Jak jsem spasil svět (3)

On měl tu čest patřit k mým nejcennějším úlovkům. Allen Huglins byl sedminásobný vrah. Dvě z jeho obětí ani nebyly plnoleté. Byly to děti. Dvě roztomilá písklata. Jedné bylo čtrnáct, druhé šestnáct. Jeho vraždy byly vždy pečlivě naplánované a precizně provedené. Žádné běsnění, žádný afekt, jako u většiny masových magorů. Allan se vždycky bezvadně kontroloval. Všechny úkony, které prováděl před, během i po vraždě, zcela podléhaly řízenému volnímu jednání, byly chladně vykalkulované, sterilně profesionální. Zkontroloval jsem čas. Dvaadvacet sekund. Vlevo se zvedl nějaký muž v tvídovém saku. Koutkem oka jsem zahlédl revolver. Jistě, palubní detektiv. Ranou mezi oči jsem ho zase usadil. Nemohl jsem dovolit, aby jen tak začal kolem sebe střílet a třeba zranil Allena. Ještě ne. Zatímco jeho tělo padlo zpátky, temný duch zůstal překvapeně stát. A hele špína, pomyslel jsem si. Tak tomuhle nepomohlo ani to, že ho osobně sejmul pekelník třetí třídy. No jo, před osmi lety, ještě coby aktivní důstojník policie, zákeřně zastřelil jednoho zlodějíčka. Vpálil mu pětačtyřicítku magnum rovnou mezi lopatky, protože mu pro panděro a prohulené plíce nestačil při honičce. Když viděl s jakým přehledem mu ten kluk zdrhá, zkrátka dostal vztek a střelil ho do zad. Suspendovali ho, ale nikterak nepotrestali. Máš se na co těšit, parchante. Tam dole si z tvýho černýho zadku udělají jehelníček. Po detektivově levici se objevil jeho anděl strážný. Anděla Benedikta jsem od vidění znal z dob, kdy jsem ještě pracoval pro druhou stranu. To bylo před tím, než jsem nechal svého chráněnce zhebnout v autě, když havaroval při honičce s policií. Vybral blízkou poštu a zastřelil při tom dva ouřady. Umíral dlouho a ve strašlivých bolestech. Měl v hlavě kus střechy a v žaludku osu od volantu. Seděl jsem na rozmačkané kapotě, šklebil se mu do tváře a nonšalantně si přitom čistil pera na křídlech. Vztahoval ke mně zkrvavené ruce a zmučeným pohledem prosil o odpuštění. No nevyhověl jsem mu. Mému bývalému šéfovi se to vůbec nelíbilo. Benedikt si mě zle změřil. „Ty? Tebe poslali?“ „Zchladni, běloprdelko. Tenhle špindíra se mě netýká,“ řekl jsem a zaregistroval prolnutí prostoru. Po levici vyvaleného ducha se zablýsklo a zjevil se můj kolega Necos. Vypadal působivě. Obrovskou, obrněnou hlavu měl v sevřených řadách posetou dlouhými trny, z nahrbených zad se mu zpod husté, černé srsti draly jako břitva ostré kostice a z masivních, dravčích čelistí mu visely kusy zkrvaveného masa (zajímalo by mě, na kom si před vyrušením pochutnával; slyšel jsem, že nejraději má otcovrahy a nezletilé šlapky). Zrak mu planul hněvem a jeho dech byl cítit hnilobou ducha i těla. Černá duše bývalého policisty se bojácně ohlédla a začala nepříčetně ječet. Necos ji popadl obrovským černým spárem za krk a přitáhl si její obličej až ke svému plochému nosu. „Přišel jsem si pro tebe, jednohubko,“ zasyčel, načež poldův duch začal zvracet černou krev. Necos dupl a i s vřískajícím detektivem propadl podlahou letadla. „Měl bys zalarmovat ostatní bělouše,“ řekl jsem Benediktovi. „Za chvíli to vypukne.“ „Vím. Už jsou na cestě.“ Nechal jsem Benedikta být a chvátal k Allenovi. Zbývalo jedenáct sekund. Přišlo mi zvláštní, že je kolem takové ticho. Zdá se, že lidé z první třídy jsou nějak chladnokrevnější, než ti z turistické. Nikdo dosud nezačal ječet. Asi to nějak souvisí s jejich majetkem a s falešnou představou, že peníze všechno vyřeší. Anebo to je prostě ten starý známý předsmrtný klid, který se vždy rozhostí tam, kde má dojít ke zkáze. Boeing hladce klouzal oblohou a vůbec to nevypadalo, že už za deset sekund se zlomí do vývrtky a o několik okamžiků později se roztříští o Petřín. Bude přesně tři sta osmnáct mrtvých. Tři sta dva na palubě a šestnáct turistů na Petříně. To jsou počty, které se dají zjistit s předstihem, ačkoli docela všechno neví ani Peklo. „Allene Bartoloměji Huglinsi,“ řekl jsem jakmile jsem k cíli své touhy dospěl. Zvedl ke mně něžné, pomněnkové oči. Pleš se mu dojemně blyštěla, úzké, kruté rty chvěly. Tihle lidé vždycky vypadají tak zranitelně… Najednou jsem si uvědomil, že na proslov už nemám čas. Vzplál jsem plameny, poněvadž nic chytřejšího mě v té chvíli nenapadlo. No co? Ohnivý démon je působivý vždycky. „Jsi náš, Huglinsi!“ Vrazil jsem ruku do jeho astenického hrudníčku, lapil duši za uši a vyškubl jí z těla. Pěkně sebou mrskal, Allen jeden. Raději jsem ho polkl dřív, než by se mi stačil vytrhnout. Jeho reziduum v těle na mě civělo jako na zjevení. …Vlastně, když nad tím tak uvažuji, tak celkem právem. Teď ať si ho sejme kdo chce. Reziduum je póvl. Lidi v jedničce konečně začali vřískat. Ječeli a křičeli, křižovali se a volali Boha – tfuj – a lezli si po hlavách. Pozdě holečkové. Pozdě na pokání, odpuštění se nekoná. Na druhou stranu jsem je chápal. Pohled na hořící stvůru není nic příjemného. „Sláva Satanovi!“ zařval jsem a vypadl z té plechové rakve vteřinku před dvanáctou.

---