Kam se poděl Bůh ?

Předesílám, tento příspěvek není mířen ani proti podstatě jakékoliv víry, ani proti jejím vyznavačům. Jedná se  pouze o skutečný příběh, kdy se tyto dva protiklady potkaly tváří v tvář.

Předloňského léta, v začátcích budování našeho kočičího světa, jsme byli nuceni angažovat dělníky na stavební práce, jelikož lid dobrovolnický se zadarmo dřít odmítal.  Většinou vše šlo relativně hladce, hoši si odmakali svoje, za což denně dostávali dohodnutou odměnu. Samozřejmě, na každý řemeslník jevil nadšení nad našimi plány, ale jelikož v popisu práce měl zcela jinou náplň, nikterak jsme to vzájemně neřešili.

Až jednou ...  Tým byl posílen o staršího nenápadného človíčka, který momentálně prožíval rodinnou krizi z podnikatelského krachu. Dotyčný byl sice příslušníkem jedné náboženské sekty, ale kromě plamenných agitátorských řečí, které se mezi ostatními spoludělníky míjely účinkem se jevil celkem neškodným. Kromě těchto nadšených přednášek o tom, jak kouření škodí zdraví, alkohol metlou lidstva jest a kterak je třeba konat dobro, dobro a zase jen dobro, abychom došli vysněnému ráji, byl člověkem mlčenlivým a svoji práci pečlivě odváděl.

Dny plynuly, řeč se stočila (jak jinak) i ke kočkám a zvířatům jako takovým.

Dotyčný najednou ožil a začal rozšafně vysvětlovat, že topení koťat rozhodně neuznává, neboť on je usmrcuje zcela jinými způsoby, a s leskem v očích popisoval, jakou rozkoš mu způsobuje, když prudce hodí několikadenními koťaty o bílou stěnu, aby to pěkně prasklo a jaké fantastické obrazce vytváří na stěně stříkající krev.

Všichni přítomní ztichli, a i ten nejotrlejší zedník se tiše zvedl a odcházel.

Okamžitě jsem zkontrolovala, zda jsou všechny kočky na svém místě, a dala jsem mu najevo, že jeho působení u nás skončilo. Neřekl nic, pouze přikývl a šel sbalit své věci. Poté požádal, zda si je zde může do večera ponechat, že si jde zajistit odvoz.

Nehledala jsem v tom nic jiného, byla jsem ráda, že se ho navždy zbavím, bylo mi z něj zle. Večer se skutečně objevil, převzal připravené tašky a již na odchodu se náhle otočil. Z očí mu šlehaly plameny a zlo z něj přímo sálalo.

„Dárek na rozloučenou“, řekl a vyndal z kapsy objemné bundy bezvládné kočičí tělíčko se zlomeným vazem.

A tak se ptám – kde byl v tento moment všemohoucí spravedlivý Bůh, co všechno vidí? Co Pánbůh činí, dobře činí ? Nevím. Nejsem kompetentní řešit otázky víry.

Vím jen jedno. Lidské zlo je stále mezi námi, ač se mnohdy skrývá pod maskou dobra.

Kde vlastně bere člověk tu drzost nazývat se pánem tvorstva ? Když už zde zmiňuji víru, dovolím si připomenout, že již z Bible je zřejmé, že Bůh stvořil člověka až nakonec – z toho,co mu zbylo po stvoření předešlých bytostí – zvířat. Není člověk tedy pouhým biologickým odpadem ?

Někteří „lidé“ si skutečně zaslouží pouze takové pohrdání, jaké oni sami produkují.

A pokud Bůh někde sleduje naše počínání – má nejvyšší čas, aby jej začal řešit.