Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seAdam a Julie
11. 12. 2006
0
0
1132
Autor
Aronoele
ať chceme nebo ne, denně navazujeme vztahy.Posílám ochutnávku jedné lovestory.Napsala jsem ji v patnácti, takže není nic moc. Prostě jen příběh lásky. Možná trochu jiný, než jakých jsou tisíce...
Kapitola první-ODJEZD
"Ahoj miláčku, budeš mi chybět," povídám a hladím Julii po tváři
"Ty mě taky, Adámku.",šeptá a usmívá se.
Nastupuju do autobusu, ten se rozjíždí.
Julie za ním chvíli běží a mává mi."Miluju tě", křičí zřetelně!
"Já tebe taky", řvu, až se lidi v autobuse otáčejí.
Na tváři mám úsměv, dívám se dlouho dozadu, dokud mi Julie úplně nezmizí z oči.
Do Prahy je ještě daleko. Poslouchám oblíbené cédéčko a topím se ve vzpomínkách na den, kdy jsem ji poznal...Byl to ten nejkrásnější den v mém životě.
"Ahoj Adame!", zaznělo vesele za svými zády. Byla to Anna-spolužačka a holka ze sousedství.
"Ahoj, odpověděl jsem a aby nestála řeč, dodal otázku:"¨Co prázdniny?"
"Dobrý", zhodnotila s pozdvihnutým obočím"Byli jsme s kamarádkou v Itálii, a co ty?", usmála se.
"Skvělý"prohlásil jsem tenkrát radostně a vzpomněl si na srpen.:"Naši se rozhodli, že nás se sestrou pošlou do Paříže..."
"Páni!" hvízdla Anka. "Tam bych taky někdy chtěla bejt."
Nastal trapná chvíle ticha.
Prošli jsme parkem. V tom prvním zářijovém ránu vypadal jaksi opuštěně. Bylo po prázdninách a děti teď místo radovánek na hřišti pochodovaly s jakousi zvláštní nostalgií do školy...
Padl na nás stín mohutných stromů a Anna se rozklepala"
"Docela zima," prohlásila a podívala se na mě."
"Hmmm," odvětil jsem nezdvořile.
Před námi stála budova základní školy
Můj pohled padl na kamaráda Jáchyma.
"Tě péro, Adame!" křikl a neodpustil si poznámku:"Já nevěděl, že chodíš s nesmělou pannou Annou..."
Všichni ostatní spolužáci stojící okolo nás propukli v smích. Jáchym zabodoval.
"Chodím, ale jen do školy.", odsekl jsem.
Anna celá červená odkráčela kousek stranou za svými kamarádkami, které probíraly závažný problém týkající se nového filmu s Bradem Pittem...
Jáchym se zašklebil:"Takže žádná kotletka na obzoru."
"Neříkej, že ty nějakou máš..."zašklebil jsem se taky.
"No, víš, jak bych ti to řekl... Já a tvoje ségra... No prostě v tý Paříži, poslední noc...odmlčel se.
Jáchym obdržel přátelské poplácání po zádech. Věděl jsem, že se mu líbí moje sestra, ale taky jsem věděl, že u ní nemá žádnou šanci...
"Chudáčku zamilovanej..." zněla má reakce."Neměl jsi s náma do tý Francie jezdit..."
Ale to už zvonilo.
"První zvonění!" křičely holky a hnaly se do šaten.
Čekalo nás všechny překvapení
Ředitelka vešla do třídy a všichni ztichli.
"Vítám vás ve vašem posledním školním roce a přeji Vám hodně úspěchů..." začala. Jáchym vzdychl. Dlouhé srdceryvné projevy naší "paní řídící" mu už lezly krkem, protože býval u ředitelky desetkrát do roka na koberečku..
Tentokrát se však dlouhosáhlá řeč nekonala.
"Vaše paní učitelka třídní odešla předčasně do důchodu, a proto tu mám za ní příjemnou náhradu. Teď prosím, buďte chvíli zticha a vydržte. Slečna Vejvodová přijde každou chviličku.", skončila ředitelka a odešla.
Nikdo zticha nezůstal. Třídou se ozval jásot.Protivnou babu Klímovou-bývalou třídní-nikdo nemusel.
"Jáchyme, přiznej se," zavtipkovala tmavovlasá Klára, které se Jáchym strašně líbil.:"Že tys Klímový něco proved´?"
"Přiznávám se!" přednesl Jáchym a dal si ruce na prsa:"Já Klímovou dostal do blázince. Kláro, tys mě odhalila. Jsem tvým...
Jáchym nestačil dopovědět, čím vlastně je. Do třídy vešla naše nová třídní.
Podstatně se lišila od té předešlé. Takové markantní změny jsme nečekali...
Všichni na ni koukali jako na zjevení.
Měla nádherné velké oči, rovný nos, plné rty...
Kyprá prsa vyplňovala výstřih jejího svetru a rovné, dlouhé nohy obuté v lodičkách se jí odvážně rýsovaly pod úzkou sukní.
"Dobré ráno." Pronesla vesele a odkryla řádku bílých zubů. Pohodila bezstarostně dlouhými blonďatými vlasy a usmála se.
"Ty vole", vzdychl Jáchym potichu a hvízdl.
"Páni..." přidal jsem se.
"Jmenuji se Julie Vejvodová a budu Vaší třídní učitelkou pro celý tento rok..." odmlčela se.
Došla ke stolku, posadila se a otevřela třídní knihu. Svým podpisem obdařila první list a pak ji otevřela tam, kde byl seznam všech žáků podle abecedy...
"Ráda bych vás všechny poznala."řekla. "Mohli byste se mi představit?"
Začalo mi rychle bít srdce. Ani nevím jak, ale najednou jsem vstal z první lavice, kde jsme s Jáchymem seděli a řekl:"Dobrý den paní učitelko, já jsem Adam... Adam Novotný."a rozpačitě se usmál.
"Těší mě Adame,."vstala Julie Vejvodová od stolku a přistoupila ke mně blíž. Měl jsem v tu chvíli srdce v kalhotách. Moje oči se dívali na pár sekund přímo do těch jejích a potom zabloudili níž, do výstřihu.
Kde se ve mně vzala ta odvaha, to jsem netušil, ale byl jsem za ni rád...
"Můžeš si sednout," položila mi ruku na rameno.
Dosedl jsem rychle na židli. Ve mně to bilo na poplach...
"Mimochodem, máš hezké jméno,Adame", zaslechl jsem pak...
Nebyl to jen sen ? Opravdu to řekla, nebo se mi to zdálo?
Zatímco učitelka procházela uličkami mezi lavicemi a poznávala třídu, seděl jsem bez hnutí na židli a nepřítomně se díval před sebe...
"To je hustý..." probral mě Jáchym.
"C... co?"zněla má překvapená reakce.
"Spíš nebo co?,"tázal se. "Ona s tebou normálně flirtovala...!"
"Co to meleš?", nechápal jsem
"Normálně ti řekla-Mimochodem, máš hezké jméno,Adame..." napodobil Jáchym Juliinu řeč.
Takže to fakt řekla!!! Nezdálo se mi to!!! Ozval se ve mně radostný hlas.
Julie Vejvodová zatím všechny poznala. Došla k tabuli, mile se usmála a pak na ní začala psát žlutou křídou rozvrh hodin.
Jáchym polkl na sucho.
Já jsem polkl na sucho.
Většina kluků polkla na sucho...
„Učitelka Vejvodová má ten nejúžasnější zadek, co jsem kdy viděl!“, znělo uvnitř mé hlavy a já okamžitě zčervenal. Měl jsem dojem, že ten můj vnitřní hlásek slyší celá třída...
Naštěstí to tak nebylo, ale opět jsem poletoval někde v prostoru mimo reálný svět...
"Crrrrrr!", řval zvonek a učitelka Vejvodová s úsměvem odcházela:"Nashledanou zítra.", podívala se na mě a já ten pohled zachytil. Mrkla...
"No to je mazec!", křičel Jáchym. Myslel jsem si nejdřív, že to mrknutí viděl a tak jsem preventivně zrudl, ale Jáchym naštěstí řekl:" Šest hodin týdně s touhle kostí... no to je bomba.!!!"
"Jak to?" jeho slova mi nějak nedávala smysl.
"Jsi v poho..?", ťukal si Jáchym nechápavě na čelo."Tys ji neslyšel- ten božskej sexy hlas co k nám mluvil celou hodinu..."
"Slyšel, co říkala?" zajímalo mě
Jáchym se zazubil: "Má nás na češtinu a na tělák!"
Veškeré vědomí bylo opět zpátky..."Tak to máš mindrák, co?" prohodil jsem k Jáchymovi.
"Proč?" Teď pro změnu nechápal on.
"Protože jsi loni z češtiny málem prolít´" Škodolibě jsem se zasmál.
Jáchym zkoprněl:"Totálně se ztrapnim..." došlo mu...
"Neboj," konejšil jsem ho."Třeba bude dávat soukromý doučování."
Jáchym mě praštil lahví koly do hlavy.:"tak to by ses měl přihlásit, Julinka po tobě totiž očividně jede..."
Přešel mě humor a dostal jsem zas červeň do tváří. Takže to mrknutí viděl. Sakra. Co mám dělat. Nejspíš jsem v tom až po uši.
***
autobus zastavil na pražském autobusovém nádraží. Vypínám discmana a vystupuju. V kapse mi vibruje mobil.
"Adame!", slyším Juliin zvonivý hlas. "Už jsi dorazil?"
"Ano, lásko." Odpovídám a jsem tak rád, že ji slyším."Teď jsme přijeli na nádraží. A co ty, už jsi ve škole?"
"Jo. A strašně mi tu chybíš!" přiznává.
"Ty mě taky, vůbec netuším, jak tu ten týden bez tebe přežiju..." ujišťuju ji.
"Tak brzo zavolej, jaký to tam je...ve tvý nový škole..." povídá ještě.
"Dobře."souhlasím."Tak zatím a posílám pusu, mlaskám do telefonu.
"Pa,lásko", loučí se mile Julie a zavěšuje
Je mi krásně.
Jdu Prahou a už vidím mojí novou školu.Před ní stojí hlouček mých budoucích spolužáků.
Není tu Jáchym, nikdo mě nezdraví, cítím se tak cizí v cizím městě, před cizí budovou...
Ale zároveň jsem rád. Kdo ví, co mi přinese letošní školní rok.Kromě toho, že už nemusím lásku k Julii skrývat...
***
Kapitola druhá- seznámení
Všichni se shromáždili ve velké aule. Rozhlížím se kolem sebe a hledám budoucí přátele. Pár lidí je mi hned sympatických od pohledu...
Za mými zády se najednou ozve:"Ahoj, je tu volno.
Pohlédnu na prázdnou židli a pak rovnou do očí vysoké, štíhlé tmavovlásce. Je pěkná a na první pohled mě zaujala
"Jo, jasně", souhlasím a usmívám se."Taky nová?"
"Hmmm, bohužel." Zatváří se krásná neznámá otráveně.
Spřízněná duše, myslím si- taky očividně nemusí neznámá prostředí a neznámé lidi.
"Já jsem Adam." podávám jí zdvořile ruku.
"Andrea." Usměje se a pevně mou pravačku stiskne.
Do auly vchází ředitel a zahajuje dlouhou přivítací řeč. V tu chvíli jsem myšlenkami u Julie.Co teď asi dělá?
Dostala novou třídu. Páťáky-ta musí mít ale radost...
"Vemte si papíry, budeme psát písemku," vešla jednou Julie s dobrou náladou do třídy a hned začala psát otázky zezadu na tabuli...
"Píše naschvál zády ke zdi, abychom se nemohli dívat na její rozkošnou prdelku.." hořekoval Jáchym.
"Ty seš ale vůl,"ozvala se Klára, která seděla za ním.
"Jáchyme, už máš napsané jméno, třídu a skupinu", vykoukla náhle za tabulí Julie a většina třídy propukla v hurónský smích.
"Klid, klid", mávala učitelka rukama a sama měla co dělat, aby se taky nezasmála.
Písemka byla lehká a měli jsme na ní celou hodinu.
Zazvonilo a Julie řekla:"Adame, prosím tě, vyber ty papíry a přines je do mého kabinetu."
Srdce mi začalo bít jako o závod.:"Ano, paní učitelko", řekl jsem rychle a začal písemky vybírat.
Opatrně jsem zaklepal na dveře, na kterých stálo krasopisně napsáno:Julie Vejvodová.
"Vstupte!" ozvalo se z kabinetu.
"Tady vám nesu ty písemky..."promluvil jsem a strčil zdrženlivě hlavu do dveří.
"Pojď dál, Adame,"pokynula rukou Julie, sedící naproti dveřím za stolem.
Položil jsem papíry na stolek a chtěl se vypařit. Točil se se mnou celý svět.
"Počkej ještě, neodcházej...", řekla rychle a vstala.
Přišla až ke mně.Byli jsme od sebe asi deset centimetrů. Julie zašeptala: "Adame, víš, moc se mi líbí tvoje oči."
"Co?"polekaně jsem se chtěl zeptat.
Viděla v mých očích zřejmě překvapení a nechápavost.
"Je to tak bláznivé..."pokračovala.
pohladila mě po vlasech..."znám tě sotva měsíc a...nevím,co si o mě vlastně myslíš, neznám tvé pocity a přesto..." odmlčela se, otočila a došla k oknu.
"Přesto vím od prvního okamžiku, kdy jsem tě spatřila,..."
Díval jsem se na ni a najednou byl veškerý zrychlený tep a veškerá nevolnost ta tam...
Došel jsem až k ní. Dívala se z okna a zdálo se, jakoby jí něco bránilo v tom, aby dokončila větu.
"Co tím chcete říct, paní učitelko?", zněla má odvážná otázka.
Otočila se a usmála.
Chytila mě za ruku.
"Že jsem se do tebe zamilovala Adame..."
Stiskl jsem její ruku pevně a upřímně.
"Já, já, bojím se to říct." Zakoktal jsem se.
"Je to silnější než já, silnější než veškeré právní a mravní předpisy..." pokračovala rychle a já si všiml její starostlivé vrásky na čele...
pak se zasmála a zeptala:"Adame, nebudeš to nikomu vykládat, že ne? Chtěla jsem jen, abys to věděl.... pohlédla mi prosebně do očí.
"Nebudu.Nebudu nic říkat nikomu o tom, že dnes večer půjdete ke mně domů na večeři..."odpověděl jsem a v tu chvíli konečně pochopil, co se tu vlastně děje.
Moje odvaha a má reakce jí zaskočila.
Byla překvapená a pak sebevědomě řekla: "Věděla jsem to, Adame...
A prosím, tykej mi, když budeme sami."
Sebral jsem znovu odvahu a pohladil ji po tváři.
"Mám tě strašně rád Julie, "rozléhalo se kabinetem mé odvážné přiznání.
Políbila mě. krátce ale nádherně. Maličko pootevřela pusu a já ucítil vanilkovou vůni.
Připadal jsem si jako ve snu.
Otočila se a řekla:"Už radši jdi, Adámku. Za chvíli zvoní."
V mých očích byla otázka.
Julie to pochopila.
"Sejdeme se v sedm na náměstí u kašny..." pronesla automaticky. To mě zaskočilo.
"Když, tak máme doučování z češtiny."usmála se mile.
Nejspíš si tuhle větu plánovala dlouho, a vlastně celé tohle bláznivé vyznání...
Dveře kabinetu se potichu zavřely. V ruce jsem svíral pevně malý papírek s Juliiným telefonním číslem a stále jako ve snu šel po chodbě do třídy.
"Adame?" ozvalo se vedle mě.
"Co? Julie?" probouzím se do reality.
"Tady Andrea!, slyším pronikavý hlas."Skončilo to, všichni odcházejí, půjdeš se mnou na oběd?", ptá se Andrea.
Nevědomky kývám hlavou.
"Ale je tu jeden problém..." říká nejistě..."Já to v Praze totiž vůbec neznám..."
"Víš co?", usmívám se. "Půjdeme do Mc´Donalda !", řeším okamžitě situaci a rázně vstávám ze židle.
V poloprázdné aule se můj hlas nepříjemně rozléhá.
Procházíme s Andreou dlouhou řadou židlí k východu.
"Na Václavák snad trefím." šeptám a otáčím se k ní.
Zachycuju její upřímný, bleděmodrý pohled.
Když jsem vešel zpět do třídy,Jáchym se drze zeptal
"Copak jsi tam tak dlouho s Julinkou dělal?"
"Nic." Odsekl jsem a schoval nenápadně její číslo do kapsy.
"Umíš si představit, jak tě Julinka líbá, svlíká,...?"rozplýval se Jáchym a usrkoval limonádu.
"Uměl, vlastně si to ani nemusím moc představovat, dala mi totiž pusu," měla sto chutí říct má mužská ješitnost.
S faktem, že mě má Julie opravdu k zbláznění ráda jsem se smířil dost rychle, až mě to samotného překvapilo.
Rychlý spád nečekaných událostí označil den nálepkou-ten nejneuvěřitelnější den mého života.
V mojí hlavě se zmateně ozývalo stále dokola:Zamilovala jsem se do tebe, Adame, zamilovala!...
Přesně v sedm jsem stál na náměstí u kašny a sledoval lidi okolo sebe.
Vtom mi někdo položil ruku na rameno. Trhl jsem sebou.
Byla to Julie.Vlasy jí vlály v podzimním větru. Na sobě lehké, široké kalhoty, krátký manšestrový kabátek, okolo krku dlouhou šálu. Její usměvavé oči si mě rafinovaně prohlížely a vše perfektně doplňovala omamná vanilková vůně...
"Tohle jsem si představovala celý měsíc..., že k tobě jen tak přijdu, položím Ti ruku na rameno a ty se otočíš a..."nedomluvila.
Položil jsem jí prst na ústa."Pojď ke mně, tam si všechno povíme."
"Máš pravdu" ,kývla. "Já si pořád ještě neuvědomuju to riziko..." a omluvně se usmála.
Šli jsme vedle sebe jako dva náhodní chodci.
Beze slov.
Julie se mi najednou zdála cizí. Jiná než ve škole při vyučování.
Připadala mi mladší, bezstarostnější. Žádná učitelka, spíš jako kterákoli holka mého věku.
Občas jsme se na sebe podívali.
Občas se přiblížili a pak zase oddálili od sebe.
Tak jsme došli až k domu, kde s rodiči bydlím.
Menší městská vila obehnaná nízkým dřevěným plotem s kováním vypadala přímo pohádkově za svitu pouličních lamp. Přivítal nás angorský kocour Adrien.
Jinak nikdo nebyl doma, táta pracuje v Německu, ségra studuje v Brně a máma měla zrovna odpolední...
Když Julie vešla do chodby, opatrně si zula boty a rozhlédla se kolem sebe, už mi nic nebránilo a konečně jsem ji políbil...
Přistoupil jsem k ní zezadu o objal kolem pasu. Bez podpatků byla o dobrých deset centimetrů menší než já. Potom se otočila a pohladila mě po tváři.... Dal jsem jí malou pusu na nos .
Začala mě líbat. Jezdila mi rukama pod tričko a pak níž až na zadek. Hladila mi ho a přitom jazykem divoce šermovala v mé puse.Sjel jsem se svými polibky na její krk.
Vzdychala, hladila mě...a šeptala:"Adame!"
Znělo to jako rajská hudba.Na tohle jsem čekal měsíc, měsíc co se mi zdál tak nesnesitelně dlouhý, jako celý můj dosavadní život...
Líbali jsme se s Julií dlouho v chodbě a pak se přemístili do obýváku. Julie se okamžitě vrhla na má DVD a pustila si hříšný tanec.
Já mezitím vařil večeři.
Potom jsme se společně dívali na televizi a jedli lasagne s rajčaty a mozzarellou.
Julie po večeři obsadila pohovku, natáhla si své báječné nohy na tmavé kožené polštáře a ptala se mě na spoustu otázek.
"Kolik ti vlastně je Adame?" zajímala se po chvíli ticha nejistě.
"Kolik bys řekla?", zazubil jsem se a políbil ji na tvář
"Deset."vyprskla Julie a polkla doušek červeného vína.
"Přidej pět a půl a máš správný výsledek."zareagoval můj mozek pohotově.
"Myslela jsem si, že budeš nejstarší ze třídy," řekla. "To je dobře."
Věděl jsem, proč se mě na to ptala a chápal ji.
V tu chvíli byly mé myšlenky čisté a rozhodné, chtěl jsem, aby byla Julie má první...milovat se s ní. Pak už by mi nikdy nic nescházelo...
Jakoby četla myšlenky, její pohled mě v tom utvrzoval. Měla mě přečteného do posledního písmenka.
podívala se na hodinky: "Už bych měla jít." řekla a zase to byla Julie co znám ze školy.Ta třicetiletá, krásná žena-dospělá žena, do které jsem se tak zamiloval.
Když Julie odešla, když se se mnou rozloučila dlouhým polibkem a zamávala mi roztomile od branky, věděl jsem, že se mi tímto dnem změnil radikálně život.
Připadal jsem si náhle tak dospělý a rozumný. Děsilo mě to a zároveň hřálo u srdce a pochopil jsem, že láska dokáže zázraky.
Láska dokáže zastavit čas nebo zrychlit čas, dokáže změnit celý svět a dát ho, celý růžový a jiný, dvěma zamilovaným lidem.
***
"To jsi pořád tak... mimo realitu?", otázala se váhavě Andrea.
Opatrně sundavala víčko z kelímku od capucina a pak začala oždibovat dvojitého cheeseburgra.
"Poslední dobou ano", přiznávám bez okolků a bez ironie.
Andrea se na mě dívá.
Znám moc dobře tenhle pohled.
Julie se na mě dívá úplně stejně.
"Andreo...?" váhám.
"Co?", usmívá se a pokládá svou ruku na mou.
Ucuknu."Andrei, co se děje."
"Adame, ty se mi tak strašně líbíš. A neříkej, že jsem ti lhostejná, jinak bys mě přece... " zoufale se rozohňuje Andrea.
Skákám jí do řeči." Chceš říct, že jinak bych tě přece nepozval na oběd?"
Sklopí hlavu a já pokračuju. "Andreo, ty seš tak naivní."
Míchá pomalu kafe plastovou lžičkou."Sorry, já... asi na to jdu moc rychle..."
To má pravdu a navíc, já mám stejně Julii...
Vyčítám si, že jsem vůbec souhlasil s tím zpropadeným obědem.
Rychle mačkám v ruce ubrousek, oblékám si bundu a chystám se odejít.
Andrea zvedne hlavu, tečou jí slzy."Ty už odcházíš?"
"Ano, tak čau.", loučím se rychle.
Andrea mě okamžitě políbí.
Pevně a zbrkle.
Ucuknu. Tohle se mi vůbec nelíbí.
"Tos neměla dělat!" křiknu podrážděně a nasupeně odcházím.
Dveře od Mc Donalda se hlasitě zavírají.
Ještě se otáčím. U stolku za sklem sedí Andrea, hlavu v dlaních a brečí.
Oči má černé od rozpité řasenky a v pravé ruce muchlá prázdný sáček od hranolků.
Vyndavám z batohu mobil. Vytáčím známé číslo: "Julie?Ahoj miláčku, tak jaký byl tvůj první školní den?" zajímá mě.
Julie barvitě líčí všechno, nevynechává ani detaily a já se rázem cítím mnohem líp. Zatímco vesele štěbetá, olizuju si rty. Cítím Andreinu rtěnku a je mi na nic. Aspoň, že Julie měla příjemný den...
Kapitola třetí-všechno špatně
Podíval jsem se z okna na ulici. Padal první sníh. Dostal jsem radost.
Zamkl se do koupelny, zašpuntoval vanu a pustil teplou vodu.
V ruce mě hřálo Juliino telefonní číslo.
"Prosím", ozvala se po chvíli zvonění.
"Ahoj, to jsem já, Adam."řekl jsem a sedl si na okraj vany.
"Adámku, miláčku, potřebuješ něco?" Juliin hlas zněl poněkud vyděšeně.
"Potřeboval jsem tě aspoň slyšet. Děje se něco?"
"Ne,kdepak", zasmála se Julie a já pak uslyšel v pozadí cizí mužský hlas.:"Julko, kdo to je? Zase tvoje kamarádka?"
"Ale, nikdo!" řekla Julie otráveně a pak se mě zeptala:"Máš dneska večer čas?"
Najednou jsem nemohl odpovědět, zmocnila se mě žárlivost a nejistota. Kdo to tam je s Julií?
"Nevím,řeknu ti to ve škole." Zněla má nejistá odpověď
"Tak zatím", rozloučil jsem se potom a zavěsil.
Vlezl jsem do horké vody. Okolo mě bylo spoustu páry. Hlavou se mi honila spousta otázek...
"Máš taky takovou radost, že sněží?", ozvalo se vesele za mými zády. Anka.
"Ahoj." Pozdravil jsem ji.
"Ahoj", odpověděla na pozdrav a smířila se s tím, že dnes nesdílím stejné nadšení jako ona.
Pořád jsem musel myslet jen na Julii, tížil mě ten cizí mužský hlas, který se rozléhal ráno v půl sedmé jejím bytem.
"Cítila si někdy pocit, že na něco stačíš, že jsi na něco opravdu připravená, a když jsi to pak měla, zjistila jsi náhle, že je všechno těžší a složitější, než to vypadalo předtím?" optal jsem se složitě Anky. Najednou mě uchvátila potřeba, sdílet s kýmkoli své problémy.
Anna se zamyslela a neskrývala překvapení.
Tak dlouhou větu ode mě ještě nikdy neslyšela.
"Adame", podívala se mi do očí.
Stáli jsem zrovna na okraji parku: "Nevím přesně co tím myslíš, děje se ti něco?" strachovala se. Vzala mě za ruku.
Polkl jsem a najednou se mi šíleně chtělo brečet.
Pootočil jsem hlavou. Anna pootočila hlavou.
Před námi, na kraji silnice zaparkovalo černé BMW a z něj vystoupila Julie.
Na sobě černý dlouhý kabát, bílou šálu, minisukni a tmavé, vysoké kozačky na podpatku.
"Ahoj!" řekla k řidiči a stáhla si vlasy do hustého ohonu.
Přes rameno přehodila kabelu.
Pak spatřila mě s Annou, která stále držela mou dlaň.
Vypadalo to nejspíš zajímavě.
V tu chvíli jsem si nic neuvědomil, jen to, že s mou Julií kdosi ráno snídal, kdosi jí viděl jak se obléká, kdosi ji odvezl bavorákem do práce...
Juliin spokojený výraz zchladl. Zvedla obočí a šla k nám.
Anna slušně pozdravila:"Dobrý den."
Já mlčel. Připadal jsem si jako v hrozném snu.
"Dobré ráno!" zareagovala Julie a já si nemohl nevšimnout jejího chladného a vyčítavé pohledu, který na nás vrhla.
Anna mě pustila."Já půjdu za holkama, kdybys něco potřeboval, tak můžeš zajít..." odmlčela se, usmála a odběhla ke škole.
Zůstal jsem stát v parku.
Pomalu ale jistě jsem zapadával sněhem.
Zvonilo.
V tom mě někdo plácl po zádech."Co tu stojíš, jak solnej sloup člověče?"
Jáchym.
"Čau." Pozdravil jsem ho znuděně.
"Nespi!", přikázal Jáchym:"Za minutu zvoní a první hodinu máme češtinu."
Chňapl mě za rukáv a běželi jsme do školy.
Vůbec se mi tam nechtělo, nejradši bych se vypařil.
Čeština skončila. Julie o mou zklamanou maličkost za celou hodinu ani pohledem nezavadila. To tak bolelo. Odešla ze třídy a na stole nechala položenou učebnici.
Než stačil Jáchym zareagovat, sáhl jsem po ní a běžěl do Juliina kabinetu.
"Dále", řekla Julie důrazně.
S ohromnou vervou má ruka stiskla kliku.
Vešel jsem. Seděla v křesle. Před sebou horké kafe. U protější stěny stála matikářka Havrdová a něco hledala ve sbírce úloh.
Položil jsem učebnici na psací stůl. "Potřebuji si s tebou promluvit,Adame." řekla a hlasitě polkla doušek kávy.
Nikdy jsem nebyl při rozhovoru s učitelkou pozornější. Julie začala mluvit cosi o diktátech a pravopise.
Po chvíli Havrdová konečně odešla.
Julie zmlkla a šla vylít zbytek kafe z modrého šálku do dřezu. Dlouho si nechávala stékat vodu po rukách a když ji to přestalo bavit, umyla hrneček a postavila ho na umyvadlo..
Pak promluvila suše:"0mlouvám se za ty kecy o diktátech..." zase zmlkla a to ticho bylo nesnesitelný a nepropustný jako vzduch ve skleníku.
...