Agora

POSTAVY: STÍN Z PLATÓNOVA PODOBENSTVÍ O JESKYNI PERSEFONA Z ORFEA A EURYDIKÉ ECHÓ Z NARKISSA MEDŮZINA SESTRA Z PERSEA A ANDROMEDY ( JMÉNEM KIRPÓ ) LOTOVA DCERA, JMÉNEM TISIFONE POZDĚJI PSYCHÉ Z AMORA A PSYCHÉ

PERSEFONA: Nuže, o čemž dnes diskutovati na srazu našem přebolném budeme?

ECHÓ: Budeme....

KIRPÓ: Pojďměž si povídati o tom, co oko jest, co zrak a schopnost viděti.

STÍN: Ach, co jest oko, nic než šálivý klam, který svede nás vždy na cestu neštěstí. Vždyť pohleďte, jak díky zraku přišly jste o mnoho, pro svou zvědavost.

TISIFONE: My že jsme přišly? Ach ne, my to nebyly, my vždy poslušné boha....

STÍN: Ach ano, já zapomněl na to vaše rozjasněné boží oko, na fatalismus, který vám nedovolil přestoupit rozkaz. Ale jistě každá z vás ví, nemýlím-li se....jak potrestána býti mohla....

*zavládne zmatené ticho*

 

KIRPÓ ( smutně ): Mé sestře osudný byl odraz její ošklivosti, na kterém spočinula svým zrakem přeukrutným....

PERSEFONA: Ach, a ubohý Orfeus, který nevydržel zkoušku, seslanou na něj Hádem, už svou nešťastnou Euridyké nespatřil více....

ECHÓ: Více....

TISIFONE: A co má ubohá matinka, v solný sloup proměněna, plačíc krvavé slzy mrtvole své zvědavosti....

STÍN: Vždyť já měl pravdu, jak vás tak poslouchám....oko není vždy určeno pouze k radosti a potěšení....

KIRPÓ: Ty mlč, sám tělo nemáš, jen v světě stínů žiješ, nic o skutečném světě nevíš, pouze obrysy, vyvolanými ohněm, se živíš....

STÍN: V tom však ta moudrost, není světa, je pouze stínů, a na každém závisí, jak se z něho vymanit dokáže.

TISIFONE: Však o kolik radostí se tak připravuješ, spočinout zraky na zářivě zelené trávě, azurově modrém nebi....

STÍN: A hořící Sodomě.

TISIFONE: Jsi krutý, stíne!

STÍN: Toť pouze pravda, co splývá z mých úst! Vždyť hleď, nešťastná dívko, jak doplatily jste všechny na svou schopnost nazírat na věci z vnějšku. Kdyby jste se podstatou zabývaly a ne jen o svůj vnější vzhled dbaly, Orfeus by žil, stejně tak Narkissos a Lotova žena....

KIRPÓ: Viníš nás z něčeho, za co žádná z nás nemůže. Což vinou mojí, že Narkissos, ten nadpozemsky krásný mladík, okouzlen byl pouhým odrazem, pohlcen jím byl a změněn ve své podstatě k obrazu pomíjivému....nakonec svůj život ukončil?

ECHÓ ( pláče ): Ukončil....

STÍN: Spravedlivý trest naň seslán byl, vždyť kdo to kdy viděl, svým vzhledem zabývat se do tak nepřípustné míry, hrdý být na svou tělesnou schránku, která nikdy nevydrží odolávat zubu času, pyšnit a honosit se měkkými rty, které léty ztvrdnou, hedvábnými vlasy, které vypadají....

TISIFONE: Nemuč nešťastnou Echó, což nevidíš, jak jí tvá slova dojímají?

STÍN: Ach, ta také část vinny nese, beztělý přelud zamilovala si....

KIRPÓ: Což na nikom nic dobrého nevidíš? Vzpomeň na Orfea a jeho manželku přenádhernou, čím ti se provinili, že je rovněž zatracuješ?

STÍN: Ach, to prosté je nadevšechno, zkoušku podstoupil pro svou ženu, však ni drahocenná mu byla, ni vzácná, on nevěřil, pochyboval o slovech vládce podsvětí, že navrátí mu ji, on nevydržel několik chvil v nejistotě a nedočkal se tak šťastných let mnohých....netrpělivec!

TISIFONE: Však co bylo to za muka ty pochopit nedokážeš, to nikoli prchavý okamžik, v kterém se ohlédla má matka, zmírající marnou zvědavostí, dychtíc zvuků nepříjemných z hořícího města rozluštit. To láska, ta vedla jeho kroky, jak do podsvětí, tak i z něho, on dlouho, dlouho vydržel, dlouho musel podstupovat tu nejistotu, zda žena jeho za ním kráčí, pak není divu, že přemohla ho úzkost!

STÍN: Co je úzkost? Stav, kterým omlouváme naše slabosti? Co je láska? Totéž! Neomlouvej netrpělivého Orfea, oči ho zradily. Kdyby zraku neměl, netoužil by ohlédnouti se. Jeho oči ho zradily, a jeho nejednotná mysl.

ECHÓ: Mysl....

PERSEFONA: Neproklínej očí, toť největší dar člověku....

STÍN: Ach, nejsou pravdivá tvá slova. Kdo nevidí, netouží, netrápí se, neumírá zbytečně, jako všichni ti, které jste jmenovaly. Zrak je klam, který zradí když ho nejvíce potřebujeme.

PERSEFONA: Není divu, že tobě takováto slova z úst splývají, vždyť ty, sedíc u ohně svého neštěstí, zády k východu, jsi nikdy nespatřil slunečních paprsků, nevíš, co to je, nechat se kolébat modravou chladivou vodou....ani nevíš, jaké to je, přijít o světlo tvé duše, neboť jsi nikdy žádnou neměl!

ECHÓ: Neměl....

TISIFONE: Pravdu má však, že kdo ohlédne se v nepravý čas a jeho zraky spočinou na něčem, co skryté býti mělo, potrestán jest. Naše oči omezenou moc mají, v tajemství Přírody nahlédnout nemohou, a pokud neuposlechnou, krutě bývají potrestány. Má matka již dlouhá léta stojí za Sodomou, srovnanou se zemí, a pláče slané slzy....Medůza, v kámen proměněná, bez hlesu zírá stále vpřed, Orfeovo tělo leží v řece chladivé, zatímco jeho hlavu uctívají na ostrovech nadpozemsky krásných....a Narkissos? Jen kvítek z něho zbyl. Což nezdá se ti to jako dostatečný trest, stíne?

STÍN: Ach, Tisifone naivní, což myslíš, že jejich utrpení někdy skončí? Provinili se proti řádu Přírody, nahlédli do něčeho, co mělo zůstati jim skryto, jak sama jsi pravila.

TISIFONE: Avšak jak měli prohlédnouti, čeho střežiti se mají? Jak Narkissos tušit mohl, že sám k sobě vzplane láskou, když pohlédne na svůj mlhavý odraz? On žádný zákon nepřestoupil.

STÍN: Pyšný byl a hrdý příliš, odmítl zneuznanou Echó a vysmíval se její lásce....

ECHÓ ( vzlyká ): Lásce....

PERSEFONA: Což najednou lásku vzýváš, cynický stíne? Změnils snad názor svůj?

STÍN: Ach nikoli, já zásady své neporušuji, jak mnozí z vás, jen vyzdvihuji vinu všech obětí, které jste zde jmenovaly.

TISIFONE ( vítězně ): A co Psyché, nešťastná dívka, která stále světem bloudí a svého manžela hledá? I tu budeš viniti?

STÍN: Ach, pochopitelně, ona nejvíc vinu nese a nejvíc potrestána býti musí. Provinila se proti božskému řádu, nikdy nikdo nesměl boha uviděti a ona zákaz přestoupila, dokonce manžela poranila....

TISIFONE: Ach, to sem nepleť, neníť to její zásluhou, ona zlými sestrami svedena....

STÍN: Věřila víc jim, než svému muži překrásnému? Což není to dostatečným proviněním? Ona pouta rozepjatá znovu si nasadila, a jenom proto, že oči toužily po něčem nedostupném.

ECHÓ: Nedostupném....

PERSEFONA: Ach, tam přichází, hleďte! Nešťastná dívka, shrbená tíží své pouti....

PSYCHÉ: Kdo mě lituje? Kdo o mně mluví? Kdo mě zde zatracuje? Což potrestána nejsem dosti? Přišla jsem o to, co mi bylo na světě nejdražší, podlehla jsem našeptávání svého zraku....ach, kéž bych tak byla slepá....

STÍN ( vítězně ): Což neříkal jsem to? Lepší slepý býti, než pokušení vystavován....

PERSEFONA: Nerouhej se! To že tys nikdy nespatřil krásu a záplavu světla, neznamená, že zatracovat ho musíš! Po čem srdce touží, oči nedosáhnou a naopak. Proto ty tvé jedovaté řeči, které jenom závist vydechují....

PSYCHÉ: Já očí svých toužím se zbaviti, vždyť jen pro ně přišla jsem o milost, která mi byla vlévána do žil....teď bloudím světem a odpuštění hledám, má vina je však přec příliš veliká....

STÍN: Poslouchejte, když jiná ústa k vám budou vyprávět a mé myšlenky vyzdvihovat, ona není otrávena jedem závisti a zlobou, jak mně neprávem přisuzujete. Je si vědoma své viny a to je nejsnazší cesta k odpuštění.

ECHÓ: Odpuštění....

TISIFONE: Komu ty máš co odpouštět, našeptávači?! Raději vrať se do své jeskyně a přemýšlej o ohni, který stíny kreslí na začazenou zeď, zamysli se nad tím, jestli opravdu lepší nepoznat a netrápit se jest, než zažít a sic utrpení prožívat, nicméně však taky radost a štěstí.

PERSEFONA: Oči jsou danajským darem....

ECHÓ: Darem....

 

 

                    

---