Robot

Moje rok stará a přesto ne zcela dodělaná hra, na kterou již nemám sílů, protože vznikla ve sklepním knihkupectví, kam celý den nikdo nepřišel a potom už jsem se nikdy nenaladila na stejnou notu

Osoby:

Robot Robot

Kašpárek

Opilec Bezejmenný

Deus ex machina

 

(Na scénu přichází s vrzáním robot Robot, přes rameno má hůl s šátkem na konci a v něj zabalené buchty, v druhé ruce má také hůl, o kterou se pro změnu opírá. Se vzdycháním dosedne na pařez. Nacházíme se v typické českém lese.)

 
Robot (vzdychá a mluví přerývavě): Tohle to handrkování už není pro mě. Už jsem příliš starý, abych chodil od města k městu, spal pod širou oblohou a myl se v potoce. Tíha věků na mě doléhá a sužují mě nejrůznější nemoci. Ach jo!

 

(V tu chvíli kolem něj jde Kašpárek /Kašpárek vypadá jako loutka se vším všudy i s provazy a železnou tyčí trčící ze zad/, je mladý, hopsá a prozpěvuje si, Robot na něj zhnuseně kouká a chápe tuto demonstraci mládí jako jasnou provokaci)

Kašpárek (pln optimismu): Nazdárek! Jakpak se máme? To máme ale pěkné počasíčko…

 

Robot: Počasíčko, prej pěkný počasíčko…grrr…vždyť prší, až mám strach, že zrezivým. Už je to dávno, co mě jako nejnovější prototyp promazávali olejíčkem a hýčkali mě jako v bavlnce.

 

Kašpárek: Ale prosimtě, co tu sedíš jako hromádka neštěstí? Nebo snad hromádka starýho železa? Hahaha

 

Robot (již velice naštvaně): Já ti dám starý železo, spratku jeden nevychovanej…Co ty si vlastně zač?

 

Kašpárek (zatřepe hlavou a zazvoní rolničkama): Já jsem přece Kašpárek!

 

Robot: No, ty si mi tady teda scházel. Slyšel jsem o tobě úplný legendy. Netušil jsem, že existuješ…

 

Kašpárek (drze): Já zas netušil, že ještě existují roboti. Myslel jsem, že všichni byli posláni do pecí za trest.

 

Robot: Co to povídáš? Jaký trest? Jaké pece?

 

Kašpárek: Ty nepatříš mezi ty chytřejší roboty, že ne?

 

(Robot uraženě otáčí hlavu od Kašpárka, aby dal jasně na jevo, že se s ním bavit nechce.)

 

Kašpárek (smířlivě): No, tak se nezlob! Já jenom, že po pátém pokusu Univerzálních robotů o převzetí vlády už lidi nechtěli předělávat a vylepšovat elektronické mozky a raději se vrátili k práci a všechny roboty nechali roztavit v peci.

 

Robot (velice sklesle): Takže já jsem vlastně na celém širém světě úplně sám?

 

Kašpárek: Už to tak vypadá, ale nic si z toho nedělej, protože teď máš kamaráda.

 

Robot: Jooo, a koho?

 

Kašpárek: No, přece mě.

 

Robot: Co může být horšího? Celá moje populace je roztavená v peci, já jsem starý a taky vhodný tak akorát do pece a ještě se mi na krk pověsí tenhle pytel optimismu.

 

Kašpárek: Je vidět, že máš stejnou radost jako já. Tak co, půjdeme dál? Třeba do hospody? Já ti mám takový hlad. Co ty?

 

(Robot se pomalu zvedá, Kašpárek kolem něj vesele poskakuje a oba se vydávají na cestu. Kašpárek dál vede svůj monolog, zatímco Robot se tváří netečně)

 

Kašpárek: Jo? No jo, ty vlastně nepotřebuješ jíst. To máš fakt kliku, aspoň nejsi tak hladovej jako já.  To ty nebudeš ani nic pít, co? Myslel jsem si to. A peníze máš? Cože? Jo, ty je nepotřebuješ. Aha. To se asi moc nenajíme. Nějak to budeme muset vymyslet. Co to sebou pořád taháš? Ten ranec z tebe dělá úplného Hloupého Honzu. Máš v něm také buchty? (o krok se zpozdí a podívá se do zavázanýho šátku) Jééé, buchtýý. Oni tam vážně jsou. To je báječný. Že si se ani nepochlubil. Co takhle se rozdělit kamarádíčku? Vždyť ty je nepotřebuješ. Za to já hlady šilhám. (bez otálení si vezme jednu buchtu a začne ji přímo hltat,  Robot je stále netečný). Špatnej den? Já myslel, že roboti nemůžou mít špatný dny ani deprese. Hej, vzpamatuj se, vždyť nejsi živej! (mává Robotovi před očima nedojedenou buchtou)

 

Robot (smutně): Ale cítím se živý. Cítím stejně jako Prim a Helena, první roboti. Teď se historie opakuje až na to, že jsem nemám Helenu.

 

Kašpárek: Člověče Robote vzpamatuj se. Nějak fantazíruješ. Mám takový pocit, že to nemáš v hlavě v pořádku. Asi ti tam praskla nějaká dioda nebo elektroda nebo co to tam u všech čertů máš. Vždyť ty mluvíš o divadelní hře. Máš snad pocit, že je tohle divadelní hra? Musíš se podívat pravdě do očí a uvědomit si, že tohle je realita. Tohle je skutečný svět. Žádná divadelní hra napsaná nějakým šílencem nebo umělcem. Ono to kolikrát vyjde nastejno.

 

(V tomto družném rozhovoru došli až na náves nebo kamkoli do civilizace. První člověk, na kterého narazí je opilý Bezejmenný.)

 

Bezejmenný (opilecky se směje a poulí očima): Já mám snad vlčí mlhu (napije se z lahve nějaké kořalky) já snad špatně vidím (další lok) to se mi snad zdá (mocné přihnutí z flašky) neuvěřitelné (opět se napije)

 

Kašpárek: Nazdárek! Čemu se to tak divíte?

 

Bezejmenný (zaskočeně, než promluví pořádně se napije): Halucinace a mluví!

 

Kašpárek: My nejsme žádná halucinace. My jsme skuteční. Žejo Robot? (familiérně bouchne Robota do zad až to zaduní)

 

Bezejmenný (opile žvatlá a škytá): Já už snad nikdy nebudu pít (nešťastně se napije a dopije zbytek kořalky v lahve). Ono se to se mnou baví. To je to se mnou už opravdu móc zlý. Huš potvoro. Kde se ty bílý myšky jenom berou? No, pořád lepší vidět Kašpárka se starým robotem než černýho anděla.

 

Robot: Kdo je u tebe starej, násosko?

 

Bezejmenný: Proboha, ono mi to nadává. To by byl ten černej anděl lepší.

 

Robot: Co to furt žvatláš o černym anděli? Copak sis už úplně vypil mozek?

 

Bezejmenný: Co ty o tom víš železná hubo? (sám k sobě) Klid je to jenom halucinace. Proč se s ní vlastně bavím?

 

Kašpárek (k Robotovi): Třeba si myslí, že jsme vykupitelé. Proto v nás vidí anděly.

 

Robot (zhnuseně ke Kašpárkovi): U všech jedovatých bylin, ty si mi teda ještě pěkné dítě. Copak nevíš nic o konečném stádiu alkoholismu?

 

Bezejmenný: Co si to tam šuškáte? (sám k sobě) Proč se s nima jenom bavím? Ignoruj je, jo, to je nápadíček. Ignorace.

 

Robot (je rád, že si na někom konečně může zchladit žáhu): Co tě to zajímá ty jeden ožralej bambulo!

 

Bezejmenný (máchá rukama): Bez urážek, jó? To bych si vyprosil.

 

Robot: Mlč!

 

Kašpárek: Ty Robote, proč si na něj tak ošklivý? Vždyť je to jen nešťastná duše.

 

Robot (je v ráži): Tak ty takhle? Zastávat se opilce se ti zachtělo. To je mi vděku. Buchtu mi sežereš a ještě mě podrazíš nohy. Koukám, že každou chvíli můžu očekávat kudlu v zádech.

 

(Vypadá to, že se strhne hádka mezi všemi přítomnými, když v tu chvíli na scénu se snáší po vzoru antického divadla deus ex machina sličná žena z lidu, prostého původu, prosté mysli, ale krásná jako květ. Prozpěvuje si, v ruce košík, celá v červeném, po boku jí může jít, ale nemusí vlk J na tom stejně tak moc nezáleží. Důležité je, že se na ni všichni přítomní podívají a ustrnou v němém úžasu. Dívka se zastaví, ustane v prozpěvování a usměje se na trojici němě užaslých. První, kdo prolomí ticho je Bezejmenný, který si škytne.)

 

Kašpárek: To je ale krása! Ten košík samozřejmě myslím!

 

Robot: To je ale krása, až se bojím, že mi vyskočí srdce z hrudního koše!

 

(Kašpárek s Bezejmenným se na Robota udiveně podívají)

 

Kašpárek: Robote, vždyť ty nemáš srdce!

 

Robot: A ty snad ano? Loutko na provázcích?

 

Bezejmenný (směje se): Vy jsme my ale povedený halucinace!

 

Robot: No, moc se nesměj, ty karikaturo na člověka!

 

(Vypadá to, že hádce se přece jen nevyhneme. Když tu dívka promluví)

 

Deus ex machina: Nechte toho vy blázni. Robote, vždyť ty nejsi nic jiného než další Hloupý Honza, tvoje rasa vymřela a z tebe se stal člověk, proto si také zestárl, tak to musíš přijmout ať chceš nebo nechceš. Kašpárku, ty sebou necháš vláčet jak se každému zamane a tuto smutnou skutečnost skrýváš pod dobrou náladou. Strhni ty provazy ze svých rukou a buď konečně doopravdy svobodný. A ty opilče si se stal otrokem své vlastní žízně. Proč máš jen potřebu stále znova zkoumat dno lahve? Copak není vždy stejné? Copak ti to přináší nějakou svobodu? Kdepak. Všichni jste otroky svého vlastního já. Tak se znova napřimte. Přijměte novou dobu a vykročte do ní s elánem a nově nabytou svobodou.

 

 

 

 

 

 

 

 

---