Jak jsem spasil Marii (4)

Musel jsem se vrátit do Pekla. Jestli je teď Benekiel na volné noze nebo strážcuje někoho nového mně mohla říct jen naše vševědoucí kartotéka KGB (Karotečnyj Genium aj Blbum). Okénkem jsem nahlédl do kanclíku, ale nebylo se čeho obávat. Satan byl mimo. Vlezl jsem dovnitř. „Ententýky dva špalíky čert vyletěl z TGV, ententýky dva špalíky upad‘ rovnou na rypák. Kolem jelo Pendolino, upadla mu kolečka, páč měl blbý software, “ řekl jsem tajné heslo a kartotéka ospale otevřela oči. „Hm? Když myslíš.“ „Hledám Benekiela. Nevíš kde je?“ „Jak bych nevěděla,“ prohlásila opovržlivě. „Já přeci vím všechno – na rozdíl od vás.“ „Fajn. Tak mi to tedy laskavě řekni.“ „Je v Nebi – tfuj.“ „Tfuj. To vím taky, hloupá bedno. Já se ptám, koho hlídá.“ „Proč tě to zajímá?“ „Nestarej se a odpověz,“ řekl jsem zvýšeným hlasem, protože kartotéka si v poslední době dovolovala čím dál víc. „Co za to?“ Tohle už byl vážně vrchol. Začal jsem na kartotéku řvát, ale ta mě docela ignorovala. Nevzrušeně zavřela oči a otevřela je, až když jsem skončil. „Všechno?“ zeptala se. „Jo.“ „Výborně. Zarecituj mi nějakou pěknou básničku a řeknu ti to.“ Co jsem měl dělat. Spustil jsem: „Dospěl fracek v hajzl klacek, že prej půjde do světa; sbalil buchtu, flašku rumu - vyzunk' hned ten trumpeta; rozžehnal se s bábou, dědkem, bába řekla: „tak už leť“, rozeběh se, zaplet' nohy, v plným trysku potkal zeď.“ (a upadl na vidle, ale to už se moc nerýmuje) Kartotéka na mě chvilku zmateně koukala a potom se zeptala: „Jaké z toho plyne ponaučení?“ „Neměl balit buchty,“ řekl jsem. „Oukej, čerte. Benekiel je v jednom severočeském maloměstě jménem Budulínkov. Sedí v hospodě a čeká, až jeho kunšafta naproti u stolu trefí šlak.“ Jen to bedna dopověděla, vrátil se starej. V jednom pařátu držel sodovku a v druhém plný talíř nějakých opruzených kamenů. Dveře si otevřel rohy. „Nazdar, Buliku. Ty už jsi tady zase?“ řekl, sedl ke stolu z dětských kostiček a začal se tím kamením cpát. „Rozhodl jsem se racionálně stravovat,“ odpověděl na můj šokovaný pohled. „Můj psycholog mi to doporučil. Prý dušená mrkev je nejlepší. Akorát mi ten pacholek neprozradil, jak se taková mrkev dusí. Dvacet čertů jí škrtilo, a pořád je tvrdá jak šutr.“ Nemělo význam mu říkat, že ho zdejší trhovci napálili. Prodali mu mrkev z mladšího paleogénu, takže tahle archaická zelenina byla šutr. „Ode dneška jsem vegan, smiř se s tím, Buliku.“ „Šéfe, to ne, tohle nedělejte,“ zhrozil jsem se upřímně. „Víte přeci jak dopadl ten vegan z devítky.“ „Ty myslíš toho, co musí za trest každý den spolknout celou krávu i s kopytama?“ „Přesně toho. Opovrhl darem božím – tfuj.“ „Tfuj.“ Splašená sprška vápence ze Satanovy mordy rozstřílela západní stěnu. „Právě proto jsem se rozhodl maso nejíst. Jsem přece arcičert. A už jsem ti myslím řekl, abys přede mnou tyhle ohavnosti nevyslovoval.“ „No jo,“ povídám, „ale to byste potom nemohl jíst nic. Všechno jídlo je jaksi od něj,“ ukázal jsem prstem vzhůru. Satan přestal žvýkat. Všechny kameny mu vypadly z ruky i z huby. „Sakra, no vidíš, to mě nenapadlo.“ Zaksichtil se a odstrčil talíř. „Ode dneška nejím nic, a basta!“ Raději jsem mu to nerozmlouval. Až dostane pořádný hlad, pozná, že není úniku. Snad bych se měl zastavit v pekelné kuchyni, aby byly na ten okamžik dobře připraveni a navařili něco extra. „Chtěl jsi mi něco?“ „Já? Ne, já ne. Jen jsem šel kolem. Chtěl jsem vědět, jak se vám vede. Vidím, že dobře. Vypadáte skvěle, šéfe.“ Satanova láskyplná tvář se roztáhla do hřejivého úsměvu. „Ty, Buliku, jsi jediný čert, kterému na mě záleží,“ řekl a naklonil se blíž. „Abys věděl, přemýšlím o tvém povýšení,“ dodal blahosklonným šeptem. „Klidně bys mohl přeskočit třídu. Nakonec už dávno bys na to měl nárok.“ Hrklo ve mně. „Do jedničky? Ale šéfe, to bych se potom zařadil mezi pekelné prince.“ Přikývl. „Však jo. Zasloužíš si to. Ale pro jistotu o tom zatím nikomu neříkej.“ Byl jsem tak zblblý, že jsem při odchodu zasalutoval. Čert prvního řádu. To zní skoro jako pekelná hudba. Ta představa mě fascinovala. Už žádná práce, žádné shánění hříšníků, rvačky s anděly – tfuj, už žádné poslouchání rozkazů od těch devíti nadutců. Sám bych se stal jedním z nich. Celé dny bych se jen povaloval v tom nejteplejším a nejkrásnějším koutě Pekla, jedl, přijímal dámské návštěvy, občas bych jen tak pro zábavu tam nahoře rozpoutal nějakou válku nebo aspoň malou raketovou přestřelku. No páni. Už bych ani nemusel týrat lidi. Ne z povinnosti. Samozřejmě bych to dělal dál, ale už jen pro ukrácení dlouhé chvíle. Vyletěl jsem z Pekla jako namydlený čert a zamířil do toho zapadákova, kde měl údajně dřepět Benekiel. Jakmile tohle vyřídím, půjdu se opít. Chvilku jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, že Marie by eventuálně mohla být mojí první soukromou kurtizánou. Ale potom jsem to zavrhl. Na to měla příliš zbožné – tfuj – jméno. Marie, ó hrůzo!

---