Strýček (1)

1. Starý a ošklivý autobus mě vysadí uprostřed tajgy a v oblacích smradlavého kouře mi zmizí z dohledu. S námahou se protlačím vysokou závějí sněhu. Rozhlížím se jestli někde neuvidím strýčka Borise. Samozřejmě že ne. Nevidím vůbec nikoho. Jsem sám uprostřed zmrzlého ruského lesa, plného lišek, vlků a medvědů. Aspoň že není tma. Ono je to stejně jedno. I kdyby tady strýček někde byl, určitě bych ho nepoznal. Nikdy jsem ho totiž neviděl. Prý je veliký. To je všechno, co o něm vím. Nebo skoro všechno. Ale velikých mužských je v Rusku jako vloček v zimě. Aspoň maminka to takhle vždycky říkávala. Napravo a nalevo ode mě se táhne uzoučká zasněžená silnice. Přemítám, na kterou stranu se dát. Zalovím v kapse pro minci, a pak si vzpomenu, že poslední peníze padly na cestu sem. Smůlovatá smůla. Chvíli zmrzle poskakuji, plácám se do prokřehlých dlaní a nakonec zkusím rozpočitadlo. Je to stará, ruská a dost hloupá rýmovačka, kterou mě naučili ve škole ale aspoň mi pomůže se rozhodnout. Ať je horko, zima velká, já jsem pilný jako včelka; a kdo v kole pilný není, Toho si Rus málo cení; kdo chce jísti, spáti jen, ten musí hned z kola ven. Nakonec, jak mám ve zvyku, se stejně rozhodnu pro opačnou stranu. Chaloupka strýčka Borise stojí hned na kraji lesa. Skoro se rozpláču, když jí uvidím. Navzdory silným bavlněným rukavicím mám od těžkého kufru prsty na rukou na kost promrzlé. Nohy na tom nejsou o nic lépe. Jak vypadá vím od maminky. Je to přesně jak řekla. Ohavné černé stavení uprostřed skomírajícího hospodářství . Kolem rozbitých plotů pobíhá ve sněhu několik opelichaných slepic a před stodolou u boudy je na řetězu uvázán strašlivý trhač. Je to německý ovčák, ale čumí jako tele. K domku se blížím obezřetně, protože pes ze mě nespouští oči. Je uvázaný na dlouhém, silném řetězu, který vypadá dost dlouhý na to, aby dosáhl až ke vchodovým dveřím. Pro jistotu k nim nejdu. „Pojď, kluku,“ bručí strýček Boris, když se přijde podívat, kdo mu tak neodbytně tluče na okno. On není jenom veliký – on je prostě obrovský! Taky je chlupatý a ježatý a má docela bílou kůži. Docela bílou. A na ní mu rostou černé, husté chlupy. Derou se mu zpod nedopnuté kostkované košile v kudrnatých kudrnách. Mocnými údery okovaných bagančat s mým kufrem v podpaží mě vede do druhého patra, vlastně na půdu. Otevírá nízké, bíle natřené dveře a silným mozolnatým prstem ukazuje dovnitř. „Tady teď budeš bydlet, oukej?“ Až z toho zamrkám. Dívám se na toho ruského medvěda s nedůvěrou. Vážně řekl oukej? Tenhle obrovský, růžolící a vodkou páchnoucí strýček Boris, který drží můj těžký kufr jako by to byla putýnka popela, že by užíval takováhle slova? Když jsem to jednou zkusil před mámou, pořádně mi nařezala. Ani trochu jí nezajímalo, že takhle ve škole mluví skoro všichni kluci. Řekla, že v tomto domě se amerikanismy užívat nebudou a basta! Je to vůbec strýček Boris nebo tajný americký špion, který strýčka zabil a teď se za něj musí vydávat. Nevím, ale snad si najdu dost času, abych to zjistil. Hádám, že mrtvola bude zahrabaná v hnoji vedle stodoly.

---