Jak jsem spasil svět (2)

V první třídě bylo ticho. Jednak tam střelba nedolehla a jednak v ní sedělo mnohem méně lidí. Hned za dveřmi se na mě mračil anděl Desdemon. „Neopovažuj se jí zastřelit,“ vyhrožoval. Nechápal jsem, o kom mluví. Nakonec jsem jen řekl: „Aspoň jí nebudeš muset hledat v troskách, ať už je to kdokoliv.“ „O to nejde,“ brblal mi za zády, zatímco jsem zatím nezpozorován postupoval dopředu. „Ona patří vám. Když jí zabiješ, vyvlékne se z toho.“ Tohle se občas stávalo. Když u někoho není tak docela jasné kam půjde po smrti, většinou se volí ta horší varianta. Pokud však dotyčný zemře násilnou smrtí, zpravidla jde potom rovnou do Nebe. Dvě letušky stály v mnohem širší uličce mezi modře vypolstrovanými sedačkami s vysokými opěradly a uklidňovaly vystrašené pasažéry. Překročil jsem následován andělem servírovací stolek, hromadu křišťálových střepů a louže šampusu s chlebíčkovou oblohou a zamířil rovnou k nim. Zaslechl jsem, jak jedna z nich říká: „Byla to jen silnější turbulence, pane. Není se čeho obávat.“ Bylo na ní vidět, že lže. A chlápek, kterému to říkala, a kterého jsem viděl z profilu, to věděl jakbysmet. Myslím, že první věc, kterou by se měla každá letuška naučit, je přesvědčivě lhát. S takovýmhle výrazem, s výrazem, který jí zrazuje při každém slovu, jí stěží někdo skočí na špek. Chvěla se jako osikový list, oči v zarudlé tváři jí rejdily sem a tam, a když mluvila, šlapala si na jazyk. Prostě lhářka amatérka. Napadlo mě, že to asi bude ta, o které mluvil Desdemon, a už jsem se chystal jí Hospodinovi – tfuj – na vztek odeslat na věčnost. „Co tady děláte?“ zavolala na mě její o něco starší, ostře vypadající kolegyně, s dlouhými kaštanovými vlasy svázanými do složitého drdolu. „Hned se vraťte na své místo!“ „Jen někoho hledám, madam,“ řekl jsem a znovu zkontroloval čas. Šestadvacet sekund. „Za chvíli půjdeme na přistání,“ diskutovala, protože si dosud nevšimla desetipalcového laufu, který mi vyčníval z rukávu. „Sedněte si na své místo a připoutejte se!“ Zamířil jsem na ní. „Jděte mi z cesty. Řekl jsem, že někoho hledám!“ Mladší letuška skočila muži, jehož ještě před několika okamžiky uklidňovala, do klína. Starší se mi odbojně postavila do cesty. „Schovejte to, mladíku. Jste na palubě letícího letadla. Tady nemůžete střílet.“ Aniž bych zpomalil, stiskl jsem spoušť. Zavrávorala a překvapeně se podívala na kolegyni. Nejspíš nechápala, jak mohla její psychologie selhat. Ještě než padla jsem jí stejně jako tu před ní vzal kolem pasu posadil do sedačky. To už nedýchala. I na ní už čekal expres do nebes. Tahle sice zas až tak čistá nebyla, ale zabil jsem jí já, a to už je dostatečný důvod, aby ten nahoře přimhouřil oči. „Všichni budou hezky zticha a na svých místech,“ řekl jsem. Nezdálo se, že by někdo chtěl protestovat. Ve tvářích, které jsem míjel, se mísila hrůza se strachem. Strach z turbulencí a hrůza ze mě. Jeden si za ty roky zvykne. Vždycky je to stejné. A to ještě netuší, co jsem doopravdy zač. Až to zjistí, pochopí, že je konec. A to definitivní. Allen seděl až vpředu, skoro u pilotní kabiny. Ohlížel se přes opěradlo a zdálo se, jako by mě čekal. To samozřejmě nemohl, ale měl ve tváři takové to zvláštní odevzdání, jaké tam mívají všichni, kdo propadli Peklu. Ovšem tak snadné to zase mít neměl.

---