V čem vidím svou budoucnost?

Jako téma odborné úvahy jsem si vybrala „V čem vidím svou budoucnost?“. Přestože je toto téma velmi osobní, ráda bych ho nejdříve probrala v širším měřítku.

V Cambridgeském výkladovém slovníku je slovo budoucnost vysvětleno jako časové období, které teprve přijde. Co je ovšem toto časové období? Století, půl roku, měsíc nebo příští vteřina? V hlavě mi uvízl jeden citát- „Včera je minulost, dnes je dar a zítra je zázrak.“ Podle tohoto citátu by byla budoucnost něco mezi darem a zázrakem. Mnoho politiků při svých promluvách zdůrazňuje, že děti jsou naše budoucnost. Myslí děti jako obecně nebo naše vlastní děti? Já žádné děti nemám, jsem tedy bez budoucnosti? Jak já chápu slovo budoucnost? Když se řekne budoucnost, představím si pohled z pláže na moře. Nevidíme a ani nemůžeme vidět druhý okraj moře, je příliš vzdálený, zahalen mlhou. A možná právě proto tak lákavý.

Budoucnost jako časové období, které teprve přijde. To by znamenalo, že budoucností je má zítřejší návštěva zubaře nebo fakt, že večer půjdu jako obvykle pozdě spát. Nebo také to, že s každým novým písmenkem se tyto dvě budoucnosti přibližují, až se stanou minulostí právě jako tato písmena. V čem bychom pak mohli vidět budoucnost? Řekla bych, že ve vteřinových ručičkách. Nebo v tichém šumu digitálních hodinek.

Budoucnost jako něco mezi darem a zázrakem. Díky slovům dar a zázrak už nemůžeme myslet na tak obyčejné věci jako je zubař nebo spánek, ale na věci důležité, velké, možná i velkolepé. Lékař vidí svou budoucnost v záchraně lidských životů, prezident v zajištění vyšších standardů. A student závěrečného ročníku gymnázia by měl také vidět jistou velkou budoucnost- vybrat si vyšší školu tak, aby byla zároveň koníčkem nebo dokončit svá studia a samostatně se finančně zajistit.

Budoucnost jako děti. To už je odpověď na otázku této úvahy- budoucnost vidím v dětech. Proč je toto názor spousty politiků, to nevím. Možná tím chtějí naznačit, že lidský život je příliš krátký. Možná to, že nejsou sobci a myslí víc na své děti než na sebe. Možná to, že vidí, že někde udělali chybu, stejně jako jejich rodiče a chtějí, aby se již neopakovala. A možná je to jen krásná vzletná fráze, která obohatí jejich mluvený projev.

Budoucnost jako pohled na moře…jako něco, co někde končí. My sami víme, že někde končí, i když na to často nechceme myslet, ale nevíme kde končí, protože tak daleko nedohlédneme. Pokud chápeme budoucnost jako pohled na moře a život samotný jako plavba po moři, zjistíme, že toho moc nesvedeme. Stojíme sice po většinu času u kormidla, ale vítr a moře neovlivníme. Nepřekazíme vrtochy bouře ani nepřemluvíme bezvětří.

 V čem vidím svou budoucnost? Vidím ji ve svých očích, když se podívám do zrcadla. Vidím ji v každém svém rozhodnutí, v každém svém kroku, v každém máchnutí pádla do moře.