdit netroufnu! A jak si představuji ideální stav? Podle mě to bude v okamžiku, kdy si člověk uvědomí, že na světě není sám a není v aréně, ze které musí vždy vyjít vítězně za každé okolnosti. Když se občas zamyslí, jestli svými činy někomu neublíží!