Okno dokořán

 

„Tak, děti, posaďte se, povíme si další příběh.“ Řekla paní učitelka a přesunula se na koberec, kde obvykle děti sedávají, když jim dopoledne, než jdou spát, vypráví pohádky a příběhy plné vzrušujících zážitků. Nemusela je ani napomínat, jakmile uslyšely, že je čeká nové dobrodružství rychle se utišily a už seděly na koberci s pohledy upřenými na tváři paní učitelky. Děti měly tyto chvilky velmi rády, protože jejich paní učitelka byla moc hodná starší paní.  Vždy si s nimi ráda hrála, pofoukala jim bolístku, když se něco přihodilo, nebo je jen tak láskyplně pohladila.

„O čem já vám dnes jen budu vyprávět?“, zeptala se dětí a zvědavě na ně pohlédla.

Okamžitě to mezi nimi začalo ševelit a všichni se začali překřikovat. „O zvířátkách, o sluníčku, o princeznách, o vánocích, o mamince…“ Volaly děti, jedno přes druhé.

„Už vím“, podívala se na ně a chvilku je jen napínala „povím vám příběh o jedné malé holčičce jako jste vy a o jejím velkém dobrodružství se sluníčkem.“ Děti se jako na povel ztišily a byly připraveny poslouchat.

„V jednom malém domečku“, začala paní učitelka vyprávět, „žila malá holčička se svými rodiči a babičkou. Říkali jí Anička.  Měla dlouhé blonďaté vlásky, které ji maminka každé ráno spletla do dlouhých copů, laskavé oči, a byla to moc hodná holčička. Okolo domečku byla velká zahrada, na které si Anička ráda hrávala. Hrála si s ptáčky na schovávanou, s kytičkami na školku, s motýly na honěnou, pokaždé si dovedla vymyslet nějakou zábavnou hru a dokázala tak strávit celé odpoledne. Mnohokrát ji babička volala domů i třeba třikrát po sobě, než se Aničce zachtělo jít.

A tak se jednoho dne stalo, že si Anička jako vždy hrála venku na zahradě, ale z ničeho nic se obloha zatáhla a začalo pršet. Rodiče ji samozřejmě zavolali domů, aby nezmokla, protože posledně se nastydla a musela pak celý týden jen ležet v posteli, pít teplý čaj a stále si měřit teplotu. Anička z toho byla moc smutná, musela být doma a tam ji to tolik nebavilo jako venku. Seděla za oknem a dívala se ven. Aby jí nebylo tak smutno otevřela si okno a dýchala svěží dešťový vzduch. Přemýšlela jak dlouho asi bude pršet a, že až přestane bude si moci hrát s kalužemi a žabkami, které vyskáčou ven.

Najednou ji zavolala babička, „Aničko, pojď si vzít koláč a kakao“, skoro se jí až lekla, jak ji vytrhla ze zamyšlení. Odběhla do kuchyně, posadila se a usmála se na babičku. „Proč, babičko, venku tak ošklivě prší?“ zeptala se smutně. „To víš, holčičko, déšť je důležitý, pro stromy a kytičky a zvířátka, aby měly vláhu a co pít. Musíš chvilku vydržet, vypij si trochu kakaa a vezmi si koláč, uvidíš, že brzy přestane“. Anička se zakousla do koláče, až se jí dělaly boule za ušima, jak byl dobrý. Přemýšlela, co jí babička pověděla a usoudila, že má pravdu a že je hloupá, když ji to samotnou nenapadlo. Dojedla koláč, dopila kakao a honem utíkala k otevřenému oknu, aby se podívala jestli už neprší. Když uviděla proudy vody v otevřeném okně byla smutná a zklamaně si sedla na postel. „Auu“ ozvalo se najednou z podpeřin. Anička se tak lekla až vyskočila z postele a bojácně se dívala na peřiny, které se maličko pohnuly.

Mezi dětmi to začalo opět ševelit, to jak se dohadovaly, co je pod peřinou a některé se snad dokonce i vylekaly.

Anička pomalu přistoupila k postýlce a jen tak lehce šťouchla jedním prstíkem do peřiny.

„Auu“ ozvalo se opět. Ale bylo to vystrašené, jemné „auu“. Ne takové to, když si zlý kluk natluče koleno, po tom co vám sebere koloběžku a natluče si a pak vzlyká „auu“.

Anička už se tolik nebála a pomalu a ostýchavě odkryla peřinu. To, co spatřila jí vzalo dech a trochu ji to i oslepilo. Byla překvapená a už se ani trochu nebála, najednou byla odvážná jako velký kluk. Hleděla na tu oslňující věc, která jí ležela v postýlce a nevěděla čí je. Ale rychle se vzpamatovala „neboj se mě, já ti neublížím, jsem hodná, mám ráda kytičky a zvířátka a starám se o ně“. Chvíli se nic nedělo, ale pak se trošku vzlykavě ozvalo „já se přeci nebojím“.

Anička si přisedla na postýlku a užasle se dívala na to, co jí leželo v postýlce.

„Co se ti stalo?“, zeptala se po chvíli.

„Mám polámané paprsky.“ Ozvalo se pod peřinou.“

„Jestlipak víte, děti, kdo leží Aničce v postýlce?“ zeptala se paní učitelka. Děti se ihned začaly překřikovat a některé usilovně přemýšlely. „Sluníčko přece“ ozývalo se jedním hlasem.

„A jak se ti to přihodilo? Máš být přeci na obloze a svítit na kytičky, kdyby si tam bylo, nepršelo by a já bych si mohla venku hrát!“ řekla trošku vyčítavě Anička, ale ve skutečnosti to tak nemyslela, jen ji mrzelo, že prší.

„Promiň, Aničko, spadlo jsem z nebe.“

„Ty mě znáš?“ Divila se neskrývaně Anička.

„Ano, znám. Koukám se na tebe přeci každý den, jak si hraješ. Občas si mi dokonce zazpívala písničku a to se  mi moc líbilo.“

„Jak to, že jsi spadlo?“

„Zlí mráčkové mě shodili. Jen jsem svítilo jako vždy, hřálo zem a vše živé, koukalo se na lidi a zvířátka a najednou jsem letělo dolů a když jsem dopadlo na zem, zlomilo jsem si tři paprsky a teď se nemůžu vrátit nahoru. A když se nevrátím, bude jen pršet a bude zima. Jak jsem padalo, uvidělo jsem tvé okno otevřené dokořán a řeklo jsem si, že u tebe budu v bezpečí a tak jsem si zalezlo do tvé postýlky. Nezlobíš se na mě Aničko?“

To je zlé, pomyslela si Anička, musím něco udělat, přeci nemůže pořád jen pršet!

„Nezlobím se, to víš, že ne. Ale proč to jen udělali, sluníčko má přeci být tam nahoře a svítit.“

„Nelíbilo se jim, že jsem tam vždy nejdéle a oni tam smějí být jen na chvíli a to jen občas, když je třeba. A tak se rozhodli, že mě shodí a budou na nebi, jak dlouho se jim bude líbit.“

Řeklo sluníčko a smutně se podívalo na své polámané paprsky.

„Sluníčko, já tě vyléčím a pak budeš zase svítit na nebi“ vykřikla Anička a rychle odběhla do kuchyně. Přemýšlela, jak vyléčit polámané sluníčko. Babička! Zaradovala se, ta si ví vždy rady. Běžela za babičkou, našla ji v křesle, jak plete.

„Babičko“, oslovila ji opatrně, protože nechtěla prozradit tajemství o sluníčku, věděla, že by jí nevěřila, „kdybych byla sluníčko a měla bych zlomený paprsek, jak by jsi mě vyléčila?“.

Babička přestala plést a chvíli si jen Aničku prohlížela, „copak tě to napadlo?“

„Ale“, snažila se Anička nedát na sobě nic znát, „hraji si a s tímhle si nevím rady.“

Děti ani nedutaly a čekaly, co babička poradí Aničce.

„No, kdybych já měla léčit sluníčko, udělala bych to jako u tebe. Pofoukala bych ti to, pohladila bych tě po tváři a nakonec bych ti dala na bolavé místo pusinku a znovu pofoukala.“ Odpověděla babička a sledovala Aničku.

„Jéééé, babičko, ty jsi nejlepší.“ Zaradovala se Anička a rychle běžela do pokoje za sluníčkem.

„Už vím“, pověděla sluníčku, „ničeho se neboj, vyléčím tě“.

Chvíli si polámané paprsky jen prohlížela, než měla dost odvahy, aby se jich dotkla. Bála se, že budou moc hřát a ona se spálí. Nakonec se jednoho paprsku dotkla a rychle ucukla, k jejímu udivení paprsky nepálily, byly jen příjemně teplé od peřin.

Vzala opatrně do ruky jeden paprsek, aby to sluníčko moc nebolelo. Pohladila bolavé místo, pofoukala ho a nakonec dala pusinku. Zdálo se jí to málo, tak pro jistotu přidala ještě jednu pusinku a znovu paprsek pofoukala. K jejímu úžasu se paprsek pomalu narovnal a začal zářit ještě víc než předtím. K radosti sluníčka i Aničky se to povedlo. Anička udělala to samé se zbývajícími dvěma paprsky a pak nakonec sluníčko pohladila po tváři a šťastně se usmívala.

„Dekuji ti, Aničko, zachránila jsi mě a pomohla jsi mi.“

„Slíbila jsem ti to a já sliby plním!“ řekla pyšně Anička, ale měla obrovskou radost, že se to povedlo. Sluníčko se jí moc líbilo, bylo hodné a něžné a trochu ji i rozesmutnilo, že se s ním bude muset rozloučit. Nechtěla přece, aby pořád jen pršelo.

„Teď jsi zdravé a budeš se moct vrátit na nebe.“ Řekla trošku smutně.

Sluníčku se u ní taky líbilo, ale vědělo, že se musí vrátit.

„Nebuď smutná, vždyť já se na tebe budu každý den dívat, jak si hraješ a budu tě hřát. A pokaždé, když si na mě vzpomeneš, nebo mi zazpíváš písničku, poznám to a budu mít velkou radost.“ Aničku to moc potěšilo, protože věděla, že má nového kamaráda. Ještě dlouho si spolu povídali a sluníčko si mezitím odpočinulo. Až pozdě odpoledne, když už pršelo několik hodin, vrátilo se konečně na nebe. Po chvíli přestalo pršet. Anička vyběhla ven na zahradu a co spatřila jí učarovalo. Nad celým jejich domečkem byla obrovská duha. Tak krásná a barevná, leskla se a blyštěla až Aničce přecházel zrak. Věděla, že je to dárek od sluníčka.

Zavolala babičku a maminku, aby se taky mohly podívat na tu krásu. Chvíli tam všichni stály a dívaly se. Pak babička s maminkou odešly. Anička ještě chvíli zůstala, už se jí nechtělo  hrát si venku. Vrátila se do pokoje, sedla si do okna, které bylo stále otevřeno dokořán, opřela si bradu o ruce a dívala se nahoru k nebi a usmívala se na sluníčko.

Sluníčko bylo šťastné, že je zase doma. Mráčci se mu omluvili, nebavilo je tak dlouho pršet a byli také rádi, že se vrátilo k nim nahoru. Nebyli přeci jen tak zlí. Sluníčko později vyprávělo všem, jak mu Anička pomohla a jak je moc hodná. Tak se stalo, že Aničku začaly navštěvovat hvězdy, když jim spadl hvězdný třpyt do očí, motýli, když se jim přilepil lísteček na křídlo, ptáčci a další zvířátka a nejen zvířátka.

Děti stále nedutaly, i když paní učitelka už chvíli nevyprávěla. Hleděla na ně. Byly příjemně unavené, některé už usínaly, ale všechny se usmívaly. Moc se jim líbil příběh o Aničce a už se těšily na další den, kdy jim paní učitelka bude zase něco pěkného vyprávět.

---