Uvědomění a víra

Kráčejí za námi, my však unikáme. Kdy už přestaneme my pošetilí blázni unikat sami před sebou?...

Půlnoční tajemství se otevírá, jako by lákalo jíti dál, dál do jiného světa. Chlapec dosud počítal jen hvězdy, ani rýmy ještě skládat neuměl, když však tuto bránu nalezl, všechny sny, které dosud v hlavě měl, odešly kamsi do dáli.
Šly drze dál a já taky, já tam sice stál, avšak mé srdce stálo někde daleko před tou tajemnou hranicí. Moje stopy ve sněhu byly tak tvrdě rýsovány, že bych je jen sotva zapřel. Nikdo tu není, jen my, srdce mé… Krok za krokem sešlapávám cukrovanou cestu bílým zasněženým parkem. Stromy s pevnými kmeny mne snad nekonečně provázejí. Koruny mne shora sledují, vidí vše, především to, že nevím kudy teď jít. Padla na mne únava z této bezcílné cesty. Pomalu si lehám do sněhu, všímám si posléze nádherných hvězd, sladce procitám a tu i náhle znaven usínám.
Chlapec zatím nevinně spí pod starým kaštanem, je mu zima, smutno, má snad strach? Možná ano, avšak nyní nevnímá. Leží tady, netuší že k němu pomalu jdou. Přicházejí z daleka, ale celý svět je zná, až na spícího mladíka, jenž tu v poklidu dřímá. Copak se mu asi zdá?… Čas se snad zastavil, ale jeho srdce ani na chvíli, stále tluče. Začíná znovu sněžit, vločky mu hladí tváře, sladce se probouzí ze spánku, už není unaven, avšak zvědavost jej nutí jíti dál…
Když jsem otevřel své oči, připadal jsem si, že jsem uprostřed svého snu, nikde nikdo, blahý klid. Další kroky se mi staly jedinou možností, neboť mi začínala být zima, chladno se však stále stupňovalo, proč? Kamenná cesta, všude led, nemusím se zaklánět, abych věděl, kolik hvězd mne právě hlídá, kolik z nich drží stráž, byl to vážně asi sen. Šlapal jsem po nebi, chodil po hvězdách, i na měsíc si sáhl, kolikrát tohle mohu? Pouze jednou a velmi opatrně, abych neuklouzl na vlastní opovážlivosti. Stále se mi zdá, že slyším jemné cink, cink, cink…
Vločky lehounce ulehají na toto skleněné nebe, jejich doteky se zemí jsou mi sladkou symfonií. Ach, jak sladce zní, ale co to? Kousek přede mnou se začala rýsovat dřevěná lavička, nic neobvyklého tady v parku, avšak něco zvláštního tu přece je, není na ní ani jedna vločka sněhu, je suchá…
Žádná lavička, proč teď, proč tak najednou? Kdo ví, možná se čas přece jen o kousek otočil.
Obešel svou dráhu, ale jen jednou, ne vícekrát. Ani ta malá svíčka, jež tak váhavě hořela se nestyděla prsknout do tmy, protože stála za povšimnutí…
Našel jsem svíci pod tou lavicí, její malý plamínek hořel chvíli odhodlaně a po chvíli zase málem uhasínal. Až nyní, až nyní jsem pochopil, je sama, a přece dokáže zahřát celou lavičku a uchránit jí tak před zimou, sněhem a zároveň i samotou, neboť ani já bych příliš neprahl touhou posadit se v mrazu na zasněženou lavici. Bylo to něco krásného, seděl jsem u toho mocného kalíšku s parafínem a zasnil se, stejně, jako stékal vosk po těle té svíčky, tak i ze mne cosi odešlo, ale já to neztratil, nýbrž vydal svobodnou vůlí, vůlí, jež byla dřívějšího času tak vratká, jako byl nesmělý plamínek tepla v tolik krutém mrazu. Už to vím, celou tu cestu mne sledovali a já stále jako hlupák unikal, šel pošetile dál, aniž bych věděl, že za mnou jdou…
To uvědomění a víra, šly k chlapci po celý ten dlouhý noční taj. Co byl před tím, co je nyní, dokonale se změnil, avšak srdce? To navždy zůstává, miluje, radí a hřeje… Kdo je vlastně ten mladík??? Je to mladičký básník, jehož múzy naučily, že to ne myšlenky, ale emoce a láska píší rýmy na papíry…

---